Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

VZPOMÍNKY FRANTIŠKA HOVORY (edice)

obrázek k článku Laskavostí pí. Lenky Pěchové (Hovorové) a MUDr. Pavla Pěcha jsme získali z rodinného archivu pana F.Hovory z Pardubiček (zemřel 9.ledna 2011) jeho vzpomínky, v nichž přibližuje velmi zajímavým způsobem atmosféru heydrichiády v Pardubicích včetně své účasti v domácím odboji. Pokusil jsem se o první edici z jeho rukopisu. *** V prvních válečných dnech měsíce srpna roku čtrnáctého narodil jsem se jako druhý syn rodičům, bydlícím v Pardubicích. V desátém roce mého života zemřela moje matka, zanechavši otci dvouleté a desetiměsíční děti. Otec strojník v okresní nemocnici před povoláním na vojnu se znovu oženil s jednou ze šesti dcer kováře p. Plzáka z Prahy- Braníku. Ve válce utrpěl otec úraz, na který po dlouhé nemoci v roce 1920 zemřel. Navzdory nevelké penzi se o nás druhá matka pečlivě starala a dobře připravila pro další život. Od svých 10 let jsem pilně cvičil v pardubickém Sokole, kde jsem prakticky trávil všechen svůj volný čas. Pro sport a tělocvik jsem neměl na nic jiného čas. Až při vojenském výcviku, který jsem prodělal v Michalovcích na Slovensku v první květnové mobilizaci v roce 1938 si velká většina mladých lidí uvědomila velké nebezpečí, které na nás čeká od našich západních sousedů nacistického Německa. V naší rotě byla celá řada hochů německé národnosti pocházejících z okrajových oblastí severního pohraničí Moravy a tehdejšího Slezska, na které mám pěkné vzpomínky a věřím, že i potom po záboru pohraničí, kdy museli odejít ze svazku čs. armády a případně nastoupit službu v německé armádě, se neprovinili proti lidskosti. Namátkou si vzpomínám na Böhma, Katzera, Grofa. Tehdejší četař Grof bojoval později jako dobrovolník ve Španělsku proti Francovi. O jeho osudu nemá zpráv. Opačný dojem a ne tak pěkné vzpomínky jsou na vojáky pocházející ze západních Čech, Chebu a okolí, kteří již tehdy byli nasáklí nacismem. Po zářijové mobilizaci, kdy celý národ byl ochoten bojovat, přišlo velké zklamání, zůstali jsme opuštěni, sami, nebylo nám dovoleno hájit se zbraní v ruce naši vlast. Po propuštění z vojenské služby koncem února 1939 přišel 15.březen 1939 a první poznání nacismu. Navzdory odpor sílil a čekalo se na příležitost něco udělat proti okupantům. Při jednom lyžařském zájezdě po Beskydách seznámil jsem se s bývalým poručíkem čs. armády Krupkou, s kterým jsem později provozoval lehkou atletiku v pardubickém Slovanu. Tam při jedné návštěvě skrytě naznačil, že nás všechny bude potřebovat. Věřím, že tenkrát ještě netušil, po čem jsme toužili, tj. škodit nějak. Řešení se neúprosně blíží.

Je válka, počátek roku 1942 – nacisté vítězí, fanfáry – nová a nová vítězství na moři, na zemi i ve vzduchu, ale vnitřně cítíme, že ještě není všemu konec. Nacisté nařídili noční hlídkování, v oknech bylo zatemnění, dodnes mně není jasné, co a koho jsme měli hlídat. Při jedné takové hlídce počátkem února nebo koncem ledna 1942 hlídkoval jsem s Jaroslavem Šormem, úředníkem nemocenské pojišťovny v Pardubicích, který u nás bydlel. Ten se mě ptal, co by tomu matka říkala, kdyby k nám přivedl osobu nehlášenou, uvedl, že se jedná o přechodné ubytování parašutistů, kteří k nám byli posláni z Anglie. Druhý den promluvil jsem o tom s matkou, která hned souhlasila. Měli jsme v domě, kde jsme bydlili, volný pokoj se zvláštním vchodem, který dříve matka pronajímala úřadníkům pardubické Telegrafie. Krátce nato, když jsem večer přišel domů (byl jsem toho času zaměstnán v obchodě), seděl v kuchyni mladý sympaticky vyhlížející muž, který se představil jako Jirka Tolar. Jaké bylo jeho pravé jméno, jsem se dozvěděl až v květnu 1945. Dostal klíče od domu, takže mohl volně odcházet, kdykoli to potřeboval. Brzo jsme se spřátelili, byl stejné postavy jako já, půjčoval jsme mu svoje šaty, boty, měl jenom zimní oblečení, později jsem mu mnoho věcí koupil. Otázka peněz u něho nebyla rozhodující, dohodl se s matkou, že bude platit za stravu, často jsem přivezl nějaké maso, jinak pro živobytí jsme měli zdroj v obci Brambory, kde u Míčů nám vždy nechali, co jsme potřebovali neb zaopatřili ve vesnici. Vždy v sobotu nebo neděli jsme tam se Šormem jezdili na kole, jelikož ani Šorm ani já jsme nekouřili, byla výměna usnadněna. Nikdy nám neřekl Jirka odkud pochází, jenom jednou přijel údajně z Prahy, řekl, že se viděl s maměnkou (matkou). Jinak vždy řekl, že otce i matku k nám pozve „hodinu po válce“. Při jedné večerní besedě, kdy nám vypravoval o výcviku parašutistů, o cestě do Anglie přes Gibraltar, ukázal jsem mu svůj album, kde mimo jiné měl jsem i fotografii Vaška Krupky jako atleta Slovanu Pardubice. Jirka prohlásil, že ho zná a upozornil mě, abych se mu o něm nezmiňoval. Krátce nato jsme v sobotu a v neděli byli lyžovat na Andrlově Chlumu u lesa Jedliny a tam jsme na stráni spatřili ve společnosti Krupky Hrdinu a Hladěnu s manželkami, také Fredu Bartoše, se kterým jsem se znal z Pardubického Sokola a o kterém jsem věděl, že je za hranicemi. Když jsem se u této skupiny zastavil, zůstal se mnou stát jedině Krupka a ostatní dělali, že mě neznají a pokračovali ve výstupu. Také Krupka, vědom si toho, že jsem Fredu poznal, mluvil hned o běžných věcech, aniž by se dotkl slovem přítomnosti Bartoše. Po rozchodu kamarádi, kteří byli se mnou, si také všimli Bartoše, kterého také dobře znali, jsme o tom hovořili. Jenom já jsem začal tušit, že Jirka má s tím spojitost. Kamarádům se však ani slovem nezmínil. Večer jsme je ještě jednou spatřili v nádražní restauraci v Ústí nad Orlicí, čekali na tentýž vlak, se kterým jsme odjížděli i my. Nehlásili jsme se jedni k druhým. To bylo jediné a poslední setkání s Fredou Bartošem. Po příjezdu domů jsem o tom hovořil s Jirkou, že jsem viděl a poznal Bartoš nejen já, ale i mí kamarádi a že je to hrozně riskantní a nebezpečné pro celou věc. Ubezpečil mě, že o tom pohovoří přímo s Bartošem, že již vyskytlo více lidí, kteří Bartoše vzhledem k tomu, že bydlel i studoval v Pardubicích, znali. Jirka si opatřil kolo, na kterém k nám přijížděl, přes den často spal, odpoledne, někdy večer odjížděl, kam, to jsme nevěděli a ani se na to neptali. Šorm prostřednictvím Nováčka opatřil pro Tolara též náhradní byt v Rosicích nad Labem, zda tam někdy bydlel a spal dodnes nevím. Jezdíval také do Prahy, jednou také vzal matku, ale ve vlaku se neznali. Že je radiotelegrafista, jsem poznal ještě dříve, nežli mně to řekl, protože měl zájem o každý přístroj, z kterého by se mu něco hodilo, sháněli jsme také různé součásti prostřednictvím kamarádů zaměstnaných v Telegrafii, kteří ovšem o něm nevěděli. Někdy nebyl u nás několik dnů, to jsme vždy měli obavy, zdali se mu něco nestalo, často čistil pistoli a říkával, že v noci zase „hovořila“. Ale vždy se zase objevil pln energie a elánu a nadějí v brzký konec války. Asi v polovině května jsem byl na dovolené na Andrlově Chlumu a potom, když jsem po týdnu přišel domů, měli jsme tam vysílačku, kterou k nám přivezlo auto. Sousedé, kteří k nám chodili poslouchat zahraniční rozhlas, jen řekli, že máme aparát radisty a večer a v noci, jakmile Jirka začal vysílat, jsme v okolí se Šormem hlídkovali, aby nebyl překvapen a rušen. Jirka potřeboval na nový průkaz fotografii, chtěl, abych ho vyfotografoval. Fotografie nedopadla zrovna nejlépe, dal se proto fotografovati v Pardubicích u Javorků, kam jsem pro fotografie i šel. Když jsem ji od p. Javorka odebíral, dívá se na fotografii a říká: „To musí být nějaký odvážný chlapík“. Nevěděl jsem tenkrát, co tím myslel, zdali o něčem věděl, nebo hádal podle rysů obličeje. Když po osvobození jsem p. Javorka navštívil a žádal jsem o zhotovení fotografie Tolara a vše jsem mu vysvětlil, odmítl. Bartoš měl již ze studentských let v Pardubicích svou lásku, učitelku Věru Junkovou. Nevím, k jaké dohodě mezi Bartošem a Jirkou došlo, ale vím, že Jirka Věru Junkovou potom dosti navštěvoval. Vysílačka byla u nás ještě počátkem června po atentátu na Heydricha v době vyhlášení stanného práva. Potom vysílačku Jirka odvezl, údajně do Bohdanče. Zda to byla vysílačka Libuše nebo nějaká jiná, to mně není dodnes jasné (podle Ťopka nebyla). Měla časté poruchy a Jirka ji často spravoval. Který den jsem Jirku viděl naposledy, dnes nemohu přesně říci, bylo to krátce před 18.červnem, to ještě Jirka celkem na tehdejší napjatou situaci klidně tvrdil, že nacisté nic nevědí a nic nezjistili. Podle pozdějšího svědectví naší sousedky pí. Štětkové časně ráno dne 2.července 1942 někdo u našich vrat zvonil. Když mu paní Štětková řekla, že není nikdo doma, že tam bylo gestapo, chytil se za hlavu a utíkal pryč. Podle vypodobení by to mohl být Jirka, který byl potom poblíž Rosic zastřelen. Chtěl ještě náš byt použít k odpočinku.

            V té době už na Zámečku v Pardubičkách nacisté večer co večer popravovali naše vlastence. Salva za salvou kosila mladé, staré i děti, z nichž mnozí nevěděli vůbec nic o atentátu a ničím se neprovinili. V tak hrozném ovzduší přišla v sobotu 20.června zpráva, že Franta Hladěna byl zatčen a vyskočil z okna Oberlandratu v Pardubicích. To již byla neklamná zpráva i pro nás, že nacisti musí nějakou stopu mít. Druhý den v neděli další zpráva, parašutista Bartoš zastřelen v pardubických ulicích 22.června – pondělí. Jarda Šorm přišel nečekaně v poledne domů se zprávou, že je zle, že byla zatčena Věra Junková, že musí třeba jen na čas opustit domov a vyčkat, jak se věci vyvinou. Dle dohody se Šormem on odjel do Brna za kamarádem, aby zjistil případný přechod na Slovensko, a já s matkou jsem odjel do Brambor na Čáslavsku, odkud jsme dováželi potraviny. Ve čtvrtek 25.června navštívil ráno můj kamarád Procházka Jardu Šorma v nemocenské pokladně, aby zjistil, jak situace vyhlíží. Šorm ho ujistil, že je vše v pořádku, že pátrání je jiným směrem, že se můžeme vrátit. Odpoledne kamarád přijel s touto zprávou za námi na Čáslavsko a společně jsme se vraceli bez matky do Pardubiček. (Mezi tím po odchodu Procházkově z nemocenské pojišťovny, za půl hodiny přijelo do nemocenské pokladny gestapo, zatklo Šorma i Pištoru, v Pardubičkách udělali prohlídku a hlídali, zdali ještě někdo nepřijde domů). Vrátil jsem se do baráku (v době, kdy gestapáci byli na večeři v blízkém hostinci) a když jsem nenašel Šorma doma a zjistil u sousedů, co se stalo, odejel jsem zpět do Brambor, abych o tom zpravil matku.

            Po příjezdu do Brambor, po vyslechnutí zprávy, navrhovali Míčovi, aby nějaký čas zůstala u nich, jak se situace bude dále vyvíjet. Nechtěla ani slyšet a prohlásila, že je již dosti nešťastných lidí a že nebude dělati další. Nejstarší syn Pepa doprovodil matku do Řečan na dráhu, chtěla ještě v Praze-Braníku navštívit svou matku a já jsem se měl ukrýt do blízkých lesů, předem jsme se domluvili o donášce jídla na určené místo do lesa. Matka dojela do Prahy, ještě se rozloučila s matkou a všemi sourozenci, kteří jí nabízeli také úkryt, a jela do Pardubic. Než dojela do Pardubic, zatklo gestapo její matku a odvezli ji do Pečkova paláce, kde při výslechu udala, že sice u ní dcera byla a že odjela zpět do Pardubic. V Pardubicích ji sledovali u nádraží a po vkročení do baráku ji zatkli. 2.července byla spolu s Jaroslavem Šormem popravena Na zámečku v Pardubicích.


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem