PARDUBICE - HUDEBNÍ CENTRUM VÝCHODOČESKÉHO REGIONU - DÍKY VÁCLAVU RABASOVI

Václav měl tři další sourozence –  byli to samí kluci a všichni byli hudebně nadaní, nejstarší z nich, o dva roky starší bratr Josef pak mimořádně. Václav o tom říká: „Přiznávám, že jestliže jsem potkal v životě hodně talentovaných lidí, tak nejtalentovanějším člověkem vůbec, kterého jsem kdy potkal, byl můj bratr Josef. Proto já jsem začátek své muzikantské éry měl velice těžký“. Jeho bratr Josef měl mimořádnou melodickou i harmonickou paměť, zaslechnuté skladby ihned neomylně hrál na piano, byl dokonalý sluchař. Václav dělal vše možné, aby se mu vyrovnal. Při přípravě na profesionální dráhu Václav u klavíru sedával několik hodin denně, třeba Bachovým Invencím či Temperovanému klavíru věnoval spoustu času. Josef po návratu ze školy ( technického směru ! ) odstrčil Václava od piana a zahrál to z listu. To bylo pro Václava naprosto nepochopitelné a celý život tvrdil, že se s talentovanějším člověkem nikdy nesetkal. Těžce se s tím tehdy vyrovnával,  doma ho od studia hudby odrazovali, říkali mu „ Nemáš na to!“. Václav si však  svou hudební dráhu  prosadil a zkoušky na konzervatoř v roce 1950 napodruhé udělal. Napodruhé proto, že v předchozím roce  bylo příliš mnoho uchazečů, na konzervatoř se totiž hlásili i ti, kdo neměli doporučení ke studiu na univerzitě. Dr. Václav Holzknecht, tehdejší ředitel pražské konzervatoře, byl nejen velkým umělcem, ale také velkým člověkem - chtěl režimem diskriminovaným pomoci.  A tak přednost dostali ti s maturitou.

    Václav se svědomitě připravoval na kariéru ve vážné hudbě, avšak jako syn vesnického kapelníka měl hodně různých příležitostí získávat zkušenosti i v hudbě populární. ( „Vašíku, zítra půjdeš hrát na pohřeb na trombon, běž si na něj zahrát“, zaslechl jsem jeho tatínka, když jsem přijel do Bezděkova si zahrát v jejich kapele.) Již zmíněný Václavův pardubický učitel hudby Jaroslav Lautner zase Václava doporučil kapelníkovi pardubického Melody Clubu Oskaru Kmoníčkovi jako pianistu.  Já jsem v té kapele Václava „předběhl“ jen o několik měsíců, od roku 1949 jsme spolu hráli v tomto bigbandu nějakých deset let. Oskar Kmoníček tuto kapelu založil po ukončení svého několikaletého profesionálního angažmá za války v Německu, po válce pak v pražských orchestrech včetně tehdejší jedničky - orchestru Karla Vlacha. Trpělivě dbal na stylovou preciznost orchestru, měl kontakty v profesionální sféře, orchestr dovedl až k vítězství v celostátní soutěži v Plzni v roce 1958.

    Problémy s intonací v saxofonové sekci vedly k tomu, že Václav „přesedlal“ z piana na saxofon. ( Pro Václava to nebyl žádný problém, v tatínkově kapele byl multiinstrumentalista. ) Tak jsme se já a Václav stali „štymkolegy“, uvolněné místo u piana zaujal Václavův bratr Josef.  

(Václav o schopnostech svého bratra nemluvil do větru, Pepík „válel“, demonstroval své suverénní muzikantství. )  

    Václavova přítomnost měla pro kapelu zásadní význam nejen pro jeho hudební přínos, ale především morálně – během působení v orchestru vyhrál všechny tři varhanní soutěže, kterých se zúčastnil, včetně té Mezinárodní při festivalu Pražské jaro ( 1958 ). Václav  pomáhal kapele i jinak – už jako student měl renomé a jeho profesoři  vycházeli vstříc jeho prosbám. Dvěma trumpetistům z orchestru sjednal pravidelné konzultace u profesora Koláře, mně pak zařídil studium skladby u profesora Zdeňka Hůly.

    Vraťme se k blíže k Václavovým studiím v Praze. Jeho prvním učitelem na konzervatoři ( 1950 – 1955 ) byl profesor Dr. Jiří Reinberger a protože Dr. Reinberger přešel na mezitím  založenou  AMU ( Akademie múzických umění ), na kozervatoři Václav pokračoval ve studiích u Dr. Josefa Kubáně. V roce 1955 udělal zkoušky na AMU a vrátil se ke svému prvnímu učiteli Dr. Reinbergerovi. Akademii dokončil v roce 1959 a studia si po vítězství na soutěži při Pražském jaru o rok prodloužil.

    Přehled vítězně absolvovaných soutěží  Soutěž Československých konzervatoří ( 1951 ).

Soutěžili posluchači šesti konzervatoří – Praha, Brno, Bratislava, Košice, Kroměříž, Ostrava – stal se absolutním vítězem, získal nejvíc bodů ze všech oborů. Na koncertě vítězů pak hrál jako poslední.

Československá varhanní soutěž, pořádaná ministerstvem kultury, opět vítězství ( 1956),

Mezinárodní varhanní soutěž v rámci festivalu Pražské jaro ( 1958 ).

Téměř 50 účastníků z různých zemí ( 8 Němců, Švýcaři atd. ) absolvovalo v Rudolfinu na rekonstruovaných varhanách nejprve anonymní kolo za plentou ( s přísnými sankcemi za prozrazení identity), pak další dvě veřejná kola. Soutěž trvala 14 dní, Václav zvítězil ve všech kolech. Na závěrečném koncertu s orchestrem interpretoval Václav Rabas jednu větu ze skladby svého učitele Dr. Reinbergera, Koncert pro varhany a orchestr . (Měl jsem tu čest být v Rudolfinu při tom.) Dr. Václav Holzknecht tehdy napsal: „Václav Rabas je umělec sálající muzikálností, která vyzařuje     i z nástroje tak mechanického, jako jsou varhany.“

    Již během studií  ( od roku 1956 ) zahájil Václav koncertní činnost doma i v zahraničí , jen pouhý výčet zemí a významných měst, kde Václav koncertoval, by přesáhl rámec tohoto vyprávění. Rovněž koncertní repertoár – tradičních autorů i současných českých skladatelů ( premiéroval řadu nově vzniklých skladeb  Petra Ebena, Miloslava Kabeláče, Otmara Máchy, Luboše Sluky a dalších),  diskografie, významní žáci, které vychoval jako pedagogy ( jmenujme alespoň Aleše Bártu ), udělené ceny a tituly – to vše by zabralo mnoho prostoru. Uveďme alespoň titul Národního umělce, který mu byl udělen v roce 1989, poslední poctou pak byla Senior Prix od Asociace hudebních umělců a vědců v roce 2011. Zastupován byl agenturou Pragokoncert, kde měl jako laureát Pražského jara výsadní postavení.

    Václav měl vždy srdečný vztah k Pardubicím, rád se sem vracel, bydlel zde. Byl  ředitelem kůru pardubického krematoria (1962 – 1971), ředitelem Lidové školy umění (1972 ), zakládajícím ředitelem zdejší Konzervatoře (1978 – 1990 ), pedagogem na této konzervatoři ( 1992 – 2013 ).       I vyučovat na pražskou AMU, kde působil jako docent varhanní hry ( 1977 – 1991 ), dojížděl           z Pardubic.

    Koncertoval i s Krajským symfonickým orchestrem. Jádro tohoto tělesa tvořili učitelé hudebních škol z celých východních Čech, doplněné zdatnými amatéry ( byli to například violoncellisté Ing. Lubomír Moravec – vysokoškolský asistent, Josef Franc – bývalý majitel obchodního domu či autor této statě na klarinet ). Dirigenty byli pardubický Jaroslav Lautner a choceňský skladatel Pavel Čotek. Zkoušelo se v hudebním sále pardubické radnice. Větší část hudebníků účinkovala i v orchestru Lidové opery s dirigenty Janem Doušou a Jaroslavem Lautnerem,  Představení  režíroval většinou Hanuš Thein z pražského Národního divadla. ( Exceloval i jako pěvec v roli Kecala v Prodané nevěstě; mimochodem v té jsem si klarinet zahrál mnohokrát.) Byla to tělesa slušné úrovně,  byli to však pouze sezvaní  hudebníci. Situaci změnily až následující události.

    Václava Rabase pozval někdy na jaře roku 1968 k rozhovoru, v podstatě ke společenské konverzaci s úspěšným pardubickým hudebníkem, tehdejší předseda ONV Dr. Josef Loskot.           V odpověď, zda něco nepotřebuje, mu Václav řekl: „ Já nic nepotřebuju, jedině mně vadí, že jsem tady v Pardubicích sám.“ Na repliku pana Loskota „Jakto, sám?“, Václav odvětil: „Jako profesionální hudebník jsem tady absolutně opuštěný, já jsem tady jediný.“ Pan předseda říká: „Jak se to mohlo stát?“  A Václav odpověděl: „ Ve všech krajských městech, kromě Pardubic a Hradce Králové jsou profesionální hudební tělesa. Nejvíc jich je v Plzni – rozhlasový symfonický orchestr, kompletní profesionální operní soubor, navíc v kraji jsou dva další lázeňské symfonické orchestry v Karlových Varech a v Mariánských Lázních“.  Pan předseda se Václava ptal, co je potřeba udělat. Václav to měl promyšlené: pro méně personálně početný komorní orchestr Haydnovského typu je potřeba 60 až 70 mzdových fondů, dále je třeba vypsat konkurzy na všechna místa, zřídit ředitelství. To vše se stalo skutkem: v říjnu 1969 zahajoval činnost tehdejší Východočeský státní komorní orchestr Pardubice. Pan předseda Josef Loskot dokázal v obtížných politických podmínkách            ( invaze vojsk Varšavské smlouvy ) v neuvěřitelně krátkém termínu rok a půl takřka nemožné. A stihl to právě včas, zanedlouho poté byl z funkce odvolán v rámci tehdejších masivních čistek.

    Počáteční podmínky orchestru byly svízelné, sály v Husově sboru či v Kulturním domě Dukla nebyly optimální, nejlépe vyhovoval akusticky výborný v ZK Tesla v Hronovické ulici, ovšem se zcela nevyhovujícím zázemím. Administrativní část tělesa sídlila v Husově sboru. Vše vyřešila až přeměna sídla sekretariátu Okresního výboru KSČ na Dům hudby v roce 1990. O tom blíže později.

    Někdy v roce 1977 zavolala Václavovi referentka KNV ( v Hradci Králové ) Blanka Bláhová, že vidí jako nevyhnutelnou nutnost založit v rámci kraje konzervatoř. Sešli se ve třech - ještě                s inspektorem Lidových škol umění Antonínem Šimečkem a konstatovali, že většina učitelů LŠU nemá potřebnou aprobaci. Výsledkem diskusí na toto téma bylo, že Václav Rabas byl jmenován ředitelem Konzervatoře Pardubice. Její sídlo bylo tehdy v Havlíčkově ulici. Sehnat kvalitní pedagogy byl Václavův první úkol. Díky uměleckému věhlasu a konexím se mu podařilo získat pro konzervatoř vynikající kantory. Houslové oddělení tak řídil Ivan Štraus, tehdejšího ředitele České filharmonie Jiřího Pauera dokázal Václav přemluvit, aby uvolnil pro funkci vedoucího dechového oddělení pardubické konzervatoře prvního hornistu orchestru Otakara Tvrdého. Získal i další věhlasné pedagogy, a to bylo pro jméno nově vzniklé školy velmi důležité.

Pardubice se existencí těchto dvou institucí staly kulturním centrem celého východočeského regionu.

    Hradec Králové chtěl mít také svůj orchestr. Shodou okolností Václav Rabas participoval i na vzniku hradeckého symfonického orchestru. Místopředseda KNV Dr. Jan Pravda měl ke vzniku orchestru v Hradci Králové zamítavé stanovisko s argumentací, že už jeden orchestr v kraji je a to ve snadno dopravně dostupných Pardubicích. Václav mu oponoval. Při náhodném setkání s ministrem kultury Milanem Klusákem na Českém hudebním fondu mu Václav vylíčil situaci: „Pane ministře, v Hradci by chtěli orchestr, co tomu říkáte?“ Odpověď zněla: „Já si myslím, že to město by si to zasloužilo.“ Tento výrok pak Václav Rabas tlumočil místopředsedovi Pravdovi. Ministr viděl situaci z pražského pohledu, orchestr byl založen v roce 1979.

    Porovnání těch orchestrů je obtížné, Václav Rabas díky svým konexím dokázal získat pro pardubický „komorňák“ mnoho výtečných hudebníků hned po ustavení orchestru.. Během let pak zde působily velké hudební osobnosti: jména jako Libor Pešek, Josef Shejbal, Josef Vlach, Stanislav Bodlák, Libor Hlaváček, Leoš Svárovský a další hovoří sama za sebe. Tradice velkých jmen je zavazující, pomyslná interpretační laťka orchestru je stále vysoko. Václav Rabas vyslovil názor: „ Pardubice musí být o třídu výš, protože mají lepší muzikanty.“

    Konstituovat konkurenční konzervatoř se však Hradečákům příliš nepovedlo. Soukromá konzervatoř ukončila svou činnost již po jednom roku existence.

    Uveďme ještě relevantní informace ke vzniku Domu hudby. Václav Rabas tehdy v roce 1990 přesvědčil pardubického starostu Jaroslava Šimona, že bývalý sekretariát KSČ v ideální poloze v centru města musí sloužit kultuře. Měl takovou ideu: budova s malými místnostmi bude bez přestaveb ideální pro učebny konzervatoře, velký zasedací sál pak koncertním sálem pro komorní orchestr, pro jehož administrativu bude v budově též dostatek prostoru. To vše se stalo skutečností. Pozdější úpravou akustiky sálu včetně vybavení „akustickými“ sedadly, stavbou varhan, nahrávacího studia v prostoru za varhanami se stal tento koncertní sál něčím, co Pardubicím mohou mnohá města ( včetně Prahy ) závidět. Slouží Pardubákům od roku 2004 díky úsilí tehdejšího hejtmana Pardubického kraje, předčasně zesnulého Michala Rabase, Václavova syna. Sál je dnes využíván i pro jiné významné společenské události, jakými jsou třeba promoce absolventů Univerzity Pardubice.

    Vánoční koncerty Václava Rabase se staly pojmem, ať už se konaly zprvu v hudebním sále radnice nebo později v evangelickém kostele ve Sladkovského ulici či nakonec v Sukově síni se skvostným nástrojem. I pro tyto koncerty uměl Václav díky svému jménu  získat řadu prvotřídních pěveckých i instrumentálních sólistů. ( Jedním z častých Václavových hostů byl sólo trumpetista České filharmonie Miroslav Kejmar. Václav mne s ním seznámil, výsledkem je moje víc než dvacetiletá spolupráce s tímto vynikajícím umělcem zejména s komorním souborem  Žesťové sexteto českých filharmoniků [Czech Philharmonic Brasses ], jehož je Miroslav Kejmar vůdčí osobností. )

    Václav Rabas se podílel i na festivalu Pardubické hudební jaro, jehož 37. ročník právě proběhl. Koncertoval již na jeho pátém ročníku  v roce 1983 ( konkrétně 20.4. ) spolu  s pěvci Janou Jonášovou a Milanem Stříteským. V první dekádě 21. století se pak podílel i na organizaci a dramaturgii  festivalu.

    Své vyprávění koncem loňského srpna zahájil Václav větou: „Vladimíre, musíme to sepsat, než umřem“ jakoby v předtuše, že mu mnoho času nezbývá. V listopadu jsem mu  stačil tento elaborát ještě přečíst a vyslechnout pár věcných připomínek, konečnou verzi jsem mu předvést již nemohl pro jeho zhoršující se zdravotní stav. Dvacátého dubna 2015 nás  Václav Rabas opustil navždy. 

    Milý Václave, vřelé díky Tobě za všechno jak za mne osobně, tak především za všechny Pardubáky. Ať Ti tam nahoře zní Bachova Toccata a fuga d moll v Tvém brilantním  podání, jak jsi ji hrál na jednom ze svých posledních vánočních koncertů v Sukově síni ( V zákulisí jsi mi před koncertem řek : „Dobře poslouchej, budu hrát, jak nejlíp umím, ať máš radost z muziky“.)