Zveme Vás
21.04.2024 07:50
Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
21.04.2024 07:55
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Archiv aktualit
Legionář Jindřich Němeček
Ačkoliv Jindřich Němeček nebyl pardubickým rodákem (narodil se 31. ledna 1894 v Chocenicích u Kolína), prožil v Pardubicích řadu let, když zde působil jako předák ve vozovém depu ČSD. Odvezen k vojenské službě byl již na samém počátku I. světové války. Dne 26. října 1914 nastoupil službu u pěšího pluku 36 v Mladé Boleslavi. Jeho služba v rakousko- uherské armádě nebyla však příliš dlouhá: krátce po příjezdu na ruskou frontu, kde bojoval v rámci 13. setniny pěšího pluku 18, byl 25. ledna 1915 za bojů v Karpatech zajat. Nebylo to náhodné, jak naznačují slova dalšího legionáře a bývalého příslušníka 18. pluku Josefa Janovského: „Jinak se na bratra Němečka pamatuji velice dobře, neboť zběhl společně s námi do zajetí".1) Následoval tak příkladu dalších Čechů i Slováků, kteří odmítali bojovat dále na straně Rakouska - Uherska a přebíhali k Rusům. Podle Němečkových vzpomínek přeběhl spolu se skupinou českých vojáků, když celou akci provázely obavy z přijetí na druhé straně, neboť na ruské straně byli obávaní kozáci. Celá akce však proběhla bez problémů, čekala je však dlouhá a strastiplná cesta do zajateckých táborů.
Následoval více jak dvouletý pobyt v ruských táborech, kde jej zastihla zpráva o vytváření československých legií v Rusku. Nelehký pobyt v táboře, kde si naši zajatci užili hojně hladu, charakterizuje básnička, kterou si J. Němeček zaznamenal v lednu 1916 ve svém zápisníku:
„Pak zavezli nás do Volčanska, tam v chlévě byl náš byt, tam měl jsem příležitost poznat ten ruský lid. Tam vařili nám kaši, polévku ze zelí a říkali charašo těm jejim pomejím." 2) Přihlášku do legií si podal 1. července 1917 a měsíc nato odjel ze zajateckého tábora ve Volčansku (Charkovská gubenie) do Borispolu, kde se právě íormoval 8. střelecký „Slezský" pluk čs. legií v Rusku. Dne 3. srpna 1917 byl zařazen jako střelec do 7. roty (III. prapor).3)6. srpna obdržel svoji „zapisnuju knížku", podle níž téhož dne nastoupil jako „rjadovoj" službu v ruské armádě.4* Od tohoto dne jsou jeho osudy nedílně spojeny s osudy 8. střeleckého pluku.
Kolébkou této jednotky se stalo město Borispol. Ale právě jen kolébkou. Patnáct dní po návštěvě T. G. Masaryka v Borispolu - 21. srpna 1917 - se 8. Slezský pluk v počtu 1040 vojáků a 41 důstojníků dal na pochod do nového domova - městečka Baryševky, vzdáleného od Borispolu 25 verst na východ. Zde se pluk dále doplňoval, takže počátkem listopadu 1917 měl ve stavu již 3136 vojáků a 176 důstojníků. Po bolševickém převratu v listopadu 1917 se přesunul na přelomu roku 1917/1918 k ochraně intendantských skladů a tábora zajatců v Dárnici u Kyjeva.5) Ocitl se pak v nelehké situaci, když došlo k boji mezi bolševiky a jednotkami ukrajinské Národní rady.
Postupně bylo nutno i odlišit se od ruské armády, kde probíhaly v té době pravé pogromy na důstojníky, kteří byli svými vojáky často mučeni a vražděni, ruská armáda jako organizovaný celek již přestávala existovat. Proto čs. armádní sbor přestal užívat nárameníky a místo nich nosil zvláštní odznaky, navržené vojenskou komisí a schválené Československou národní radou.
Dne 3. března 1918 opustil 8. pluk Baryševku, ve stanici Perejaslav se spojil s II. a III. praporem, které se sem pěším pochodem přesunuly z Dárnice, kterou opustily již 2. března. Postupně se podařilo sestavit celkem pět vlaků (ešalonů), které naložily větší část pluku. II. a III. prapor pěchoty obsadily IV. ešalon pod vedením škpt Pravdy. Vlaky se potom přesunovaly od Kyjeva přes Bachmač směrem na východ.
Na základě dohody mezi Českou národní radou a sovětskou vládou měly legie odevzdat v Penze své zbraně bolševikům. Po 5. pluku přijel do Penzy i 8. pluk čs. legií. Když se v něm doslechli o odevzdání zbraní, poschovávali granáty, část pušek a munice: „Pochopitelná byla tato snaha" - píše se v kronice 8. pluku - „poněvadž nebylo důvěry v dobrou
vůli „bratrské Sovdepie", spojené a vedené naším úhlavním nepřítelem - Němcem... Tyto podmínky (demobilizace - JN) přirozeně vyvolaly bouři nevole u všech přítomných, poněvadž však nebylo jiného východiska, uposlechlo se...".Po odevzdání zbraní odejel 8. pluk v šesti vlacích (ešalony č. 7-12) z Penzy za 5. plukem. Jednotlivé vlaky vyjížděly z Penzy ve dnech 1.-9.dubna 1918. Už v Penze měl pluk překážky: „...bolševici poukazovali na to, že 5. pluk odevzdal o mnoho více zbraní než 8. pluk. Odevzdána tedy ještě malá část zbraní, aby ešalony naše mohly opustit Penzu...", říká o tom pamětní kniha 8. pluku. Další cesta byla protkána komplikacemi -takřka v každé větší stanici žádali bolševici odevzdání zbraní (Zlatoust, Miass, Čeljabinsk). Chtěli se tak na úkor legií vyzbrojit k boji proti „kontrarevoluci". Povolení k odjezdu vlaků se proto snažili vykupovat zbraněmi, které Čechoslovákům ještě zůstaly. 8. československý vlak (v němž jel také J. Němeček) se III. praporem 8. pluku pod velením škpt. Pravdy, musel v Omsku odevzdat 1 kulomet se střelivem, v Čitě pak ještě více. Rukopis knihy 8. pluku k tomu poznamenává: „Na základě jakýchsi nových příkazů sovětské vlády opět dlouhé vyjednávání, jehož výsledkem je odevzdání všech zbraní až na 25 pušek po 100 patronách.. 7 Zde také potkali legionáři tři vlaky zajatých rakouských důstojníků, vracejících se do Rakouska, k incidentu však nedošlo. 8. vlak přijel do Vladivostoku 1. května 1918 večer.6)l. a III. prapor byly ubytováni v zálivu Diomidu ve Vladivostoku.
Vladivostocká skupina, sestávající se z 5., 8., části 7. pluku a dalších pomocných jednotek v síle 13 000 mužů zůstala odříznuta od ostatních částí našich legií, když bolševici odmítli propustit další ešalony čs. vojska přes Irkutsk na východ. Roztržka se sovětskou vládou, která znamenala začátek otevřeného střetnutí, došla - sice opožděně, ale přece - ohlasu i ve Vladivostoku. Ačkoliv zbraně měla jen asi jedna pětina mužů, přesto se 29. června 1918 podařilo převzít moc ve městě a téměř bez odporu odzbrojit sovětské jednotky. Koncem června začala cesta zpět sibiřskou magistrálou na západ, aby byla uvolněna cesta pro přechod zbylých jednotek. Stejným směrem tak odjíždí i ešalon III. praporu 8. pluku (jehož příslušníkem byl J. Němeček), byť výzbroj 8. pluku byla více než chabá: bez děl, jen s několika kulomety. 3. července 1918 zahájil 8. pluk u Nikolska Ussurijského útok, který však zpočátku ztroskotal na nedostatku střeliva a těžkých zbraní, zejména děl. Legionáři narazili na přesilu bolševiků, rozpoutal se krutý boj: „Jako lvi bránili se hoši 8. pluku přesile bolševiků a padali chrabře teprve po nejhroznějším odporu. Zuřivý nepřítel mstil se za to krutě všude tam, kde se dostal do jeho rukou některý z raněných bratří; mučednickou smrtí zmírali naši ranění a pro historii zůstane smutným dokumentem protokol mezinárodní komise lékařské, která ohledavši po boji 20 těl zabitých bratří konstatovala u 17 hyenické zohavení, o němž už nebylo lze zjistiti, zda bylo způsobeno za živa či po smrti, ale u 3 nade vši pochybnost shledala známky toho, že k hrozným zvířectvím (vyřezány jazyky, probodány tváře, přelámány ruce a nohy) došlo za živa..."7) Není divu, že po prožití takových událostí scházela Němečkovi po návratu do vlasti chuť o těchto událostech hovořit. Ve svých zápiscích zanechal o tom jen stručnou zprávu: „5. července 1918. Na ussurijské frontě po dvoudenním urputném boji dobyt Nikolsk Ussurijsk".8*
8. pluk zachránila pomoc 5. pluku čs. legií. Oba pak spojenými silami bolševiky zatlačily, ztráty však byly velké: 8. pluk ztratil 45 padlých a měl na 200 raněných. Tento boj však uvolnil železniční cestu přes Mandžusko, bylo však ještě nutno eliminovat bolševické síly v Chabarovsku.
Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1997, číslo 11-12.
