ZÁZRAK V OPEŘE

Však beda! Zjistili jsme, že se – patrne nedorozumením – nedostavil žádný kontrabasista,
ac práve tito (Ad. Míšek a Jos. Lautner 1/) bývali vždy svedomití. Stáli
jsme bezradne kolem dirigenta Jana Douši, který se na nás obrátil slovy: „Pánové, kdo
z vás by byl schopen se k té base postavit a aspon neco z toho partu zahrát?“ Ac jsem
byl z orchestru nejmladší, odvážne jsme se nabídl, že dnes vymením své violoncello
za kontrabas, s nímž jsem mel jen nepatrné zkušenosti. Nyní trochu odbocím:
Když Nemci v r. 1943 obsadili budovu pardubického gymnázia, bylo treba vystehovat
jeho bohaté sbírky. My studenti jsme roznášeli cenné predmety po meste, obvykle
do domu spolehlivých obcanu. Škola mela též radu hudebních nástroju a tak jsem
požádal, aby kontrabas byl ukryt práve u nás. Obcas jsem ho použil pri domácím
muzicírování, ale ovládl jsem pouze nekteré základní hmaty. Smím si vubec troufat
na „Prodanou“?
Vratme se však do té sokolovny. Kolegové hudebníci se rozprchli po pivocárách 2/
a já zustal jako sirotek s basou v ruce. Záclony na oknech byly spušteny, v místnosti
pološero, celková atmosféra pripomínala hrobku, kde ranen mrtvicí pochovám svuj
mladý život. Nejvetším zdrojem hruzy je však predehra k opere. Hrává se v závratném
tempu a tak hádám, kolik not vubec zahrát stihnu a kolik jich spadne pod pult. Pro
kontrabas je veleduležitý nástup do rychlé úvodní fugy. Tam nesmím selhat a tak se
dávám do práce. Po chvíli pozoruji, že v sále nejsem sám, nebot od vchodu se blíží
tiše tajemná postava. Zprvu jsem ji pokládal za Erbenovu Polednici, která mne prichází
potrestat za drzost. Pripustil jsem však, že by to mohl být hudebník – patrne
kontrabasista, když mne tak zkoumave pozoroval. Radeji jsem prestal hrát a dal se
s ním do reci. Ukázalo se, že je odchovancem C. a K. rakouské hudební školy v oboru
tuba – kontrabas, jak to bývalo bežné. Nemohl jsme déle cekat, vysvetlil jsem mu
naši zoufalou situaci a zeptal se ho, zda nekdy hrál Prodanou nevestu. Otázka byla asi
zbytecná. Ihned s úsmevem zavzpomínal, kdy a kde tuto operu hrál. Rychle jsme se
dohodli, že si dnes s námi rád zahraje. Nejprve si však odskocí domu a lépe se oblékne.

Stihl to vcas a obecenstvo prekvapene zíralo, když v orchestru objevilo svého souseda.
Mnohem více jsme se divili my hudebníci a meli jsme veru proc. Jeho suverénní vstup
do slavné fugy v predehre svedcil, že mezi nás prišel Mistr, kterému ani vysoký vek
nic na umení neubral. Vzdali jsme mu patricný hold a pomohli mu po predstavení
zavlažit vyprahlé hrdlo.
Život hudebního amatéra je pestrý a prináší mnohé prekvapení. Jedno takové jsem
práve popsal, oznaciv ho za zázrak. V zázraky však neverím a spíše hledám vysvetlení
racionální. Hluboce obdivuji umení nekdejších vojenských hudebníku, kterí pomerne
casne odcházeli do výslužby, ale i nadále bývala hudba jejich životní potrebou a aktivne
se úcastnili hudebního života ve mestech i na venkove. Hrdina mého vyprávení
trávil své stárí práve v Hermanove Mestci. Rozhodl se navštívit naši operu a vykrocil
již o hodinu dríve, aby si prohlédl orchestr a prípadne se zde setkat s nekterým svým
„kriegskolegou“. Tak se na to dívám dnes, po 65 letech. 3/
Za tu dobu rostl také muj respekt k nástroji, který byl prícinou našeho príbehu.
Když jsem v roce 1987 odešel do penze a presídlil z Pardubic do Chrudime, mel jsem
príležitost výhodne koupit skvelý kontrabas z pozustalosti predního pražského umelce.
Tím zacala má pozdní „kariéra“ kontrabasisty. Obcas jsem vypomáhal na kuru
v Hermanove Mestci, kde se trvale dbá na dobrou hudbu. Vzpomínal jsem pri tom
na zdejšího obcana, který kdysi jako „Deus ex machina“ zachránil jedno predstavení
pardubické Lidové opery. Zjistit jeho jméno se mi ale bohužel nepodarilo.
Poznámky:
1/ Bratranec dirigenta Jaroslava Lautnera, mého prvého ucitele.
2/ Pivocáry = silocáry pivního pole. Predstavují trajektorie žíznivých teles v casoprostoru,
konvergující do singularity, které se nazývá hospodou (dle Alberta
Einsteina).
3/ V orchestru Lidové opery jich pusobilo nekolik, ovšem o generaci mladších.
Napr. Josef Machácek, Václav Voríšek, František Rambousek, Boh. Trylc (flétna,
hoboj, klarinet, fagot).