Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
22.05.2021 14:00

Komentovaná vycházka Stezkou Viléma z Pernštejna

Sraz před Zelenou bránou. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

12.06.2021 14:00

Komentovaná vycházka Stezkou Viléma z Pernštejna

Sraz před Zelenou bránou. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

04.09.2021 14:00

Komentovaná vycházka Stezkou Viléma z Pernštejna

Sraz před Zelenou bránou. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

09.10.2021 14:00

Komentovaná vycházka po Zámeckých valech

Sraz na Příhrádku. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Výlety do historie

13.10.2021 18:00

Pardubice za Pernštejnů

Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce. Koná se v rámci 500 let renesance ve Východních Čechách

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

O ČEM BY MOHL VYPRÁVĚT PARDUBICKÝ ZÁMEČEK

obrázek k článku O pardubickém Zámečku, dřívější Larischově vile, jsem slýchávala od své matky již v dětství. Někdy v roce 1944 se otec nevrátil ze zaměstnání na pardubickém nádraží a kdosi jí přišel vyřídit, že jej přímo z práce odvezlo gestapo na pardubický Zámeček. Všichni tehdy věděli, co to znamená; koho odvezli na Zámeček, ten se už nikdy domů nevrátil. Otec měl ale štěstí, nezastřelili ho hned, jako se dělo v době heydrichiády, ale po nějaké době ho převezli na Pankrác a tam čekal na soud. Po soudu jej transportovali do káznice v Německu. Z vyprávění vím, že mu matka na Zámeček dovezla několik balíků s jídlem, její rodiče měli hospodářství, na venkově nebyla o potraviny nouze jako ve městech. Mámě bylo tehdy čtyřiadvacet, byla štíhlá a hezká, pro jistotu se vždy nafintila a načesala, aby se německé stráži líbila, aby si od ní balíky pro jejího Pepu vzali. Prý byli velmi ochotní, usmívali se na ni i dopisy pro manžela mohla přiložit. Na Pankrác, kam po nějakém čase Pepu převezli, také vozila balíky s jídlem, ale k jejímu Pepovi, jak se později dozvěděla, nedoputoval jediný ani v Pardubicích, ani na Pankráci. Na jitrničkách, jelitech, řízkách a dalších dobrotách si pochutnávali vojáci v německých uniformách.

Otec se vrátil až v pětačtyřicátém v srpnu, nikdo už nedoufal, že káznici přežil. Na svoji výšku 170cm vážil sotva 40kg a byl úplně hluchý. Do roku 1948 byl v invalidním důchodu a prodělal dvě operace hlavy, ale sluch se mu už nevrátil. O tom, co zažil, nikdy nemluvil, dokonce ani matce se nesvěřil. Moc jsem si přála, aby mi to vyprávěl, v osmé třídě jsem o tom chtěla napsat sloh, slohy jsem psala moc ráda a byla jsem na ně dobrá, a pan učitel mě vždycky pochválil. Přestože mě máma varovala, ať se táty na nic neptám, ať mu nic nepřipomínám, dostala jsem přece jen odvahu. Dodneška si vybavuji tu chvíli. Seděl v kuchyni u stolu a četl Rudé právo. Věděla jsem, že neslyší, svoji otázku jsme na něho vykřičela, on jen nechápavě zakroutil hlavou, podíval se někam skrz mne, nepromluvil a dál si četl své noviny. Měla jsem na něho vztek, místo, aby podporoval moje tvůrčí aktivity, čumí do novin. Sloh jsem stejně napsala, využila jsem to málo, co jsem věděla, ostatní jsem si domyslela a abych byla „in“, nechala jsem ho přežít pochod smrti, osvobození Rudou armádou a z Německa ho dokonce na tanku přivezli rudoarmějci! Podobnou scénu jsem totiž v jakémsi filmu viděla. Sloh jsem přečetla před celou třídou a byla jsem za hvězdu.

Když KPP dne 18.6.2016 pořádal komentovanou prohlídku Larischovi vily                  a památníku Zámeček, zúčastnila jsem se také. Nejdřív mne šokovalo, jak je celý objekt zpustlý, ale zvláštní pocit se dostavil až dole ve sklepení. Do těchto prostor v tu osudnou středu 25.června ve čtyřicátém druhém přivezlo gestapo ležácké ženy. Zřejmě šly stejnou chodbou, po stejném schodišti, jako jsme teď přišli my, tady naposledy objaly své děti a odtud je pak gestapáci vyvedli na popraviště. Očima jsem přejížděla oprýskané zvlhlé zdi, nenápadně jsem se dotýkala obnažených míst… možná že i stěny mají paměť… průvodce vyprávěl detaily, v duchu jsem se modlila, aby už skončil, do očí se mi draly slzy. Pak jsem si představila, jak někde tady koncem čtyřiačtyřicátého trávil dny a noci můj táta. Tehdy mu bylo pětadvacet, co se mu honilo hlavou? A proč o tom nikdy nechtěl mluvit? Právě tady jsem se rozhodla, že se přece jen pokusím zjistit, jak to tehdy před 72 lety ve skutečnosti bylo…

Zkusila jsem Okresní archiv v Pardubicích. Doporučili mi, abych se obrátila na Národní archiv v Praze. Tam během několika dní nalezli ve fondu Okupační vězeňské spisy v kartotéce Německé vyšetřovací vazby signaturu karty mého otce Josefa Filipa a provedli i rešerši dalších databází z doby okupace. Nalezli i spisové značky jeho rozsudků, ty jsou uloženy v Oblastním archivu v Praze, zatím se je dohledat nepodařilo, ale mám je přislíbeny také. Pracovníci badatelny Národního archivu byli velmi ochotní. Veškeré nalezené materiály zaslali elektronickou poštou. Stránky gestapácké němčiny jsou však oříškem i pro zdatné němčináře, přesto se podařilo zjistit, že otce nezatkli v Pardubicích, jak se v rodině tradovalo, ale v České Třebové, kde údajně s komplicem poškodili dva vagóny vojenského transportu určeného pro frontu. Ve změti německy psaných údajů jsem nalezla nejranější datum 9.12.1944, nejspíš je to den, kdy jej z České Třebové převezli na pardubický Zámeček. Další nezpochybnitelný údaj je datum 30.12.1944, kdy byl transportován na Pankrác a zde čekal na soud. Co se s ním asi dělo po dobu tří týdnů, než ho převezli na Pankrác? To se z materiálů, které mám k dispozici, zjistit nepodařilo. Nejspíš byl zavřený ve stejném sklepení, kde před dvěma lety trávili poslední hodiny před popravou i obyvatelé Ležáků, pak i mnoha dalších vězňů odsouzených k smrti. Z tohoto sklepení je pak vyváděli na popraviště.

            V lejstrech z Pankráce jsem objevila příkaz k transportu z 27.1.1945, ale jestli ho v ten den vezli jen k Sondem Gerichtu (soudu) nebo jestli je to příkaz k transportu do káznice, to možná osvětlí až rozsudky, pokud se je podaří nalézt. Soud jej odsoudil na „pouhé“ dva roky káznice, což mu v době, kdy už bylo zřejmé, že válka co nevidět skončí, muselo připadat jako velké štěstí.

            Skutečnost však byla jiná, pravděpodobně někdy v březnu 44 jej transportovali do káznice Ebrach u Bamberku, jedné z největších káznic na území Německa. Z pamětí vězňů v Ebrachu, které jsem vyhledala na internetu, vyplývají neuvěřitelné hrůzy. K Ebrachu se blížila americká armáda a nacisté káznici evakuovali. První skupinu vězňů vyhnali na pochod smrti do Dachau už 5.března. Hned za městem museli své nemocné spoluvězně naházet do příkopu a pokračovat dál. Další skupinu vězňů, mezi nimi byl zřejmě i můj otec, nejdřív přesunuli do Straubingu a na pochod smrti je nahnali až 2.4.1945. Také oni měli namířeno do 

100km vzdáleného Dachau. Šli ve vězeňských hadrech, na nohou dřeváky, každý dostal misku na jídlo a deku, měli hlad, cestou se vrhali na hromady shnilé zeleniny. Ti, kteří nestačili tempu, byli cestou zastřeleni. Vyšlo jich čtyři a půl tisíce, došla jich necelá tisícovka. Dostali se před Mnichov, tam už se k jejich skupince dostala americká armáda a předala je francouzskému Červenému kříži. Francouzští zdravotníci je krmili suchary a kašičkami z rýže, běžná strava by znamenala jejich smrt. Ti šťastnější, kteří přežili a byli jakž takž schopní, odjeli už koncem května přes Plzeň domů. Můj otec měl ale tyfus, v lazaretu bojovali o jeho život dva měsíce. Domů se vrátil až v srpnu.

            Nezachránila ho Rudá armáda, ani se nevrátil s rudoarmějci na tanku, jak jsem hrdě coby pionýrka a žákyně osmé třídy popisovala ve svém slohu. Ale v jednom jsem se přece jen nemýlila, přežil pochod smrti a sluch nejspíš ztratil při americkém bombardování, když se někde v blízkosti mnichovské autostrády stala kolona pochodujících vězňů omylem cílem amerických stíhacích bombardérů. Šest vězňů nálet nepřežilo, některá z bomb pravděpodobně explodovala v takové blízkosti, že mému otci nenávratně poškodila sluch.

            Táta už mnoho let není mezi námi, pravděpodobně i všichni ti, co s ním přežili pochod smrti. Dnes bych se mu asi opožděně, ale přece jen omluvila:

 

„Tati, po tom, co jsem navštívila sklepení pardubického Zámečku, co jsem držela v ruce kopie gestapáckých lejster s tvými nacionálemi, co jsem si přečetla paměti těch, kteří spolu s tebou vyšli na pochod smrti z Ebrachu do Dachau        a prožili všechny ty hrůzy… po tom všem už chápu, proč jsi o tom nikdy nechtěl vyprávět. Teď už vím, měl jsi mne moc rád, proto jsi mlčel…“


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem