SVĚDECTVÍ PERIODIKA KRAJEM PERNŠTÝNŮV O VÁLCE ROKU 1866 - 3. část

Záhy po bitvě u Hradce Králové (3. července 1866), která rozhodla o vítězi celé
války, prošla Pardubicemi a širokým okolím masa prchajících rakouských a saských
vojsk. O něco málo později je následovala pruská armáda. Již 4. července dosáhl pruský
předvoj Týnce nad Labem a přerušil železniční spojení mezi Prahou a Pardubicemi.
5. července dopoledne obsadili Prusové Přelouč. Téhož dne došlo i na Pardubice
a jejich okolí. Strach mezi obyvateli kulminoval. Měl několik příčin. Lidé se báli rabování
pruské armády, v Pardubicích panovala obava z možné odplaty za labský most
zničený ustupující rakouskou armádou před večerem 4. července. Panovala i obava
z toho, že někde v okolí Pardubic proběhne další velká bitva. (Nakonec došlo jen k několika
šarvátkám mezi jízdními hlídkami. U Dražkovic se střetnutí obešlo bez obětí,
v centru Chrudimi ale zemřeli čtyři vojáci a jeden civilista – zbloudilá střela usmrtila
koželužského tovaryše Josefa Matyáše.)
Jak probíhalo obsazení města, v tomto případě Přelouče, stručně popsal Karel Hovorka:
„Dne 5. července 1866 o 10. hodině ranní vtrhli Prušáci do Přelouče. S napřaženými
karabinami vjeli pruští dragouni do města a pátrali po rakouském vojsku.
U východů z města postavili stráže.“ 2/
Rakouští opozdilci v Sezemicích
František K. Rosůlek zaznamenal ve svých Epizodkách z pruského vpádu r. 1866
příběh opozdilců z řad rakouské armády. Příhoda se stala v Sezemicích dne 5. července,
kam toho dne přišli tři rakouští vojáci. Místní je pobízeli k rychlejšímu pochodu
do prostoru za Holicemi, kde se už nacházela hlavní část rakouského vojska. Právě
v tu chvíli byli vojáci zaskočeni prvními Prusy, kteří dorazili do Sezemic. Dva rakouští
vojáci odhodili pušky a vzdali se, třetí, který už dříve „divě blýskal očima“ a mluvil
o tom, že by po Prusech nejraději střílel, i kdyby ho to život stálo, se zachoval odlišně:

„ ...nabil a namířil do Prusů. Avšak ručnice mu selhala, i nemeškal a pokusil se podruhé
vystřeliti, ale i teď rána nevyšla.
Rozezleně mrštil puškou mezi přiblíživší se Prušáky, přeskočil nejbližší plot a dal
se přes zahrady na útěk. Prusové byli v patách za ním, i skočil ke Konečným do dvora,
pak do chléva a zde se ukryl pod necky.
Prajzi, prohledavše dům i chlév, v němž nenapadlo je podívati se pod necky, odešli
s nepořízenou.“
Později se tento vojín až do odchodu Prusů skrýval na kostelní půdě, kam ho schoval
místní farář J. Petráň, a nakonec se s velkým zpožděním vydal za svou jednotkou
na východ. F. K. Rosůlek uzavírá tuto epizodku slovy: „Dokázal nejen slovy, ale skutkem
svoji srdnatost, ale proti přesile uhájil svůj život jenom lstí, kteráž i na válečném
poli rozhoduje také někdy o vítězství.“ 3/
Prusové v Bohdanči a pruský jídelníček v Přelouči
Jak vypadal příchod pruského vojska a jaké nesnáze znamenal, zaznamenal Karel
Šípek ve svém textu Bohdaneč za války roku 1866: „Ohromná tato záplava pruského
vojska, vlévajíc se dvěma rameny od severu a od východu do náměstí našeho městečka,
tísnila se na křižovatce, pruh silnice nestačil, aby pojal veškeré tyto řady pěších,
koňstva, vozův a děl. Oddílové přicházející od severu obdrželi rozkaz k pohovu, rozložili
se podél přeplněné silnice na volné ploše náměstí, vnikli do domů, naplnili dvory
a jizby, stáje i stodoly, vnikli do spižíren, kuchyní, sklepův a špýcharů, prolézali, prohledávali
a zmocňovali se všeho, nač přišli, co se dalo požívati.
„Co chcete?“, říkali. „Stálo nás mnoho krve, než jsme se sem dostali. Jsme nepřátelé
a máme hlad, béřeme tedy, kde co najdeme. To je naše právo.“
Přerušme text Karla Šípka drobnou poznámkou o proslulém a téměř neukojitelném
hladu Prusů. Prusové udivovali množstvím jídla, které byli schopni spořádat,
ale také podivuhodnou strukturou svých hodů. Zároveň překvapovali i nezvyklostí
některých jídel. V přeloučských kronikách (městské a farní) se nám dochovaly záznamy
o některých typických pochutinách pruských vojínů: droždí namazané na chlebu,
o němž si prý mysleli, že je to sýr, syrové maso rozsekané a promíchané pepřem
a česnekem nebo cibulí, zalité syrovým vejcem, borůvky s mlékem a cukrem, pivo,
káva s uzenkami, mléko, třešně, podmáslí, víno, lihoviny... Autor kroniky dodává:
„Každý našinec jen musel ty pruské žaludky obdivovati.“ 4/
Avšak vraťme se ještě k textu Karla Šípka. Pověstný pruský hlad nebyl jedinou
nepříjemností pruského vpádu: „A drancovalo se dále. Došlo i na dobytek. Vyváděli 

jej z chlévů, poráželi jej na místě ranami z pistolí a revolverů před očima majetníků,
kteří bezmocně patřili na řádění nepřátelského vojska. Na dvorech a v zahradách,
těsně v sousedství hospodářských stavení, vzplály ohně nad polními kotli, v nichž si
vojáci vařili polévku z masa poražených dobytčat. Celé městečko mělo vzhled velikého
vojenského ležení; domácí obyvatelstvo, které ještě ráno plnilo ulice, naslouchajíc
veselým pochodům pruských pištců, neopouštělo nyní příbytkův a jen okny plaše,
s výrazem smutku a úzkosti sledovalo počínání Prušáků. Byla obava, aby z těch ohňů, 

které pod širým nebem zažehli, nevzniklo nebezpečí požáru. Ale noc prošla klidně
a záhy zrána dali se Prušáci na pochod.“ 5/
Příběh paní učitelové z Holic
Zastavme se ještě u jedné Epizodky z pruského vpádu F. K. Rosůlka. Chování
pruských vojáků bylo o něco lepší, než jak původně obyvatelé Pardubicka s hrůzou
očekávali. Často nacházíme konstatování, že se Prusové namnoze chovali uvážlivě
a rozumně. (Týká se to zvláště druhého sledu, který následoval po hlavních částech
vojska, pokračujících směrem na Moravu a Vídeň. Ten tvořili zeměbranci, tedy muži
již starší, vybouření, často otcové od rodin.) Přesto docházelo i k excesům. V příběhu,
který F. K. Rosůlek nazval poeticky Hudba podmaňuje nepřátelské srdce, najdeme
vlastně obojí – nepravosti pruských vojínů i řád nastolený pruským důstojnictvem
– a navíc je tu i nadčasové téma – kultivující síla umění.
Hlavní hrdinkou příběhu je paní Jarošová-Buchnová, vdova po učiteli v Holicích.
„Pruští vojáci, přišedší do Holic a ubytovaní v jmenovaném domě, přišli také do bytu
paní učitelové, ale nechovali se tu v první chvíli šetrně, jak se zvláště vůči ženě slušelo,
snad aby ukázali, že jako vítězi od Hradce jsou oni teď všude pány.
Sedali jí na piano a lehkomyslně rozhazovali stranou přichystanou mouku.“
Paní učitelová ani vojáky nenapomínala, věděla, že to nemá smysl. Zašla za pruským
důstojníkem, popsala mu celou situaci a zdůraznila, že vysypáváním mouky
vojáci škodí i sami sobě a připravují se o stravu.
„Plukovník vyslechl stížnost a ptal se paní učitelové, umí-li sama také hráti na pianě,
a když přisvědčila, vzal ji laskavě pod paždí a tak s ní vešel mezi vojáky.
„Hoši, od téhle chvíle necháte všecko na pokoji!“, poroučel jim a pustiv paní učitelovou
z lokte, požádal ji, aby mu něco zahrála.
Paní učitelová ochotně mu vyhověla; sednuvši k pianu, zahrála mu pěkný veselý
kousek.
Přítomní vojáci schlípli jen uši a poslouchali a víckráte nižádné nešetrnosti si
v bytě nedovolili. Akordy piana shladily vlny bujnosti a zpupnosti vojenské, jakéž
za invaze pruské přes všecku ukázněnost přece se někdy vzedmuly.“ 6/

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2017