VO KOLKOVSKÉ REKVIEM 16. 5. 2017 V chrámu sv. Jana Křtitele v Pardubicích

Projev PhDr. J. Kotyka, Ph.D.
Vážení Vokolkovi, pane vicehejtmane, Otče Benedikte, dámy a pánové, bratři a sestry,
byl jsem osloven, abych vzpomněl v rámci vokolkovského jara v Pardubicích
na členy rodiny, jež jsem měl tu čest osobně poznat. Popsat atmosféru v této rodině
znamená popisovat svébytný pardubický kulturní fenomén. S odstupem času jsem
velmi vděčen tomu, že jsem se jej mohl nesměle dotknout…
Stalo se tak díky osobnosti tiskaře pana Vlastimila, jehož jsem poznal díky jeho
intenzívní vlastivědné činnosti v muzeu a členství v redakční radě Zpráv Klubu přátel
Pardubicka. Poznal jsem ho jako vynikajícího znalce literatury i výtvarné kultury
a jsem mu dodnes zavázán za to, že mne zasvětil do umění „dělat časopis“ po obsahové
i technické stránce. Jeho byt v ulici Za Pasáží byl naplněn kulturním „géniem
loci“ a stával se proto místem setkávání s mladou generací, jíž se tu – včetně mě
– otevíraly nové obzory v podobě za komunistů tabuizované kultury první republiky,
zakazované katolické (české i zahraniční) literatury, tradiční vlastivědy i reforem
II. vatikánského koncilu. Bohatá korespondence pana Vlastimila s velkými postavami
českého kulturního dění a Literárním archivem Památníku národního písemnictví
na Strahově byla velmi inspirující. Drobné studie v našem časopise z let 1965–77
patří i dnes do Zlatého fondu pardubické regionální historie. Jeho kulturní přínos
bude jistě podrobně zhodnocen odbornou konferencí na pardubickém zámku a zde
při této příležitosti není ani dostatek prostoru pro jeho uchopení. Nelze však nikdy
zapomenout na páně Vlastimilovu noblesu, doslova „šlechtictví ducha“ a jeho víru,
jež jej posilovala v nelehkém závěru jeho života.
Při vstupu do bytu Vokolkových musely nutně každého hosta zaujmout výtvarné
artefakty ze dřeva i z kovu od pana Vojmíra, eventuelně skládačky slov vytvářející
osobitou poezii. Při prohlídce jeho děl ve Východočeské galerii i galerii NOV i při
exkurzích na místa jeho sakrálních fresek vidíme, jak správná byla páně Vojmírova
myšlenka, že ani křesťanské výtvarné umění nesmí ustrnout, ale naopak má reflektovat
současnost, jak se to dařilo i umělcům předcházejících epoch. Panu Vojmírovi
se to dobře dařilo v tématech hladu, chudoby a násilné migrace, jež jsou stále aktuální.
Názor tzv. fundamentalistů je v této věci nepodstatný a projevil se i barbarskou
snahou o zničení Vojmírova odkazu – ukázat realisticky křížovou cestu člověka
k Pánu dějin. Rád tu ocituji báseň z roku 1959 věnovanou Vlastimilem Vojmírovi:
„Můj bratře – malíři narozený k Slávě stvoření – v které mluví Duch – ty Cézanne
zářící v šedi rodného města – jen člověka v pokoře Slávy věčné maluješ – v Chudobě,
která Tebe slaví – na zdech skrytého za slávou světa.“

Pokud mi něco osobně velmi vadí na letošních vokolkovských oslavách, je to dokonalá
absence pozornosti k obětavé sestře Květě. Pan Vlastimil svoji vděčnost k ní
vyjádřil velmi výstižně: „Blažený ten, kdo sestru má – to tajemství je života jasem 

– a touha v blízkosti se časem čistí a zlatu vyrovná.“ Myslím, že ani nešlo lépe vyjádřit
ten krásný sourozenecký vztah v rodině Vokolkových! Sestra Květa byla původně
pod jménem Víta terciářkou apoštolátu sv. Františka a žačkou J. E. Urbana. Po zrušení
řádu komunisty začala pracovat jako zdravotní sestra. V září 1958 byla však
zatčena za tzv. podvracení republiky a odsouzena na tři a půl roku do vězení. Strávila
je v Želiezovcích na Slovensku ve společnosti žen s kriminální minulostí. Po svém
propuštění se vrátila do Pardubic, kde se po ovdovění svého bratra Vlastimila, jehož
paní zemřela při železničním neštěstí u Stéblové, věnovala vedení domácnosti svých
bratří. Kromě toho pracovala obětavě v církevní charitě, kde uplatnila své sociální
i ekumenické cítění. Proto plně o ní platí biblický výrok o „ženě statečné“…
Spisovatele Vladimíra Vokolka jsem poznal jen z jeho tvorby, hlavně mne zaujaly
jako historika jeho vzpomínky na staré Pardubice a studia v našem městě. I z jeho
díla prosvítá výrazný rys společný všem Vokolkovým – víra v Boha. Dovolte mi,
abych svou vzpomínku ukončil duchovním vyznáním paní Květy, napsaným za války
roku 1940, když jí bylo 19 let: „Milovat v pravdě, to je přísný závazek plný obětí
a sebezáporu. K té lásce je nutno stoupati po Kalvárii, útisku a nepochopení. To není
cesta domů. Ale pak? Co víme o blaženosti vysočin Ducha?“
V dnešních nešporách na svátek národního patrona sv. Jana Nepomuckého se
praví: „V ničem člověk více podobný Bohu svému nebývá, než když k bližnímu svému
milosrdenství mívá… V srdci našem ať zůstává jen svaté Lásky plamen, lásky
k Bohu i bližnímu. Amen.“