PROČ JE V PARDUBICÍCH ZBOROVSKÉ NÁMĚSTÍ ?

V květnu 1917 byla ustavena Odbočka Československé národní rady v Rusku.
Tehdy přijel do Petrohradu T. G. Masaryk, aby s ministrem vojenství A. F. Kerenským
projednal možnost vytvoření československého vojska. V Petrohradě T. G. Masaryk
také dohodl s francouzským ministrem A. Thomasem, že pařížská vláda zajistí
transport většího počtu převážně českých zajatců do Francie, aby mohli být nasazeni
na frontu po boku francouzské armády.
Rozhodující a historický okamžik pro české dobrovolníky přišel tehdy, když ruská
vláda na naléhání západoevropských spojenců připravovala na východní ruské
frontě velkou ofenzívu. Do příprav byla zahrnuta i československá střelecká brigáda,
vytvořená ze zajatců, která zatím tvořila nesourodý a neúplný útvar bez společného
výcviku. Proto jí byl svěřen podružný úkol u městečka Zborov. Zde měly provést
rozhodující útok ruské divize. Naše brigáda šla do útoku až druhý den, 2. 7. 1917.
Obrovský elán českých dobrovolníků, v němž se spojily národněosvobozenecké ideje,
slavil u Zborova nečekaný (a co víc) ohromující úspěch. Sedm nedostatečně vyzbrojených
praporů československé střelecké brigády spolu s jednotkami 4. finské divize
proniklo třemi liniemi rakousko-uherské obrany. Čeští dobrovolníci zajali 62 důstojníků
a 3150 vojáků. Získali 15 děl a další zbraně a munici. Zpráva o vítězné bitvě českých
dobrovolníků u Zborova se rozlétla do celého světa. Znamenala také okamžitou
změnu postoje ruských vládních a armádních činitelů k budování československé
armády. Náčelník hlavního stanu generál Brusilov dal již 4. 7. 1917 souhlas k ustavení
2. československé divize. Byl také okamžitě povolen neomezený nábor v řadách
českých a slovenských zajatců. Brigáda byla doplněna na 1. československou divizi
a 2. divize se zrodila téměř naráz už v průběhu července 1917. Po Zborovu se během
letních měsíců přihlásilo 27 000 mužů, mezi nimiž byly poprvé i tisíce Slováků.
Konečným důsledkem zborovského úspěchu byl Československý samostatný armádní
sbor, oficielně schválený 9. 10. 1917.
Čtyřicetitisícový sbor (včetně dělostřeleckých a technických jednotek) se stal základem
samostatného československého vojska. Mezinárodní uznání tohoto sboru
jako armády vedoucí válku proti Německu a Rakousko-Uhersku vytvořilo předpoklad
k uznání příštího československého státu.
Po ustavení samostatného československého sboru v Rusku bylo rozhodnuto dopravit
ještě do konce roku 1917 z Ruska asi 6–8 tisíc vojáků na západní frontu.
Do Le Havru připlul první transport z Ruska 12. 11. 1917 a tři transporty z USA
9. 12. 1917, které vytvořili krajané v Americe. Dne 16. 12. 1917 podepsal prezident
francouzské republiky R. Poincaré dekret, který umožnil výstavbu samostatné československé
armády bojující pod vlastním praporem a politicky řízené Československou
národní radou ve Francii.

Armádní sbor, dislokovaný na Ukrajině, se po uzavření míru mezi sovětskou
vládou a centrálními mocnostmi ocitl ve složité situaci. Jeho mezinárodně-právní
postavení bylo vyřešeno až 8. 2. 1918, kdy jej Odbočka Československé národní
rady prohlásila za součást československé armády ve Francii. Československému
armádnímu sboru bohužel nebylo umožněno odejít z Ukrajiny do střední Evropy.
V důsledku toho začala dlouhá historie přesunu vojska z Ukrajiny do Vladivostoku
a odtud na západní frontu. Desetitisíce vojáků československého armádního sboru
obsadily dlouhou sibiřskou magistrálu. A vzhledem k tomuto vojenskému manévru
se zase Čechoslováci dostali na první stránky světového tisku.
Na jaře 1918 vznikly ve Francii první pluky samostatné československé armády,
které byly vybudovány z vojáků přesunutých lodními transporty z Ruska a z dvou
tisíců dobrovolníků ze Spojených států. V Itálii vlivem zpráv o zborovském úspěchu
byl zorganizován nábor mezi českými a slovenskými zajatci. V dubnu 1918 byla podepsána
dohoda mezi Itálií a československou národní radou o možnosti vytvářet jednotky
samostatné československé armády. Během několika týdnů do těchto jednotek
vstoupilo 14 000 českých a slovenských dobrovolníků. V létě 1918 již byla československá
divize nasazena na protirakouskou frontu. Francouzský ministr zahraničních
věcí 29. 6. 1918, kdy československý střelecký pluk odcházel na alsaskou frontu,
slavnostně deklaroval, že jde o jednotku československé armády ve Francii a že vláda
Francouzské republiky uznává právo československého národa na samostatnost
Československa. Jeho britský kolega také oznámil jménem vlády Jeho Veličenstva
9. 8. 1918, že Velká Británie uznává Československou národní radu jako budoucí Československou
vládu. Konečně dne 2. 9. 1918 uveřejnil státní tajemník USA deklaraci,
v níž vláda Spojených států konstatovala, že Čechoslováci se postavili do pole organizovaných
armád, které jsou ve válce proti Německu a Rakousko-Uhersku a uznala
Československou národní radu za vládu de facto.
Zborov byl počátkem vzniku samostatné československé armády v první světové
válce a její mezinárodní uznání velmocemi Dohody a Spojenými státy otevřelo cestu
ke vzniku Československa.
V roce 1930 vzniklo v Pardubicích před kasárnami Železničního pluku (nyní
kasárna T. G. Masaryka) náměstí nazvané ZBOROVSKÉ s pylonem připomínajícím
světovou válku. Toto náměstí bylo v roce 1940 (Protektorát) přejmenováno na Svatováclavské.
Původní název Zborovské náměstí byl vrácen v roce 1945. Od roku 1950
až do roku 1990 neslo náměstí jméno maršála I. S. Koněva, v roce 1990 byl vrácen
původní historický název ZBOROVSKÉ NÁMĚSTÍ.
Na Městských hřbitovech v Pardubicích je součástí t. zv. „Hrobu v dáli“ pylon
označený „ZBOROV“ (na památku slavné bitvy dne 2. 7. 1917).
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR přijala 7. 6. 2017 rezoluci, že „legionáři
od Zborova se zasloužili o stát“.
Literatura:
„ZBOROV 1917–1937“ – Památník k dvacátému výročí bitvy u Zborova, Čin
a Orbis Praha v červnu 1937.
(Redakční kruh: Josef Kopta, František Langer, Rudolf Medek)