ZAVÁTÝ ŽIVOT NA PARDUBICKU

Stupně paleocénu jsou dan, mont a thanet. Stupně eocénu jsou ypres, lutet, barton                a priabon. Stupně oligocénu jsou rupel a chatt. Stupeň chatt tvoří zároveň hranici mezi periodami paleogén a neogén. Epocha miocén je tvořena stupni messin, orton, serravall, langh, bordigal a aquitan. Epocha pliocén je tvořena stupni pracenz a zancl. Tyto dva stupně představují konec terciéru a začátek geologického období čtvrtohor (pleistocén a holocén). [1] 

Období třetihor není přesně vymezeno jako období předcházejících druhohor. V roce 2004 bylo dokonce oficiálně zrušeno, o rok později však zase obnoveno.[2]

Na počátku třetihor zavládlo razantní globální ochlazení. Kontinenty se ve třetihorách dostaly zhruba do dnešní polohy. Atlantik se rozevřel.[3] Amerika se vzdaluje od ostatních kontinentů. Oceán Thétys se naopak zavírá.[4]

Dochází k mohutným kontinentálním driftům (deskové tektonice),[5] kdy se Africká deska pohybuje k severu a naráží na desku Evropskou. Vzniká Alpínsko – himalájsko – karpatské vrásnění, a to už v období koncem mezozoika (svrchní křída), přibližně před 65 miliony lety. Jedná se o kolizi Apulské (Adriatické desky) a Evropské. Zmenšuje se Piemontsko – Ligurské moře. Před 30 miliony lety se objevují první vrcholky Alp.[6] V třetihorách vznikají i Himaláje. Austrálie se odděluje od Antarktidy a dostává se do dnešní oblasti jižního pólu. V průběhu eocénu se Antarktida zaledňuje. Pro třetihory je charakterický celkový pokles hladiny světového oceánu a vysušování klimatu. Např. v neogénu definitivně ustoupilo (regrese) moře z dnešního Česka.

Na závěr shrňme, že éra třetihor trvala přibližně 63 milionů let (skončila zhruba před 2 miliony let). Terciérem začíná i období kenozoika, které do sebe zahrnuje delší časové období – fanerozoikum, které začíná paleozoikem (konkrétně rozhraním prekambriem (starohory) a kambriem. Světová plocha moří se zmenšila a část mořského dna z mezozoika se stala souší. Orogenní činnost (horotvorné pohyby) doprovázela značná sopečná činnost. Byla vyzdvižena velká světová pohoří, např. Himaláje, Kavkaz, Alpy a Karpaty. Vývoj této orogeneze pokračuje i dnes, v holocénu. [7]

Terciér na Pardubicku (vyvřelé horniny a minerály)

V minulém článku, který se týkal mezozoika, byla oblast Pardubicka součástí mělkého teplého moře (snad i velkou lagunou s ostrovy). Zejména v období křídy došlo k ukládání značných sedimentů, které místy vytvářejí značnou mocnost. Tyto sedimentární horniny byly v období terciéru kontaktovány magmatickými intruzívními vyvřelinami, jak dokládá nejznámější osamělá znělcová (fonolitová) homole (lakolit) Kunětická hora.[8] Dalšími příklady jsou čedičové (bazaltové) žíly u Hůrek a Spojila a konečně čedičový „pahorek“ u Semtína.

V místě „kunětického lakolitu“ došlo k „propálení“ svrchních vrstev opuky (jílovce) a vytvoření porcelánitu (tzv. Žlutá skalka poblíž dnešní hradní studny s výhledem na Němčice). Porcelánit je jemnozrnný barvy šedožluté. Na jižní straně homole se vyskytují spilosity, které jsou zrnité a světlé barvy.

„Kunětický čedič“ se nachází i v oblasti Brozan, v místě řečeném „Úzké“, rovněž se objevuje u Hůrek.

Na pravém břehu Labe poblíž Kunětic došlo k intruzi čediče do čtyř a šestihranných sloupů. Rovněž zde byly orogenezí vyzdviženy druhohorní vrstvy jílovce.

Při těžbě „čediče“ z Kunětické hory lamači kamene popisovali zajímavou vlastnost horniny, její miskovité až kulovité odlupování. Tato horninová tělesa nazývali „mozky.“ Barva horniny je šedá až šedozelená („ a správně zní kladivem“).[9] Hornina je pórovitá a obsahuje v četných dutinách sekundární nerosty jako analcim, hyalit (čirý opál), hematit (krevel), strontianit, chalcedon a achát,[10] limonit (hnědel), natrolit, stilpnosiderit, pyrit (podobný markazitu), vápenec klencový, galenit a konečně hornina obsahuje i tzv. minetty, což je druh slídnatého porfýru.[11] Podstatnou součástí nefelického tefritu jsou dva druhy živce, augit a nefelin.[12] Vedlejšími zástupci jsou pak apatit (fosforečnan) a titanit, dále ortoklas (živec draselný), jinoráz (amfibol) a biotit (tmavá slída – křemičitan).[13]

Horniny Kunětické hory obsahují kromě živce ortoklasu i živec plagioklas, který se vyskytuje v poměrně velkém množství, a to jak albit, tak labrador.[14] Horniny obsahují rovněž kalcit (uhličitan), kaolin (hornina vzniklá zvětrávání živců) a chlorid (halogenid – halovec).

Křemičitany augity se vyskytují v různých odstínech zelené barvy. Jejich zvětráváním vznikají limonity – hnědel (vodnaté oxidy amorfního tvaru). Nefelin má v kunětickém znělci barvu žlutou až hnědožlutou, nebo je čirý – bezbarvý.  Jeho erozí vzniká natrolit.

Vzácněji se vyskytuje zeolitický (puchavcový) nerost nosean. Častější je už zmíněný magnetit, který eroduje v pseudomorfický patvar limonit (hnědel). Nezřídka se objevují titanit a apatit (známá součást magmatických metamorfovaných hornin). Pouhým okem lze spatřit i jinoráz (amfibol) jako černé sloupečky. Amfibol je často doprovázen („obalen“) tmavým augitem.

Vzácněji se vyskytuje biotit (tmavá slída) s odlučností v podobě tenkých destiček. Velmi vzácně se pak objevuje v horninách leštěnec olovnatý (sulfit – sirník galenit).

Všechny zde zmíněné minerály, vyskytující se v horninách Kunětické hory, lze seřadit tzv. parageneticky, což znamená podle geologického stáří a vzniku. Nejstarším je analcim, nejmladším pyrit (disulfid železnatý).

Mineralogicky lze „vytěsnit“ z horniny i tzv. cizí uzavřeniny (mezozoické), z nichž nejznámější je opuka, kaolinický pískovec, vápenaté kuličky, křemencové kousky (droby),[15] drobný slepenec, cordieritickou žulu (granit), pevný granodiorit s biotitem. Jemnozrnný červený pískovec je makroskopicky jemnozrnný, červené barvy, zřetelně zvrstven a je vně pokryt vápencem. Nalézají se v něm též jehlice natrolitu. Do období mezozoika patří i světle šedý, až červený hrubší drobový slepenec.[16]  Ve slepenci jsou různě staré horniny, můžeme je zařadit do prvohorních – kambrických drobových slepenců.

Kaolinický pískovec je jemnozrnný, světle šedé barvy, zdánlivě břidličnatý.[17]  Cordieritická žula je naopak hrubozrnná, většinu tvoří živce. V dutinách je dokázán cordierit a zeolit, též zirkon a magnetit. Živec je přeměněn v muskovit a kaolin. Druhotně se vyskytuje vápenec a žlutohnědý limonit.[18]

V místě, kde se vyskytuje hradní studna, byly nalezeny různé soli, podobné se vyskytují na známé Podčápelské stráni.

Po podrobném petrologickém a mineralogickém rozboru Kunětické hory navštívíme dále tzv. Spojilskou žílu – „bazalt magmatický“ a bazalt u Hůrek.[19] Podzemní (exogenní) síly zde magma (lávu) nevynesly v takové síle a podobě jako v případě Kunětické hory. Nevznikl klasický lakolit. Navíc třetihorní čedič je převrstven výraznými labskými náplavami. Čedič u Hůrek je nazýván limburgitským bazaltem. Tato terciérní hornina se lámala v lomu zvaném „na Babce“, nazvaném údajně podle starého osamělého stromu (babyky).[20] Čedič je zde „obalen“ mezozoickými Březenskými vrstvami, jaké již známe z nalezišť u Srnojed, v Lánech na Důlku či bývalých Krchleb. Také zde se nalézají zkameněliny, které však spadají do vrstev inoceramových (pozdní druhohory).

Těžený čedič však nebyl vhodným stavebním materiálem, protože podléhal poměrně rychlé erozi.

Od místa „na Babce“ táhne se tzv. Spojilská žíla v šířce asi deseti metrů až ke Studánce a Spojilu. I tato žíla se těžila v podobě čediče velmi krátce. Žíla mizí v naplaveninách u Černé za Bory, v místě, kde se lidově říká „na Kuňáku.“ Ve studáneckých lesích můžeme dodnes najít stopy po těžbě kamene. Spojilská žíla vystupovala jako okrouhlý hřbet nad okolní rovinu přibližně deset metrů. Místní na tuto geologickou zajímavost narazili až v době, kdy se stavěla sezemická silnice. Spojilská žíla byla též zaznamenána při stavbě tzv. Pražsko – Vídeňské dráhy.

V místě zvaném „v Úzkém“ se na břehu Labe ukazuje v intruzívní formě třetihorní čedič, prostupující druhohorními sedimenty. Kromě modrošedé opuky se zde objevuje sloupcovitý čedič. Na jeho povrchu jsou úlomky opuky. Zkamenělin se zde vyskytuje poměrně málo.

Z podružných nerostů můžeme jmenovat kalcit, serpentin, limonit, černou slídu a jinoráz. Zdejší čedič neobsahuje dutiny a drúzy. Chybí v něm limburgit. Přítomen je však jasně zelený průhledný olivín (peridot). Erozí olivínu se objevuje v čediči drobivá žlutá hmota. Nalezneme též hematit. Spojilský čedič má v sobě větší obsah železa a méně kysličníku hlinitého než kunětický. Zvětráváním spojilského čediče se obohacuje o živiny zdejší mohutná vrstva ornice.[21]

Kunětický a spojilský čedič jsou zřejmě stejné geologické podstaty. Kunětický čedič prodělal výrazné změny, proto v sobě nese i více minerálů. Oba čediče jsou z jednoho podzemního (magmatického) ohniska, a tedy geologicky sourodé.[22]

Věnujme se nyní semtínským čedičům. Kromě bazaltu se zde nacházejí i slepence se silurskými (paleozoitickými) horninami a zkamenělinami. Čedič se nachází na dne některých početných rybníků, které v minulosti existovaly v prostoru Bohdanče, Lhotky Blatníkovské, nyní již zaniklé vsi, a Semtína. Čediče jsou obaleny mezozoickou opukou (jílovcem). Čediče se vyskytují i v hlubokých melioračních brázdách. Jsou většinou doprovázeny mnohem staršími prvohorními horninami, tmel takových čedičových slepenců tvoří čedičový tufl. Ve starší literatuře se píše o nálezech trilobitů v břidlicových úlomcích. Jde možná o chybný zápis, neboť v břidličnatých horninách (přeměněných exogenními silami – metamorfovanými), se zkameněliny nalézají opravdu velmi vzácně. [23] Zdejší plochy jsou silně pokryté navátými písky, které jsou zejména v okolí Pardubic rozšířeny, ty však odpovídají geologicky mladším obdobím.

I v těchto navátých píscích se nalézají starší horniny Pod ornicí a písky leží vlastní čedičové brekcie. Jde o hlinitý čedičový tuft, šedohnědé barvy, ve kterém se nalézají různé druhy dalších hornin. V čedičových brekciích lze vysledovat rozdílné vrstvy, podle rozličného stupně zvětrávání. Čedičový tuf[24] má v sobě krystalky augitu, magnetitu, plošky biotitu a amfibolu. Zvětráváním a rozložením čediče vznikla šedá plastická hlína, bílá vápenitá zemina, podobná kaolínu, který při styku s vodou tvoří plastickou směs, s velkým obsahem jílu.[25] Podobnou zeminu lze nalézt na západní straně Kunětické hory.

V čediči nacházíme též částečky opuk a břidlic, které byly při cestě třetihorního magmatu vytlačeny na povrch skrze mezozoické sedimenty. Nejstarší částečky v terciérních horninách jsou prekambrické a silurské (prvohorní). Vrstvy paleozoitické se táhnou hluboko pod vrstvami křídového útvaru a tvoří podklad Polabské křídové roviny.

Ukončeme naše putování kopcem na Vinici po obou stranách silnice z Pardubic do Pardubiček. Podle jedné z teorií zdejší čedič, podobný spojilskému, na tomto místě nevyvřel, ale byl sem dopraven spolu se štěrkovými a pískovými diluviálními vrstvami (období kvartéru). Při stavbě okresní nemocnice zde nebyly nalezeny klasické třetihorní čediče, pouze inoceramové (druhohorní) opuky. Právě z období mezozoika pochází i místní nálezy zkamenělých ústřic (Bivalvia).

V případě čediče na Vinici u Pardubiček se píše o limburgitu., který je rezavě hnědý, „mandlovcovitého slohu“ (tvar podobný pecce),[26] jeho součástí jsou pouhým okem rozeznatelné krystalky tmavě červeného augitu a olivově zeleného peridotu. Limburgitský čedič na Vinici je bohatý i na magnetit (bezvodý oxid magnetovec). [27] Jako podružné nerosty obsahuje hornina kalcit, limonit a analcim.

Čedič na Vinici nevyvřel klasickým způsobem, proto se také liší od čediče spojilského        a semtinského.

Závěr:

V terciéru proběhlo Alpínsko – himalájsko – karpatské vrásnění. Vznikly geologicky nejmladší hory na naší zeměkouli. Tato terciérní orogeneze zasáhla rovněž i území naší republiky. Projevila se především zvýšením sopečné a tektonické činnosti, zároveň byla doprovázena jevem geotermálním. Markantní byla především v západní části naší republiky, v oblasti dnešního Plzeňska a Chebska. Důkazem je existence nejmladších sopečných těles, jako je Železná hůrka poblíž Františkových Lázní nebo Komorní hůrka.[28] Dalším příkladem je přírodní rezervace Soos. Vznikly Doupovské hory (turistům dlouho tabu z hlediska vojenského prostoru) nebo České středohoří se svoji znělcovou Milešovkou („Hromovou horou“).

Terciérní orogeneze se dotkla prostoru Polabské roviny a východních Čech jen velmi málo. V prostoru České tabule (české křídové pánve) žádná pohoří nevznikla. Povrchové (výlevné) horniny vystoupily pomoci intruze jen jako osamělé geologické útvary. Nejznámějším příkladem je podrobněji popisovaná Kunětická hora. Některé intruze nebyly tak silné a především během endogenních (vnějších) pochodů byly silně erodovány (spojilská bazaltová žíla, semtínské čediče a limburgitový čedič na Vinici u Pardubiček). V některých případech neproběhla klasická orogeneze a čediče byly dopraveny do Polabí pomocí vnějších sil, které probíhaly v době pleistocénu a holocénu.

V terciéru došlo k intruzi magmatických těles do geologicky starších mezozoických sedimentů, které byly „propáleny“ a často přeměněny (metamorfovány). Terciérní bazalty obsahují na Pardubicku poměrně bohaté mineralogické materiály, od augitu a natrolitu až po magnetit a peridot.  V místech k tomu vhodných vznikly lomy, ve kterých se těžil čedič a znělec. Tyto lomy jsou v současnosti již nefunkční. Nejznámějším lomem zůstává jižní strana Kunětické hory, kdy práce na těžbě „kunětického čediče“ znamenaly i částečné zřícení hradeb gotického hradu.  Dnes je tento lom zarostlý a obtížně přístupný. V blízkosti hradební studny, směrem na Němčice, se nalézá tzv. Žlutá skalka. Jde o vypálenou opuku (jílovec), zvaný porcelánit. 

                        „Ve spleti rozlámaných větví usedl osamělý pták. Několikrát poskočil a pak pěl tklivou píseň do růžového jitra. Zpíval píseň smutnou, bez veselých trylků a melodií.   A když dozpíval, tiše odletěl a zmizel v zeleném moři třetihorního pralesa.“

                                                                                              (Josef Augusta: Zavátý život)