JOSEF TRNKA, poslední oběť pardubického gestapa

Zcela ojedinělým pramenem podrobně popisujícím tuto tragickou událost, jež se odehrála doslova na prahu svobody, je pamětní kniha četnické stanice Pardubice, jejímž vrchním velitelem se tehdy strážmistr Trnka stal 15.listopadu 1938 po Janu Franzovi, jenž odešel do Německa.  2/ Funkci velitele vykonával J.Trnka do roku 1943, kdy ji převzal Arnošt Píša. V letech 1944-45 byl pak velitelem Bohumil Zvára.

            Dále přepisuji úplný text popisující průběh událostí, jež se sběhly 8.května 1945 v budově bývalého Oberlandrátu: „Na Okresním úřadě bylo již rušno od 8 hod. Vědělo se, že bude předán do českých rukou. Poručík .četn. Josef Trnka, vrch. strážm. Karel Rieger jednali tam se členy národního výboru o dalším postupu. Službu strážní tam konal od rána polic. strážm. Václav Dostál a polic. strážm. Antonín Hájek. Přítomen byl též vrchní rada Krška, jehož dr. Novotný dosud neznal a omylem ho považoval za Němce. Když se konečně na rozkaz něm. posád. velitele dostavil hejtman Rotberg k jednání s Národním výborem a když vyslechl zástupce tohoto, odmítl úřad předati a vztekle prohlásil, že celý okresní národní výbor vyhladí. Z úřadu odešel, když za sebe určil k jednání svého zástupce vrch. taj. Schäfra.

            Jednání na posádkovém velitelství se protahovalo. Bylo jednáno současně na dvou místech. t. j. na okresním úřadě i na posád. velitelství.

            Na okresním úřadě měl por. Trnka z nařízení členů ONV převzíti úřad německé tajné policie (gestapa). K tomu účelu vyžádal si prostřednictvím polic. strážm. Hájka asistenci od místní četnické stanice. Dobrovolně se přihlásil por. Donát, vrch. strážm. v. v. Charbuský, strážm. Antonín Šrankota, František Vyčítal a strážm. v. v. Král. Při jejich příchodu na okresní úřad nařídil dr. Novotný por. Trnkovi, aby se dvěma četníky odešel převzít gestapo. Odešel s ním por. Donát, vrch. strážm. Charbuský a strážm. Vyčítal. V prvém poschodí zůstali pro službu strážm. Šrankota, polic. strážm. Antonín Hájek a strážm. v. v. Král.

            Vrchní rada Krška, meškající na druhém patře, slyšel jednání por. Trnky s gestapáky      o jejich kapitulaci, načež velitel gestapa přiskočil k železným mřížím a za řvaní: „Was wollt ihr böhmische Hunde da“ začal po četnících střílet ze samopalu. Četníci střelbu opakovali ze služebních pistolí, avšak nemohli odolati náporu gestapáků vyzbrojených samopaly, kulomety, pancéřovými pěstmi, granáty apod. a museli se stáhnout k obraně do prvého patra. Poručík Trnka při střelbě smrtelně zraněný byl gestapáky odvlečen do třetího poschodí do místnosti č.166, kde byl jimi surově dobit. Hejtman Rotberg střelbu uslyšel, neb již v té době byl mimo budovu okresního úřadu. Zpráva o střelbě se rychle rozšířila. V důsledku toho dr. Blahout žádal na posádkovém velitelství, aby německý velitel dal zajistit členy gestapa. Přání bylo vyhověno do určité míry. Vojenský posádkový velitel nařídil konečně odevzdání okresního úřadu do rukou dr. Blahouta a městský úřad do rukou Černohouse.

            Hejtman Rotberg doprovodil dr. Blahouta k okresnímu úřadu, kde pod záminkou, že si zajde k německé ochranné policii, předal klíče u schodů a pospíchal si připraviti auto k odjezdu, než se bude střílet. Viděl totiž, že budova byla obsazena německým vojskem, které nařídilo odchod německým osobám české národnosti. Jen v prvním patře zůstala hlídka, která tam byla určena por. Trnkou. Tato střežila hrdě gestapáky, aby neunikli z budovy. Na výzvu německého důstojníka, co se stalo, odpověděl strážm. Hájek, že byla spáchána sebevražda jednoho gestapáka, který vlastně byl hlídkou zastřelen, když šel na zvědy a na zvolání nezůstal stát. Škoda, že tento osud nestihlo víc gestapáků, kteří pak pod ochranou vojska nasedli do tří vojenských aut a ujeli i s mrtvolu gestapáka Weise.

            Teprve nyní mohlo být přikročeno k obsazení okresního úřadu, jehož vedením pověřen dr. Novotný. V místnostech gestapa nalezena pak po dlouhém pátrání zohavená mrtvola poručíka Trnky.“ (vit fotokopie dokumentu).

            Podle V.Kyncla  3/ nesl zodpovědnost za vraždu J.Trnky člen pardubického gestapa Josef Kuchler (nar. 1915), jenž na služebně v Pardubicích působil jako tlumočník a dálnopisec. Měl hodnost kriminálního asistenta a SS-Oberscharführera. Osobně se účastnil vyhlazení obce Ležáky na Chrudimsku, tenkrát ještě pod velením G.Clagese (1903-1944). Jeho přímým nadřízeným v květnu 1945 byl Johann Fritsch, bez jehož vědomí jistě poslední zločin pardubického gestapa nemohl být spáchán. Kuchler – jak uvádí V.Kyncl – po evakuaci pardubické služebny upadl u Plzně do amerického zajetí a v květnu 1946 byl převezen do internačního tábora v Dachau. Byl vyslýchán také českou vyšetřovací komisí. V roce 1948 byl propuštěn na svobodu. Ještě v dubnu 1967 o svém působení v Pardubicích ve své výpovědi zmínil i sebevraždu F.Hladěny z roku 1942, zpochybňoval však svou účast v Ležácích a zcela zamlčel zavraždění J.Trnky 8.května 1945.

            O jeho oběti – Josefu Trnkovi – zatím kromě jeho tragického konce na prahu svobody nevíme bohužel nic. Chybějí nám jeho základní personálie (místo a datum narození, rodinný původ, četnická kariéra). Jsem velmi rád, že péčí Krajského úřadu (iniciativa náměstka hejtmana ing. R.Línka a ředitele KÚ ing. J.Folprechta) na chodbě ve 3.patře bude zřízena malá informační výstavka na toto téma. Snad se tím zabrání i mylným tvrzením, že údajně pracovna pardubického gestapa byla na Zámečku. Chci tu zároveň poděkovat za pomoc v heuristice i při získání fotografií pracovníkům SOkA Pardubice paní Mgr. R.Růžičkové a p. Mgr. P.Mückemu.

Poznámky:

1/         Květnové dokumenty 1945-70, vyd. v březnu 1970 OŠK MěstNV Pardubice a IS, připravila B.Umlaufová, vzpomínka předsedy revolučního ONV Josefa Krátkého „Oběti května 1945“, s.51.

2/         Kniha 1.četnické stanice Pardubice má v SOkA Pardubice pořadové číslo 218/2000. Četnická stanice byla umístěna v čp.54 v Klášterní ulici (dnes ESD a klubovna KPP) a příslušel k ní                   i služební byt velitele.

3/         V.Kyncl a J.Padevět (eds.), Ležáky a odboj ve východních Čechách, vyd. Academia  a Památník Lidice 2016, s.170-171.