PROJEV DR. J.KOTYKA PŘI ODHALENÍ PAMĚTNÍ DESKY F.MESSANYHO 15. února 2018

Tento kladenský rodák se vepsal nezapomenutelným písmem do dějin našeho města od roku 1903, kdy nastoupil do nově otevřené pardubické nemocnice jako její primář. Odešel z ní až po 24 letech roku 1927 do důchodu. Jeho přátelé u něj nejvíce hodnotili jeho lidskost a lásku k pacientům. Pod zdánlivě drsnou slupkou byl totiž člověkem jemného cítění a s duší dítěte. Ač mu práce v nemocnici zabírala i noci, měl velký smysl pro kulturu, literaturu a umění. Jeho vila byla – jak vzpomínají pamětníci – výtvarnickým, starožitnickým i národopisným muzeem. Roku 1912 odešel dr. Messany  na Balkán pomáhat ve válce zraněným Srbům. Řídil vojenskou nemocnici ve Valjevu tak dokonale, že za svou činnost obdržel nejvyšší srbské vyznamenání – řád sv. Sávy. „Ten chladnokrevný chirurg, vládnoucí nožem a lancetou, udivoval někdy až svou přímo dětskou dobrotou a silným sociálním cítěním k chudým“, vzpomíná na něj jeho přítel právník JUDr. Václav Hrbek ve svém nekrologu v novinách „Východ“ z 25.prosince 1936. Messany založil skvělou odbornou pověst pardubické nemocnice. Známá je jeho pomoc básníku Josefu Svatopluku Macharovi (1884-1942), když roku 1913 dr. Messany zachránil Macharovi doslova život při reoperaci slepého střeva. Svou vděčnost básník vyjádřil ve své sbírce „Krůpěje“ na jaře 1915. Zde jej přirovnal k patronu rytířů – sv.Jiří, jenž zabil draka Smrti. Ve své knize „Kriminál“ z roku 1918, před 100 lety, Machar pak popsal své výslechy                       u vojenského soudu, kde musel vysvětlovat svá slova vděčnosti dr. Messanymu vtělená do veršů:

            „Kdybych králem byl, tvou šíji ověnčil bych mnohou chloubou,

            Zlatým rounem, Leopoldem

            vlastnoruční list pak holdem

            přivěsil by baronií k tvému jménu“.

            Habsburský režim se nutně musel cítit dotčen tím, že básník chtěl ocenit dr. Messanyho povýšením do baronského stavu a nejvyššími habsburskými vyznamenáními Zlatým rounem     a Řádem Leopolda I. Nezbylo však než po dvou měsících vazby propustit básníka bez trestu.

            Ale zpět k dr.Messanymu. Jako důchodce si založil soukromou ordinaci, ale těžká cukrovka mu roku 1935 – v jeho 65 letech – začala působit deprese, z nichž se léčil v pražském Veleslavíně, kde zemřel 18.prosince 1936. Jeho ostatky byly zpopelněny v Pardubicích roku 1937. Dnes je však jeho urna nezvěstná, podobně jako urna jeho paní Matyldy zemřelé roku 1939. Paní Matylda byla pověstná svou lidovostí a humorem, byla to prostá žena, již dr.Messany kulturně pozdvihl podobně jako dr.Higgins hubatou Lízu v „Pygmalionu“ G.B.Shawa známém spíše jako muzikál „My fair Lady“ s nezapomenutelnou A.Hepburnovou. Myslím, že bezdětní manželé Messanyovi by byli velmi rádi, kdyby nyní mohli vidět, že jejich vila žije radostí a smíchem šťastných dětí z MŠ Koníček, jež se systematicky věnuje                          i vlastivědné výchově a pověstem z Pardubicka.

            Dovolte mi, abych ukončil svou řeč citací opět ze vzpomínky dr.Hrbka:

„Messany nebyl tuctový člověk. Byla to Osobnost. Lidé vynikající nad průměr mívají osud vysokých stromů, do nichž občas sjíždějí blesky prostřednosti, závisti a neporozumění. Všechno to snášel F.Messany s klidem jako bojovník, jenž musí také snášet rány. Pane doktore, vidím Vás s Vaší viržinkou v koutku úst, slyším Vaši paní a trefné úsudky. Měl jste mnoho nepřátel, zakusil jste mnoho neporozumění, ale jako slavný chirurg a veřejný činitel vryl jste se do společenské, politické i kulturní historie Pardubic, než abyste byl zapomenut.“

            Věčná čest památce dr. F.Messanyho, město tak splatilo svůj další dluh! Vážený pane doktore Messany, Pardubice si Vás stále váží!