Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Zpověď esperantské veteránky

obrázek k článku Často se mne lidé ptají, proč a kdy jsem se začala učit esperantu. K tomu byl zvláštní důvod: V padesátých letech, když maminčin bratr s ženou ujeli do zahraničí, protože mu znárodnili závod a nám nic neřekl, aby nás ušetřil policejního vyšetřování, byl doma často nářek, zda ještě strýce uvidíme, zda nebyl na hranicích při útěku zastřelen atd. Asi po roce tatínkova sestra dostala pozdrav z Bombaye, kde poznala strýcův rukopis a na dotaz policie bez bázně odpověděla, že je to její bývalý obdivovatel - byla zpěvačkou v pražské opeře. Tak jsme se dozvěděli, že strýc žije, ale v daleké cizině, adresu jsme neznali. Ale doma opět nářek, že je tak daleko a že se už neuvidíme.

V té době jsem byla korespondentkou v elektrárně jako před válkou můj tatínek i mamka a má kolegyně mi často ukazovala krásné pohledy z ciziny psané jakýmsi mezinárodním jazykem Esperanto. Jednou mi přinesla ukázat ročenku a říkala, že jsou v ní přesné adresy delegátů ze 82 zemí, kteří bezplatně pomáhají všem esperantistům. Při prohlížení knížky se mi náhle otevřela stránka Indie a tam jsem zahlédla pod slovem Bombay několik adres delegátů. Ptala jsem se jí, zda by takový delegát mohl pomoci najít mého ztraceného strýce. Při její odpovědi: „No, to by se muselo zkusit...“ jsem se ihned rozhodla. „Sežeň mi učitele a já se začnu učit esperanto.“

Tenkrát bylo esperanto zakázáno a esperantisté se mohli scházet jen potajmu. Bylo to v roce 1953, kdy se skupina esperantistů scházela v Rudém koutku ČSD na starém nádraží a já ještě s jednou kamarádkou chodila tam o hodinu dřív. Pod učebnicí esperanta jsme měli učebnici ruštiny, když vešel nějaký kontrolor, ihned jsme ruštinu dali nahoru a začaly mluvit rusky s naším učitelem. Za dva měsíce pilného studia s pomocí učitele jsem napsala dopis delegátovi do Bombaye s prosbou o pomoc, kde jsem vše vylíčila. Naštěstí v té době ještě STB asi esperanto neznala.

Víc jak půl roku nic z ciziny nepřišlo a mně bylo jasné, že když se mu nemohu revanšovat, že má prosba se ocitla v koši. Ale pak přece jen přišel lístek s cizím jménem, Box 54, Bombay. Žádný podpis. I když jsem si nebyla jistá, zda píši strýci, který měl docela jiné jméno, přece jen jsem napsala dopis na jméno Mira Smith. Doma o tom dosud nevěděli.

Za pár měsíců skutečně přišel dopis od strýce, který esperanto neuměl a delegát mu ho překládal a tak jsem to teprve doma vítězoslavně řekla. To bylo radosti! Pár roků jsme si psali esperantem, pak se politická situace uklidňovala a bylo možno psát s cizinou, takže i moji rodiče a prarodiče mohli mu odepisovat a psát česky. V té době já už na popud svého učitele měla více dopisovatelů, což se mi víc a víc líbilo a tak jsem už esperanto neopustila, i když asi po 10 letech strýc i teta zemřeli, když před tím se přestěhovali z Bombaye do australského Sydney. Po několika letech jsem se stala delegátkou za Pardubice já a od té doby sloužím esperantistům celého světa.

Za tu dobu, co se esperantu věnuji, zažila jsem přemnoho krásných zážitků, poznala spoustu přátel z mnoha zemí, procestovala větší část Evropy a zúčastnila se osmi světových kongresů esperantistů, letos to bylo dokonce u nás v Praze - po 75 letech, kdy bylo přítomno 3000 esperantistů ze 70 zemí.

Mám dvě dcery, které se od dětství též učily esperantu v letních esperantských táborech, jež jsou každoročně pořádány u Vranovské přehrady. Starší dcera již ve 12ti letech byla 3 týdny u mých holandských přátel, kde se s nimi musela sama dohovořit po 7 měsíčním intenzivním kursu esperanta. Syn mladší dcery je též esperantistou a ve svých 17 letech byl poprvé sám 14 dní v Německu v rodině esperantisty, kde se dohovořil třemi jazyky: německy, anglicky a esperantem, což bylo pro něj nejsnadnější. Za tu kratičkou dobu udělal velké pokroky ve všech třech jazycích. Letos do té rodiny pojede už potřetí.

- - -

Jak jsem se dostala k vyučování esperanta, když nemám učitelskou profesi?

To bylo tak:

V roce 1959 jsem se s rodinou přestěhovala do Ledče nad Sázavou, kde manžel našel zaměstnání a mně se stýskalo po pravidelných schůzkách s esperantisty. Ve čtyřtisícovém městečku nic takového nebylo a mně se podařilo seznámit se se starým pánem Erhardem Urbanem z Vlastějovic, který osobně poznal autora mezinárodního jazyka Dr. L. L. Zamenhofa na zaoceánské lodi při cestě na světový kongres.

Pan Urban byl ochoten vyučovat v kursu pro začátečníky v Ledči, protože já si ještě netroufala, i když v té době jsem se esperantem již domluvila. Neměla jsem však žádné učitelské zkoušky, vždyť jsem byla obyčejná úřednice s obchodní školou a dvěma státnicemi. S propagací kursu nám pomohla Osvětová beseda, zapůjčila místnost a nám na první lekci přišlo přes 30 zájemců. Uvedli jsme, že esperanto je dle statistiky 6x snadnější než kterýkoliv jiný národní jazyk a proto přišlo tolik zájemců. Ti se však při třetí lekci již zmenšili na polovinu, neboť v té době, kdy nebyly k dostání učebnice esperanta, museli jsme všechny lekce rozmnožovat na blanách nebo opisovat na stroji s kopíráky.

Pan učitel Urban při každé lekci nadiktoval víc jak 100 slovíček. Ačkoliv jsem proti němu byla velmi mladá, že by mohl být mým dědečkem, ostře jsem vystoupila, že takhle se učit nedá, že nám odradí všechny zájemce. Pan Urban se urazil a přestal dojíždět a já chtěla zachránit 14 člennou skupinu, ve které byl inženýr, profesor gymnázia, učitelka základní školy a další. A tak bez pedagogických znalostí a zkoušek jsem začala sama učit s pečlivou přípravou. Žádala jsem o případnou pomoc profesora, aby v gramatice pomohl s vysvětlením, kdyby mé znalosti byly vratké.

A tak byl založen esperantský kroužek v malém městečku, který si docela slušně vedl za podpory Osvětové besedy i dobrého kolektivu esperantistů. Postupně vždy o prázdninách jsem studovala vyšší a vyšší stupně kursů esperanta i pro kandidáty učitelů a překladatelské kursy, krom různých pedagogických zkoušek.

V roce 1964 jsem se s rodinou vrátila do Pardubic, kde v našem domě se uvolnil byt po rodičích mé matky. V údolí Sázavy, kdy byly časté mlhy, i když daleko čistší vzduch, zdravotně se mým dcerkám nedařilo.

V Pardubicích pokračovaly moje esperantské aktivity různými funkcemi v esperantském kroužku na Dukle, kde jsem i vyučovala v kursech. Pak se esperantisté rozdělili - dá se říci kvůli dotacím na Duklu a Osvětovou besedu a když jsem byla požádána učitelem ze Studánecké školy, že je tam na 20 zájemců o výuku esperanta, začala jsem učit i tam a nakonec vlastně na druhém konci města jsem založila druhý esperantský kroužek, který prošel též řadou reorganizací. Byli jsme pod Informační službou, pak pod ZK Tesla a nyní jsme pod KD Dubina. Před tím dětský kroužek byl dosti dlouhý čas i pod Pionýrským domem v Polabinách.

Vzpomínám i na čas, kdy jsem byla 12 let členkou Ústředního výboru Českého esperantského svazu v Praze, kde jsem však musela hlasovat, když hlasovali všichni a ne, jak jsem to cítila já, jinak by nám komunisti svaz zrušili.

O jedné zajímavé, ale nesnadné práci bych se ještě chtěla zmínit. V roce 1973 se mi povedlo po třech letech usilovné práce sepsat „Život a dílo dr. Stanislava Schulhofa.“ Dr. Schulhof byl zakladatelem esperantského klubu v Pardubicích (v r. 1909), jeho rodina byla umučena v koncentrácích. Patří mezi esperantské průkopníky, v esperantském světě je považován za zakladatele esperantské originální poezie, zbyly po něm pouze 3 sbírky básní originálních a 1 sbírka básní českých autorů přeložených do esperanta. Jeho dům byl bombardován, z pozůstalosti nic nezbylo. Abych mohla sepsat jeho životní příhody, navštěvovala jsem stařečky a stařenky z jeho doby, kteří si ho ještě pamatovali a vyprávěli mi o něm, též jsem navštěvovala archivy obcí i měst a skladuji velký fascikl jeho dokumentů.

V tom roce 1973 byla moje práce poprvé představena esperantskému publiku na celostátním setkání jako recitační pásmo, později podložené hudbou, nahrané v esperantu na magnetofonové kazetě pro potřeby esperantských kroužků a v r. 1994 (ke 130. výročí jeho narození) byla vydána brožurka v esperantu. Nyní uvažuji o vydání malé sbírky českých básní, které byly nalezeny v konceptu, dosud nevydané.

V letech kolem roku 1982 jsem vedla velkou dětskou skupinu 22 dětí polabinské školy, s kterou jsme se zúčastnili řady akcí, zájezdů i do zahraničí, nacvičili mnoho různých scének a měli mnoho vystoupení. Jak děti dorůstaly, odcházely do různých škol, i když se kolektiv několikrát změnil a odešly i poslední 4 dívky, které letos končí universitu. V dnešní době již nemám sil znovu vyučovat děti, protože zdravotní stav mých hlasivek se zhoršuje a tak v kursu mám 2 chlapce (16 a 18 let) a dalších 6 dospělých.

Abych se však vrátila k současnosti. Před dvěma lety zintenzívnila spolupráce našeho Klubu esperantistů dr. Schulhofa se Svazem zdravotně postižených esperantistů též tím, že se předseda svazu přestěhoval do mého domu. A tak pod jednou střechou jsou dvě esperantské organizace, dokonce i s klubovnou, kterou jsem pro tyto účely uvolnila z největšího pokoje.

Ale asi bych měla nejdřív v krátkosti napsat, co obě organizace mají či nemají společného a o co se starají.

Esperantský klub, který má momentálně 30 členů a 25 příznivců, je organickou součástí Českého esperantského svazu, a tím i součástí Světového esperantského svazu se sídlem v Rotterdamu. Základním cílem je propagace, výuka a praktické užití mezinárodního jazyka esperanto, které je mezinárodním fenoménem existujícím již 110 let, jehož uživatelé jsou prakticky ve všech státech světa. Klub pořádá besedy z cest členů na zahraniční akce nebo besedy se zahraničními hosty, pořádá výstavy a celostátní nebo regionální setkání - 20. září 1997 se konal již jubilejní X. Esperantský den. Hosté ze zahraničí přijíždějí často, vědí, kde nás mají najít a tak žáci kursů začátečních i pokročilých již z počátku mají možnosti s nimi konversovat, aby se zbavili trémy, než se sami vydají do zahraničí.

Svaz zdravotně postižených esperantistů je ministerstvem vnitra schválená a registrovaná mezinárodní nevládní organizace, která má své členy v 21 státech Evropy, Ameriky a Azie. Z celkového počtu 753 členů je 125 zahraničních. Svaz sdružuje zdravotně postižené občany, pro které pořádá korespondenční kursy esperanta, organizuje pravidelné víkendové i týdenní semináře jako doplňující formu dálkových kursů, pomáhá seberealizaci invalidních občanů a získání sebedůvěry ve vlastní schopnosti. Vydává pro své členy každý měsíc v esperantu 8 stránkový časopis Informilo a čtvrtletně kulturně zábavný almanach. Vydává nepravidelně další učební pomůcky, kupř. obrazový slovníček podle témat, protože svaz je vybaven vlastní kopírkou, počítačem i magnetofony.

A zde se již obě organizace doplňují a jejich práce prolínají jak ve vyučování jazykových seminářů, tak v redaktorské práci, v překládání článků pro časopisy, též v nahrávání částí učebnic na kazety nebo v namluvení časopisů pro nevidomé esperantisty v naší zemi i v cizině - ku příkladu pravidelně posíláme 2 kazety až do Montrealu.

Kromě příspěvků za časopisy jsou členské příspěvky dobrovolné, veškeré práce děláme zdarma pro dobro ostatních, což se neesperantistům zdá nelogické i nenormální. Ani jedna organizace není výdělečná, politická ani charitativní, obě jsou pouze příspěvkové, úplně bez sponzorů, i když bychom je velmi potřebovali, abychom naši činnost mohli více obohatit. Návrhů bychom měli víc než dost.

V dubnu 1997 jsme pořádali autokarový zájezd na 4 dny do polské Varšavy a Bialystoku, kde jsme se zúčastnili oslav „Od Komenského k Zamenhofovi“ (autor esperanta) a v červenci 1997 jsme pořádali již 3. mezinárodní kongres zdravotně postižených esperantistů v Pardubicích - Rybitví.

Každý, kdo by chtěl našim organizacím nezištně pomáhat a být užitečný, aktivně se zúčastňovat života v klubu a svazu, nebo je podporovat hmotně, bude srdečně vítán.

Co by vás ještě mohlo zajímat o esperantistech?

Časté jsou otázky:

Kolik lidí ve světě se učí nebo umí esperanto?

Kolik je esperantistů v naší republice?

Na tyto otázky je těžké odpovědět. Ve světě je jistě dost milionů esperantistů, ale spočítat to nelze. Esperantistou je každý, kdo se naučil nebo kdo používá esperanto. Mnoho lidí se esperantu naučilo a přestalo ho používat pro své pracovní povinnosti, kdy musí používat třeba angličtinu nebo němčinu a často se k esperantu vrací až v důchodu, jak se nám to již mnohokrát potvrdilo.

A kolik je esperantistů v naší republice? Dřív bylo těch organizovaných hodně přes 3600 - myslím těch, kteří platili roční příspěvky. Ty se však každoročně zvyšují jako všechno kolem nás a tak často již na stále zvyšováné příspěvky nezbývá a členové již nechtějí být organizováni. Přesto však esperanto používají soukromě, mají své dopisovatele a přátele rozsety po světě a tak je vlastně nejde již ani spočítat.


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem