Bohumil Karel MAREŠ (1851 - 1901), významný husovský editor a bibliograf

Působil zde tedy celých 15 let. Jak píše ing. Jan V. Diviš, „svou milou, snášenlivou povahou nabyl brzo obliby a vážnosti ve všech kruzích obyvatelstva bez rozdílu vyznání.“2) V letech 1887-1900 působil i jako učitel náboženství na reálce v Pardubicích.3) Kromě bohaté literární činnosti, o níž pojednám v části II., si farář Mareš v letech 1892-93 získal zásluhy „o vzbuzení zájmu pro zachování starých památek zvláště v rodinách evangelíků a v Politickém spolku míval často výklady z oboru filosofie a ethiky.“ 4) Ve schůzích výboru pro uspořádání Národopisné výstavy v Přelouči r. 1893 byl zapisovatelem, v první etapě přípravy výstavy působil i jako jednatel a korespondent Výboru. Pro sbírky přeloučského muzea pomohl získat mnohé dary z oboru

národopisu.

O velikonocích r. 1901 bohužel onemocněl. Šlo o „bolestivou chorobu nervů“ (Diviš), která jej upoutala trvale na lůžko. Zemřel 14. listopadu 1901 ve věku necelých 50 let. Nedočkal se tedy otevření muzeálních prostor v Občanské záložně v Přelouči. Byl pohřben na evangelickém hřbitově v Přelouči, jeho hrob je situován napravo od vchodu asi v polovině zdi společné s katolickým hřbitovem. V trojhrobu zde spočívají nejen ostatky B. K. Mareše, ale i jeho ženy Karolíny a syna Jana, bývalého notáře, který zahynul 2. února 1945 ve věku 50 let v nacistickém koncentračním táboře Flossenburg. Hrob je dnes neudržován, a tedy v zanedbaném stavu.5)

II.

LITERÁRNÍ DÍLO

Jak již bylo naznačeno, B. K. Mareš byl značně literárně činný. Již roku 1883 vydal postilu „Sváteční kázání“, roku 1887 pak u F. Hoblíka v Pardubicích pojednání „O vědě a víře“. Stal se i autorem učebnic náboženství a církevních dějin (Učebnice náboženství pro výšší školy střední 1893 - pardubický tisk, později v 2. a 3. vydání jako Dějiny církve křesťanské pro evangelické reformované žáky stř. škol 1898 a 1906). Kromě toho, že přispíval do Hlasů ze Sionu, Jednoty, kalendáře „Orloj“ a Evangelických listů a byl tvůrcem některých hesel v Ottově slovníku naučném, vydal r. 1891 u F. Hoblíka v Pardubicích monografii „Jan Amos Komenský“.

Nejvýznamnější součástí jeho díla je však edice „Listy Husovy“ (vyd. 1891 Comenium, evangelická matice Komenského, tiskem F. Šimáčka, 253 stran, XX stran Marešovy předmluvy) a překlad německé práce ThDr. Gottharda Viktora Lechlera „Jan Hus“ (1. vydání F. Hoblík v Pardubicích 1891, 2. vydání také F. Hoblík v Pardubicích 1910, 106 stran, XXVIII stran Marešovy předmluvy s velmi cennou husovskou bibliografií).

Do čela edice Husových listů klade Mareš výrok Erasma Rotterdamského: Hussus combustus, non convictus = Hus upálen, ne přemožen a přísloví: Vím, že vítězí, kdo bývá poražen. V předmluvě, dopsané v Přelouči 4. května 1891, „v den mučedlníka Boží pravdy i vědy“ Davida Livingstona, Mareš zajímavě konstatuje: „Na mistru J. Husovi dvojí jest spácháno bezpráví: v Kostnici minulé násilným sáhnutím na jeho život, v Čechách přítomných nevážením si jeho spisů v národní veřejnosti.“6) Editor Husových listů oprávněně kritizuje „žalostný úkaz“, že „národ Husův“ nemá dodnes souborného, kritického vydání Husových sebraných spisů (tento stav trvá bohužel dodnes - pozn. J.K.) ani jeho životopis z pera českého autora. Vysoce hodnotí Palackého edici Husových listů z r. 1869, k níž přičiňuje 7 dalších a dodává: „Mimo to podařilo se mně získati 5 nových listů Husových, nikdy ještě netištěných, r. 1886 ve Staroboleslavské kapitulní knihovně v latinském rukopise z 15. století objevených p. Václavem Nedomou, vydavatelem něm. Politiky (viz časopis „Politik“ 1886 - čísla ze dne 21. a 22. prosince) a jeho laskavostí k tomuto vydání co nejochotněji poskytnutých.“7) Mareš rozčlenil Husovy listy na: A) listy psané v letech 1408-12 před vyhnanstvím, B) psané v letech 1412-14 ve vyhnanství, C) listy psané od srpna až do konce r. 1414, D) listy psané v Kostnici 1415 z vězení kláštera Dominikánského, E) listy psané v Kostnici v měsíci červnu 1415 z vězení v klášteře bosáckém. Editor Bohumil Mareš o Husových listech oprávněně ve své předmluvě píše: „Význam listů Husových jest veliký. V nich zrcadlí se celá jeho povaha tak ušlechtilá a milá, i mohl by se psáti Husův povahopis na zásadě jejich.“8)Oceňuje Husovu zbožnost, svědomí („pro svědomí stává se Hus tím, čím jest“9), lásku k nepřátelům, k národu i vlasti, pokoru a skromnost, trpělivost a cit pro spravedlnost. Velmi zajímavé jsou v Marešově předmluvě citace cizích autorů a jejich mínění o Husovi (E.de Bonnechose, G.V. Lechler, J. Lenfant, L. Krummel, K.J. Hefele). Zaujmou jistě slova Lutherova o Husovi: „Jestliže tento muž nebyl ušlechtilý, silný a neohrožený mučedník a vyznavač Kristův, pak zajisté bude každému člověku obtížno dojíti spasení.“10)Marešova edice obsahuje celkem 98 Husových listů.

Druhým významným počinem B. Mareše byl jistě překlad Husova životopisu od G. V. Lechlera (1811-1888), profesora církevních dějin na lipské univerzitě, neboť tím vlastně vnesl do českého prostředí Lechlerovu tezi o justiční vraždě v Kostnici, již převzali ve své argumentaci proti církvi mladočeši a z historiků hlavně Václav Flajšhans.11)V předmluvě, dopsané v Přelouči „památného dne vydání Josefova tolerančního patentu“12) 13. října 1891 B. Mareš podnikl „pokus zevrubnějšího, bibliografického přehledu spisů o Husovi“ 13), jenž rozdělil na 2 části: A) Tisky spisů Husových (od 15. do 19. století, s. V-XV) a B) spisy, pojednávající o Husovi (od 15. do 19. století. s. XV-XXXVI). Marešův chronologický přehled je vysoce informativní, obsahuje vždy stručnou charakteristiku díla i bibliografické údaje autorů včetně G. V. Lechlera. B. Mareš v závěru své předmluvy opět poukázal na absenci „obšírnějšího, česky psaného životopisu Husova“14), proto překládá z němčiny životopis Lechlerův, jenž hodnotí jako zatím nejlepší životopis Husův. Vyslovil však víru, že budoucnost přinese i životopis z pera českého autora. Toto přání později dobře naplnili historikové Václav Novotný, Jan Sedlák a František M. Bartoš.

Přehlédneme-li předčasně ukončený život B.K. Mareše (1851-1901), přeloučského evangelického faráře a vlastivědného pracovníka, zjistíme, že svou ediční i bibliografickou činností přerostl v osobnost nadregionálního významu.

Poznámky:

1) Datum 6. 12. 1851 uvádí Východočeský kraj z 21. 11. 1941, s. 3 a fond Pardubický Slavín ve Východočeském muzeu Pardubice, sign.R 36/25: Spisovatelé naučných knih v okrese pardubickém. Objevuje se však i datum 8. prosince.

2) Věstník Musejního spolku (dále jen MS) v Přelouči, vyd. 1923, s.23.

3) J. Sakař, Dějiny Pardubic nad Labem, vyd. 1927, III. díl, část 2., s. 187 a Východočeský kraj 1941.

4) Věstník MS v Přelouči, s. 23.

5) Děkuji našim členům p. Františku Hollmanovi a p. Jiřímu Bezdičkovi z Přelouče za pořízení fotografií, jež bylo možné získat jen po sestříhání přerostlého břečťanu z náhrobních desek.

6) Listy Husovy, upravil B. Mareš, Comenium 1891, s.V.

7) Tamtéž, s. XIX. V Marešově edici jde o listy č. 6,7,8,12 a 14.

8) Tamtéž, s. VIII.

9) Tamtéž, s. IX.

10)    Tamtéž, s. XV.

11)    G.V. Lechler, Jan Hus, přeložil B. Mareš, 2. vydání, F. Hoblík 1910, s. 78.

12)    Tamtéž, s. XXXVIII.

13)    Tamtéž, s. IV.

14)    Tamtéž, s. XXXVIII.