NÁŠ ROZHOVOR

Pracuji na Ekumenické radě církví (dále jen ERC) od roku 1991 a náměstkyní synodního kurátora českobratrské církve evangelické jsem byla v letech 1991-1997.

Na otázku o perspektivách ekumenického hnutí u nás i ve světě bych ráda odpověděla v tom smyslu, že hledím s nadějí a s optimismem do budoucnosti. Nicméně, zdá se, že ekumena jak u nás, tak i v zahraničí, prochází střídajícími obdobími. Po období rozvoje ekumeny přichází nové údobí určité stagnace či útlumu a naopak. Jakoby se vždy nová generace chtěla vyjádřit opačně k situaci a životě generace minulé. To platí zejména o tomto století.

Kde jsme nyní u nás? Zdá se, že se církve zejména sblížily v praktické službě naší společnosti (v armádě, ve vězeňství, ve sdělovacích prostředcích, v sociální oblasti). Na druhé straně se církve potýkají s vnitřními problémy pramenícími jak z různých teologických východisek, tak mnohde z mezilidských vztahů.

Světová ekumena na „nejvyšší úrovni“ se musí vyrovnávat se soužitím různých křesťanských tradic (římsko-katolická tradice, pravoslavná, protestantská). Nová situace je v tom, že se tyto tradice musí učit žít s nekřesťanskými náboženstvími a se sekulárním člověkem.

V obou případech - domácí i světová ekumena - má stále mnoho úkolů před sebou. Podle mého názoru je to dobře. Stále na něčem pracovat, být na cestě - to je úkol a situace podle biblického poselství. Je to tudíž perspektiva nadějná, i když doprovázená překážkami.

2) V čem vidíte význam ekumenismu pro další duchovní vývoj naší společnosti?

Naše společnost potřebuje ducha naděje a tolerance. Naději pro dnešního sekularizovaného člověka naší společnosti má předávat každá křesťanská církev, každý místní sbor či farnost, každý člen některé církve. Kdybychom toto dovedli rozdávat, bylo by méně duchovně prázdných lidí, bylo by méně lidí hledajících, bylo by méně lidí zoufalých a nešťastných.

Ducha tolerance je možné nést podobně jako ducha naděje. Navíc tolerance má být znakem ekumeny. Tolerování a respektování růzností jednotlivými církvemi, spolupráce církví na různých úkolech ve společnosti - to jsou hodnoty, které posilují duchovní úroveň společnosti. Naopak nesváry a netolerance navozují mezi občany naší společnosti otázky, proč zde církve jsou a jaké je jejich poslání.

Církve by si měly toto uvědomovat.

3) Jaké významné ekumenické akce v desetiletí po sametové revoluci byste ráda vyzdvihla?

Církve velice oceňují společné uznání křtu mezi římsko-katolickou církví a českobratrskou církví evangelickou. Stejná úmluva platí i mezi církví římsko-katolickou a církví československou husitskou a mezi českobratrskou církví evangelickou a církví československou husitskou. Za posledních deset let bylo podepsáno ještě několik dalších dokumentů, které dotvrzují, že se v české ekumeně hodně postoupilo kupředu.

Bohužel jsme stále nedořešili problém smíšených manželství, t.j. manželství mezi římsko-katolickým partnerem s nekatolickým protějškem. Také společné slavení eucharistie (katolíci a nekatolíci) není zatím možné.

Ráda bych také připomněla významná slova papeže Jana Pavla II, která pronesl za návštěvy v naší zemi, naposledy v r. 1997. Prosil tehdy protestanty o odpuštění za římské katolíky, kteří v době protireformace vykonali mnoho neblahého a násilného proti zastáncům reformace. Odpovědí byla slova předseda ERC Pavla Smetany, který prosil římské katolíky o odpuštění vin a nepravostí ze strany protestantů.

Myslím, že tato vyjádření z obou stran byla možná jen mocí Ducha svatého.

Z dalších významnějších událostí na poli ekumeny jsou dohody mezi Českou biskupskou konferencí, Ekumenickou radou církví a armádou České republiky o duchovní službě v armádě. Dále byla podobná dohoda podepsána s Vězeňskou službou ČR. Existuje dohoda s Českým rozhlasem o spolupráci, v České televizi je redakce náboženského života, která pracuje v ekumenickém duchu. Konáme několikráte do roka ekumenické bohoslužby v různých obdobích a při různých příležitostech, scházíme se s představiteli církví ke společným modlitbám.

4) Jaký je Váš názor na práci dvou odborných komisí - husovské a pro studium rekatolizace v českých zemích v 16.- 18. století?

Husovská komise zřízená při České biskupské konferenci pracuje od r. 1993 a vznikla přímo na podnět papeže Jana Pavla II.

Druhá komise pro studium rekatolizace vznikla o něco později a je společnou komisí ČBK a ERC. Silným impulzem pro vznik této druhé komise bylo svatořečení Jana Sarkandra papežem Janem Pavlem II, vůči čemuž evangelíci silně protestovali. Z této bolavé skutečnosti však vznikla ekumenická touha - studovat společně dobu 16. - 18. století a nalézat odpovědi, jak to vlastně opravdu vše bylo.

V současné době se téměř uzavírá práce husovské komise. Mezinárodní konference na husovské téma se připravuje v prosinci t.r. v Římě.

Druhá komise má ještě hodně práce před sebou. Pojednává o období delším, velice komplikovaném.

Hodnotím práci těchto komisí velice kladně. Myslím, že je to také známka dobrých ekumenických vztahů, když se protestanté a katolíci odvažují podívat otevřeně a nezaujatě na dějinné události, které je dosud rozdělovaly či stále rozdělují.

Mým přáním je, aby práce obou těchto komisí dospěly k pravdivým výsledkům a hlavně, aby se výsledky práce komisí dostaly do povědomí místních sborů a farností a tak tímto způsobem napomohly myšlenkám smíření.

Ptal se PhDr. Jiří Kotyk Odpovídala Naděje Mandysová