Vzpomínky Zdeňka Štěpánka na Máteřov

Prázdniny tedy Zdeněk Štěpánek trávil v Máteřově. Zamiloval si pardubickou rovinu, jak vzpomíná v knize Jaroslava Vostrého „Herec a dějiny“. Měl rád máteřovské lidi, všechny ty osmahlé strejčky a tetičky, včetně všech kluků a děvčat, s nimiž si hrál při pasení hus nebo dobytka.

Na dědečkovi jej poutala nejen jeho štědrost a dobrota, ale i lovecká vášeň. Zdeněk byl přešťastný, když mu mohl nadhánět nebo mu nést nenabitou dvojku; to pro něho byl stejný svátek jako vyjížďka na koni.

A pak tu byl ovšem strýc Karel. Karel Štěpánek měl svého synovce upřímně rád a na večerních procházkách mu vyprávěl o své nenaplněné kariéře znamenitého tenoristy, který měl i úspěchy v zahraničí, ale do Národního divadla se - podobně jako i někteří slavnější pěvci - nikdy nedostal. Nabídku do Metropolitní opery odmítl, protože měl obavy z cesty přes moře. Dodatečně litoval, že tuto nabídku nepřijal.

Strýcův zpěv uváděl mladého Štěpánka do vytržení, které mu pomáhalo uvidět svět divadla, o němž mu strýc vyprávěl.

Touhu po zážitku krásy a umění mu vedle strýcova zpěvu poskytovala především kostelní mše: „...přímo mě opíjela vzrušením a často jsem si představoval, že tam na kůru zpívají andělé.“ Také v té době ministroval, a to tak vroucně, že si připadal důležitější než sám pan farář „.... i lidi jsem měl v kostele rád. Byli vlídnější, srdečnější než jindy!“ Tak vzpomínal na Máteřov. Není divu, že když měl nastoupit do čtvrté třídy v Rakovníku, prosil, aby mu rodiče dovolili vychodit další třídy třebas v Třebosicích nebo i v Pardubicích, a aby mohl zůstat v Máteřově.

Máteřovský strýc synovce přemlouval, aby dostudoval reálku v Pardubicích, ale dle přání rodičů vzdělání dokončil na hospodářské škole. Dědeček a babička mezitím v Máteřově zemřeli, a protože máteřovský strýc Karel byl starý mládenec, bylo rozhodnuto, že Zdeněk jednou převezme rodový statek. Zatím ho otec vzal do lihovaru v Rakovníku na praxi. V lihovaru byl Zdeněk přijat jako dělník. To byla tvrdá, ale dobrá škola. Máteřovský grunt nepřevzal, protože jeho cesta byla jiná...

•••

Když se Zdeněk Štěpánek vrátil v roce 1920 v uniformě československých legií v Rusku v hodnosti nadporučíka, byla mu čtyřiadvacet let. V Terstu mu byl vystaven cestovní průkaz na dráhu a Štěpánek odjel do Prahy a potom do Rakovníka, kde se setkal s matkou. V Rakovníku Štěpánka kromě matky nic nepoutalo. Rozhodl se jet do Máteřova za strýcem, který tu zatím hospodařil na rodovém gruntu. Štěpánkovi sem přišli snad už v šestnáctém století. První Štěpánek prý přišel do Máteřova jako sekáč kosit obilí. Jeho vnuk už seděl na pěkném gruntě č. 1. Tento grunt byl vlastně zbytkem zemanské tvrze Máteřovských z Máteřova. Otec Štěpánkova dědečka obchodoval s koňmi. Byl nejen zámožný, ale i písmák. Tento praděd byl asi příbuzným Jana Nepomuka Štěpánka, který se narodil v Chrudimi 19. května 1783. Později se zcela věnoval divadlu jako herec a dramatický spisovatel. V roce 1824 byl dokonce jedním ze tří ředitelů Stavovského divadla.

•••

Po třech týdnech dovolené se Štěpánek v létě 1920 vrátil ke svému útvaru do Prahy. Kasárna představovala v tu chvíli přestupnou stanici: vojáci odcházeli buď k jiným posádkám, nebo do civilu.

Štěpánek byl rozhodnut dostat se k divadlu.

V poválečných letech vrcholila vinohradská éra Karla Hugo Hilara, který jako režisér přivedl divadlo k rozkvětu. Štěpánek se rozhodl, že ho požádá o angažmá.

Rozhovor skončil Hilarovou výzvou k provozní, aby dala panu nadporučíkovi knihu s textem Shawovy historické jednoaktové komedie Velká Kateřina, ve které Štěpánek vystoupil v roli rotmistra Edstastona. Od této role nastal Štěpánkova trvalá cesta po divadelních prknech, která ho přivedla až do Národního divadla, po kterém jeho strýc Karel tolik toužil.

Nestal se tedy sedlákem na rodovém statku, ale hercem ...