Z MÉ KRONIKY - 15. část

Pan kapelník byl vyšší postavy, klasicky krásné tváře, tu krásu po něm zdědily dcery. (Měl též dva syny, syn Jaroslav byl ředitelem Lidové školy umění a jeho syn, vnuk pana kapelníka, byl členem Vlachova orchestru v Praze.) Měl čtyři dcery a všechny jeho děti vynikaly v hudbě. Pokud se ještě hrály němé filmy, obvykle hudbu v biografu obstarali hudebníci z jeho rodiny. Hudba byla přizpůsobena ději filmu. V Sakařově historii se často opakuje jména Lautner při slavnostních příležitostech. O Lautnerovi podrobný životopis i o jeho umělecké činnosti napsal pan profesor Macháček v roce 1993 ve Zprávách.1)

Chodila jsem na hodiny nejméně o čtvrt hodiny dříve a čekávala v čekárně, až skončí Vlkanova z Labské ulice, který se učil hře na viollončelo. Hrál Ševčíkova cvičení a do tónu čela zapadala nelichotivá slova učitele. Bez těchto slovních doplňků jsem si již nedovedla hudbu čela představit. Pan kapelník měl neobyčejně ostrý postřeh a nic neušlo jeho pozornosti. Stačilo vynechat jednu notu z doprovodu a již o tom věděl. Jako kritik hry svých žáků byl neomylný. Vím, že se jednou na mě obořil s takovým elánem, že jsem se dětsky rozbrečela. Ale potom, zřejmě dojat, mi vyprávěl o kráse hudby, že život by nebyl vůbec hezký, kdyby hudba neexistovala, že je to to nejkrásnější, co nám život dává. Když jsem se uklidnila, tak doprovázel mou hru na housle a tu jsem pochopila, že to ví, jak jsem šťastná, když hraje se mnou. Byl to člověk krásný nejen vzhledem, ale i srdcem.

Kupovala jsem si noty u Lochmanů pod Zelenou branou. Když mně pan kapelník napsal „Poetické obrázky“, tu jsem k Lochmanům doslova běžela. Tam byla samá tremola a mně se to zdálo vznešené a krásné. A pak mě nikdo nemohl dostat od piána, pokud jsem si to všechno nepřehrála. Nikdo z nás dětí nezdědil veliké otcovo hudební nadání, ale milovala jsem hudbu a nesmírně trpěla, když jsem slyšela moderní hudbu, která vzbuzovala dojem, že se hudební nástroje zbláznily. Nerozumím však modernímu umění, proto nic nekritizuji.

Také moji sourozenci příliš v hudbě nevynikali. Mému bratrovi, kterého učil hře na housle, řekl pan kapelník: „Vlasy máš jako Mozart a hraješ jako ponocnej.“

Pro stáří jsem si koupila staré pianino, na kterém zub času pracuje stejně jako na mě. Ale někdy, když mi je smutno, si sednu a zahraji si národní písničky. A jedna z nejhezčích mých vzpomínek je na pana kapelníka Lautnera...

Adresa autorky: Marie Chudá, Gebauerova 482, 530 03 Pardubice

1)       Marcel Macháček: Vojtěch Lautner, ZKPP 1993, č.1-2, s. 28-30.