Příběh jménem Gidran aneb Návraty zámecké slečny

Mamka i já jsme jen valily oči, do čeho se naše trojice ministerským dekretem dostala. Zámecké komnaty se starožitnými postelemi a brokátovými sofa, svědci novomanželského štěstí Františka Josefa a krásné Sisi i tajných milostných chvil Ferdinanda d’ Este s Žofií Chotkovou, císařská jídelna zářící červení kůží čalouněného nábytku v kontrastu s bílým mramorem krbu, zasklená oratoř pod kostelní klenbou vybavená sametovým klekátkem, dvoupodlažní ředitelský byt s dvěma koupelnami a šesti pokoji.

V přízemí velká chladná jídelna, kuchyně jako taneční sál, za kuchyní u domovního vchodu útulný menší pokoj s dřevem obloženým jídelním koutem a romantickým výklenkem. Nahoře v patře můj rohový pokoj, vedle ložnice rodičů, za ní naše zimní tusculum, maminčina šicí dílna, naproti pánský pokoj s tátovými mysliveckými trofejemi a okny do zahrady.

Ach, zahrada, pozemský ráj pro labužníky a romantiky! Hradba šeříků dělila obě rajská území na parkovou a užitkovou část. Křídla zámku svírala v pravém úhlu pěstěný trávník s pestrobarevným kruhovým záhonem a dominantou štíhlé palmy, po zdech kolem slunečních hodin se pnula vinná réva, přimykaly se meruňky a broskvoně, k placaté poslušnosti přiváděné zahradníkem Karlem Šedivým.

Za odvěsnou pískem vysypané cesty bíle svítila lavička na pozadí zeleně stromů a křovin. Cypřiše, thuje, platany, stříbrné smrky, mohutná lípa, branka do luk k Josefovu a omšelý altánek, jako stvořený k tajným milostným schůzkám. Myslím, že jsem ho nepoužila ani jednou, nebylo proč.

Jednak přímo pod oknem mého pokoje ve stínu nádherné magnólie stál jiný větší, hezčí, pestrými polštářky a záclonkami vybavený, jednak byli rodiče o citových záležitostech svého jedináčka dobře informováni. Jakmile se jméno nějakého  mládence začalo v mé řeči vyskytovat častěji, táta zpozorněl a pronesl stručně: „Předvést v klusu“! Tím pádem lavice v altánu i pokojíku za kuchyní byly stále obsazeny mladými muži a naši měli dokonalý přehled.

O prázdninách byl dvůr zámecké slečny zvlášť početný. Táhli za mnou nejen spolužáci z pardubického gymnázia, ale i prázdninoví praktikanti, budoucí inženýři a veterináři. Z veselého letního spolku dávných dvořanů paměť zachovala hlavně tři. Jurka Neumann, Jirka David, Zbyněk Kožušník. Jurka byl šohaj jak vyšitý. Hezký tmavovlasý pořízek, věčně ruku nad hlavou, cifroval a pozpěvoval písničky Moravského Slovácka , nejčastěji oblíbenou:

Nedaleko Baltimoru, héj,

kupala se žaba v moru, héj,

a keď sa vykúpala, héj, héj,

po břuchu sa poplácala, héj, héj, héj, héj.

Jurku naši znali odmalička. Nebojácný všetečný hošík rozveseloval smutného ženicha v Tuřich Remetách a jeho otec zasáhl do osudu ztrápených milenců jako deus ex machina. Byl tátovým šéfem a jednou se ho přímo zeptal: „Copak, pane doktore, po nástupu jste říkal, že se budete brzo ženit, tak každou chvíli čekám, že mne požádáte o dovolenou a vy nic.“ Můj budoucí rodič svěsil hlavu: „Když já, pane rado, jsem hroznej lump a ta slečna si mne asi nevezme.“

„Víte co, já vám tu dovolenou dám hned a jestli vás ta slečna má opravdu ráda, všechno vám odpustí.“

Jak to dopadlo, víme z kapitoly Osudový jezevčík. Jurka byl dobrý jezdec, pro strach měl uděláno, ale z projížďky v Kolesách s hrabětem Z. R. Kinským se vrátil poněkud pobledlý. „Ty Kinského mrchy jsou po skákání jako posedlé. Sotva vyletí ze stáje, už táhnou na ploty, starej hrabák skočí všechno a všude a zlobí se, když to ostatní nedělají po něm. Příště nejdřív napíšu závěť.“ Souslovím „starej hrabák“ označoval lid kladrubský hraběte Zdeňka Radslava Kinského, majitele chlumeckého panství, jenž měl  v sousedních Kolesách stáje a závodní dráhu pro steeple-chase. Zas tak starý nebyl, něco málo před padesát, ale měl dva „mladé hrabáky“, syny Norberta a Radslava, tak aby se vědělo, o kom je řeč. Přijížděl k nám poměrně často, s tátou si rozuměl, bodejť ne, oba byli koňaři od Boha. Vyjádříla jsem se špatně, hrabě nepřijížděl, on se vždy tryskem vřítil na nádvoří, zpod neodlučného hubertusu vytáhl loveckou trubku a zatroubil. Jakmile mamka zaslechla její tón, okamžitě začala krájet cibuli, vědouc, že pan hrabě zajde na oblíbená míchaná vajíčka. Byl skvělý vypravěč, hltala jsem každé slovo, zvlášť zkazky o Oktavianu Kinském. Jak jel první steeple-chase bez třmenů, protože mu jeden prasknul, jak vyjel se čtyřspřežím na zámecké schodiště, musel to být vskutku nevšední chlapík a zdá se, že potomci nepopadali daleko od stromu.

Růžolícímu Jirkovi Davidovi s bezelstnýma modrýma očima se staly Kladruby celoživotním údělem. Mezi praktikanty byl tátovým jasným favoritem, rád by ho viděl jako svého následníka, možná i zetě. Nestal se ani jedním ani druhým, ale v Kladrubech prožil léta aktivní služby, důchodu, v zámecké aleji potkal svou smrt a je pochován na kladrubském hřbitově.

Nejvýraznější postavou hófu zámecké slečny byl adept veteriny Zbyněk Kožušník. Nenápadný, ale nápaditý spiritus agens prázdninových taškařic. V deníkovém záznamu z března 1947 píšu: Hrozně se těším na prázdniny. Zbyněk Kožušník už se tátovi hlásil coby praktikant, to znamená, že veselý společenský život je zaručen.

A byl. Zbyněk totiž nepřijel sám, přivedl s sebou Dána Bruno Albersena, posluchače veterinární medicíny v Kodani, se kterým si už delší dobu dopisoval. Severštěji vypadajícího seveřana si nelze ani představit. Vysoká štíhlá postava, bílá pleť, plavé vlasy, ledově modré oči, ušlechtilé rysy. Sylvii i mně nad skandinávským krasavcem vypadl zrak. Sylvie byla gymnaziální spolužačka, pozdější vysokoškolská spolubydlící. Zvala jsem ji k nám každé prázdniny, abych nemusela sama nést tíhu společenských akcí a pánského zájmu. Obě jsme okamžitě začaly usilovat o přízeň ledového prince. Co do tělesných půvabů a cizojazyčných znalostí jsme na tom byly přibližně stejně, já však měla proti ní jednu výhodu. Jezdeckého koně.

K výbavě zámecké slečny největšího a nejkrásnějšího hřebčína ve střední Evropě musel pochopitelně patřit i rajtpferd. A protože v mém případě byla slečna stvoření neohrabané s těžkým zadkem a slabýma ručičkama, starostlivý otec přidělil i osobního strážce. Rajtpferdem byla ryzka Gidran 464, poklidná dáma středního věku, andělem strážným s kapsami vycpanými čistými kapesníky se stal tichý, nemluvný, obrýlený mládenec jménem Stanislav Veselý. Kapesníky měly své opodstatnění, padala jsem zásadně do bláta, kaluží, mokřin a jiných vodních zdrojů. Málokdy jsem jela na projížďku jen s mým bodyguardem. Obyčejně s mamkou, někdy se připojil táta, v létě praktikanti. Nerada přiznávám, že bez pomoci na koně nevylezu. Totiž vylezu, ale musím stáhnout třmen na nejspodnější dírku a když už jsem nahoře, zase si ho upravovat na tu správnou. Procedura složitá, zdlouhavá, oč jednodušší bylo stoupnout na kavalírsky nastavenou dlaň Standy Veselého a ten mne silou nečekanou v tak útlém těle vždy přímo vyhodil do sedla.

Bruno se jen třásl na vyjížďky kouzelnou krajinou kladrubského teritoria, já se zas třásla, aby náš viking neobjevil, jakým způsobem se dostávám do sedla. Vždy jsem to zařídila, abych tam byla dřív, než se hoši dostaví. Jednou se objevili nečekaně brzy. „Honem, pane Veselý“, křikla jsem, „Ten Dán už jde!“ Standa ve snaze rychle vyhovět mne vyhodil na koňský hřbet s takovou razancí, že jsem druhou stranou začala zas padat dolů. Po hlavě pochopitelně, ale duchapřítomný andělíček strážníček mne chytil za holinku a nacpal zpátky do sedla.

Bruno byl z bílých starokladrubáků  úplně vedle. Nespouštěl z nich oči a obdivně vzdychal: „Wie Perle und Sammet!“ Proporce našich koní ho uváděly v nadšení, k proporcím našich žen měl výhrady. „U vás je to úplně jiné než u nás, úplně opačně“, říkal, „U nás máme těžké koně a lehké ženy“. Adjektivem lehké nemyslel mravnost, ale hmotnost. Jednou jsme klusali lesním průsekem kolem napůl zborcené březové lavičky. „Koukej, Bruno“, poznamenal naší jednací řečí, tj. německy Zbyněk, „to museli být vášniví milenci.“ „Ja, ja,“ pokýval hlavou oslovený, „die tschechische schwere Liebe!“ Je zřejmé, že při Brunově pohrdání „českou těžkou láskou“ jsem neměla naději na úspěch, Sylvie, o nějaké kilo lehčí, byla bez vyhlídek, ale získaly jsme aspoň jeho úctu.

V sobotu večer měla být v hospodě taneční zábava. Připravovaly jsme se na ni pečlivě. Na svěží tvářičky jsme si naplácaly pleťové masky, vlasy uvěznily do natáček a uklidily se s knížkou na lehátka v panském pokoji. Asi za půl hodiny volala zdola mamka, že přišel Zbyněk a Bruno, zda sejdeme dolů nebo je má poslat nahoru. Nahoře zděšení, blesková porada, po ní bylo dolů vznešeně vzkázáno, že žádnou návštěvu nemůžeme přijmout, vzhledem k tomu, že jsme neupravené, vlasy na papírkách, zuby ve skleničce. Jak nám Zbyněk večer svěřil, na Bruna naše počínání učinilo velký dojem, prý jsme se zachovaly jako opravdové dámy.

Jednoho pozdního večera ke konci Danova pobytu si Zbyněk vymyslel, že budeme vyvolávat duchy. Nápad se líbil i Bruno byl ochoten „Geister zitieren“. Sedělo nás v altánu šest nebo osm. Zatáhli jsem záclonky, na velký arch papíru napsali abecedu, zhasli lampu, zažehli svíčku a překlopená mistička jala se putovat od písmene k písmenu. Do hodiny duchů zbývalo pár minut, když se nahoře prudce rozletělo okno mého pokoje a otcův rozlícený hlas zařval: „Co tam děláte?“ „Vyvoláváme duchy“, odpověděli jsme sborově, pravdivě a kvůli Brunovi německy. „Nesmysl! Do postele!“ zahřměl shůry Perun hromovládný. Schlíple jsem se vybatolili z altánku a urychleně vykonali příkaz, žádné obvyklé postávání a tklivé loučení u branky, táta byl strašný, když se rozzlobil. Brzo nám však otrnulo a stačilo, aby kdokoliv z nás v jakémkoliv spojení pronesl slovo nesmysl, okamžitě zaznělo Do postele! provázené výbuchem smíchu. Příští prázdniny noví praktikanti koukali zprvu nechápavě, ale pak i oni přejali už legendární slovní spojení.

Koncem listopadu 1993 mi regionální noviny Pernštejn otiskly článek k dvacátému výročí úmrtí mého otce. Měl dlouhý název Muž, který se pro koně narodil, koně miloval, koním rozuměl, koňmi žil a chytil za srdce ředitele kladrubského hřebčína MVDr. Norberta Záliše. Telefonicky mne pozval na návštěvu a nabídl odvoz od nádraží svým autem. Pozvání jsem přijala, odvoz odmítla. Chtěla jsem si sama, pomalu a beze svědků zopakovat trasu gymnaziálních let. A na eventuální brekot je samota úplně to nejlepší.

Šestnáctého prosince jsem vystoupila z vlaku ve stanici Řečany nad Labem. Tichý den bez vločky sněhu s nízkou šedou plochou, spíš předjarní než předvánoční, plácek u nádraží pochopitelně prázdný. Ředitelské auto jsem si nepřála a kočár se spřežením bílých kladrubáků a statnou figurou našeho „tělesnýho“ odnesl čas. Kočár možná ještě je, ale hodný, veselý pan Koth, jeho široká dobrácká tvář s chytrýma černýma očima už ne. Prý se oběsil počátkem sedmdesátých let na své zahradě, aby unikl nesnesitelným bolestem od mozkového nádoru.

Řečanský kostelík na nevysokém návrší, cesta se zdvihá k mostu přes Labe a hup do důvěrně známé krajiny mládí. Louky rovné jako stůl s meandry zavlažovacích příkopů, přímkami živých plotů, kadeřavé remízky, mohutné stromy solitéry, dlouhá rovná alej starých lip, na jejím konci věžovitá hlavní brána s dunivě rezonujícím průjezdem. Můj dnešní návrat se obejde bez staccato koňských kopyt a hrčení kočárových kol, tolikrát slýchané melodie příjezdů a odjezdů, dokonce to vypadá, že se bude muset obejít i bez brány samé. Ano, je uzavřená, poslední úsek neudržovaný. Tak tudy se do hřebčína nedostanu, první facka vzpomínkám a představám.

Vznikla jsem na nádvoří otvorem od Selmic a dostala facku druhou. Zelené a bílé Kladruby mých mladých let zežloutly. Tedy zežloutlo to, co bylo kdysi zelené, jinak stáje, kostel, zámek, vše na svém místě. No co, žlutá je taky pěkná, připadá mi teplejší a přívětivější.

Jako ve snách jsem proplula nádvořím, obešla roh kostela a třetí facka, ale jako hrom, až jsem zavrávorala. Co to je? Kam zmizelo království pana Šedivého? Místo hradby šeříků. geometrických obrazců zimostrázem lemovaných záhonů a růžových pergol patrová montovaná škatule s betonovým předpolím. Pod zuboženou magnólií opuštěný altánek, bez mamčiných záclonek a polštářků, ani ona mne nečeká s teplým obědem, co tu vlastně hledám, ach ano, pozval mne doktor Záliš, tak čelem vzad a tady těmi dveřmi vpřed.

Drobný štíhlý obrýlený padesátník s lehce prokvetlou bradkou mne přivítal galantním rukypolíbením a ředitelská pracovna v prvním patře se na chvíli proměnila v čtenářský koutek. Dr. Záliš studoval můj poslední článek Ať nám koně jdou, věnovaný 80. narozeninám majora Miloše Svobody, dvojnásobného vítěze Velké pardubické, já prohlížela fotografickou publikaci mého hostitele s názvem Jak žije hřebčín.

„Kdo to je, ten Záliš?“ zeptala jsem se maminky v r. 1979, když Kladruby slavily 400 let od založení a mně se dostala do ruky fotokniha Bílí koně kladrubští. „Ále, jeden veterinář, co má rád kladrubáky,“ zněla odpověď. Teď mi ten veterinář svou druhou knihu jemně odebral, na titulní stranu napsal Dceři slavného předchůdce, datum, podpis a přisunul zpět. Zalapala jsem po dechu: „To nemůžu vzít, takovou drahou věc. Stojí aspoň tři stovky.“ „Tisíc,“ opravil mne s úsměvem autor, „Je neprodejná. Jen cizincům, když projeví zájem, ji necháváme za osmdesát marek.“

Ve stájích probíhal normální provoz všedního dne. Dívky a chlapci z učiliště zaváděli proježděné remonty do stání, Jiří Kocman, král čtyřspřeží a vícespřeží, se starostlivě skláněl nad oteklým hleznem jednoho svěřence, v boxech pro slavné penzisty ke mně zvědavě natáhl hlavu vraník Festival (vítěz Velké 1985) i ryzák Sagar (dtto 1981 – 83). Stáj pepinierů má stále nad vchodem klabonosou koňskou hlavu a uvnitř se zastavil čas. Nechce se věřit, že nádherní bělouši s hrdě vyklenutým profilem nejsou tíž, kterým jsem nosila cukr jako sextánka, septimánka, oktavánka, na štítcích je stále Generale, Generalissimus, jen čísla za jmény nabobtnala.

Ze stájí zpět do útrob zámku. Náš byt v patře přestavěný na hotelové pokoje, z mé dívčí komnaty umývárna, ty zámecké vypleněné. Kam zašantročili komunističtí ředitelé brokátová sofa, čínské vázy, vínová kožená křesla z jídelny? Zmizel hodovní stůl, židle, sedací pohovky, zbyl jen krb a Vašátkovy obrazy. Táta o jeho koních prohlašoval, že by ve skutečnosti nežili ani hodinu. V krátké chodbičce portréty kladrubských direktorů za posledních asi sto let. Dlouze jsem se zadívala do známé tváře, čím jsem starší, tím víc se jí podobám, včetně skel brýlí. „Tátovy oči, tátovy oči!“ vzdychal písecký očař Pauček, když mi je v páté obecné předepisoval. Stejně jsem je nenosila, abych byla hezčí. „Hele, támhleten na tebe bere,“ upozorňoval občas otec, leč já s brýlemi v kabelce nerozpoznala chlapa od kandelábru.

Venku přitáhla můj definitivně brýlemi opatřený a momentálně zamžený zrak opuštěná hospoda. Všechny kladrubské bály jsme v ní protančili a odcházeli poslední i s kapelou. Mamka před každou veselicí zbavila tátu kuřích ok, se mnou zkusil pár kroků tanga na rozcvičení a šlo se. V hospodě povolil kravatu, svlékl sako (chlapi nadšeně následovali příkladu pana direktora) a vyzval k tanci nejstarší a nejtlustší babu. Pak bral věkově jednu po druhé, žádnou nevynechal a k ránu tančil už jen s mladými pěknými děvčaty. Kde jsou bujaré zábavy, kde hostinský Volejník a jeho malá, zlatovlasá, šikovná panička?

Dr. Záliš mne nenechal napospas nostalgickým vzpomínkám. Nastartoval stříbřitou metalízu, do přehrávače vsunul kazetu s Beethovenovým houslovým koncertem v podání Yehudi Menuhina a rozjeli jsme se do okolí hřebčína. Výlet poněkud schizofrenní. Vpíjela jsem se očima do známých míst, obrazovka paměti přinášela dávné zážitky a zároveň jsem zpovídala svého společníka. To je můj zvyk, možná zlozvyk, chtít se dovědět o svých bližních co nejvíc.

O Zálišovi jsem se dověděla, že nepije, nekouří, neobědvá, aby nebyl ospalý, nevlastní televizor, zato vlastní čistokrevnou arabskou klisnu Kuhaylu ad – Dunays, osobní dar syrského imáma. Ve třinácti letech se zbláznil do koní a rozhodl se stát ředitelem kladrubského hřebčína. O svém úmyslu napsal tehdejšímu řediteli Dr. Františku Lerchemu. Lerche se mu prý nevysmál, ale poradil, aby vystudoval zemědělské inženýrství nebo veterinární medicínu. Záliš zvolil to druhé, sen se mu po třiceti sedmi letech splnil a na Lercheho vzpomíná jen v dobrém. Já ne. Sotva po tátově svržení dosedl na ředitelský prestol, okamžitě přestal zdravit mou maminku a tátovi na jeho poslední cestu z Kladrub dal zapřáhnout ten nejhorší furverk, jaký se v kočárovně vůbec vyskytoval. A jak ztrpčoval život Radoslavu Kinskému, ale to nebudu Zálišovi vykládat, jemu prospěl a koníkům snad neublížil, aspoň kamarád Matoušek tvrdí, že Lerche byl poslední koňař, pak už jen samí komunističtí neumětelové.

Jejej, jejej, tady mne hanba fláká přes tvář, hlavní náhon v Mošnicích. Jeden jediný skok, ale spáchala jsem při něm všechny jezdecké hříchy, jaké lze spáchat. Pověsila jsem se Otavě (tak jsem ze stesku po milovaném Písku překřtila Gidranku) do huby, zůstala daleko za sedem a ten koňský anděl mne přesto bez úhony přes náhon přetáhl a strážný anděl Veselý na mne nic neřekl. On vůbec pronesl tak tři slova za rok a to ještě ve sklepě, natož aby žaloval. Zato já klapačku nezavřela. Otava měla ráda písničky, hlavně tu „Se svou kulhavou kobylou po světě se toulám“ a také měla ráda jízdy jabloňovými alejemi. Chroust napravo, chroust nalevo, jablka v ní jen mizela, to bylo nějakých prozpívaných a prochroustaných kilometrů. A jak se chudák snažila udržet si mne na hřbetě, nikdy mně schválně neshodila jako mámina zlomyslná Růžena. To byla mrcha non plus ultra, překrásná na pohled. Ladná hnědá Shagya s dojemně projmutým frňáčkem arabských koní. Přejmenovala jsem ji na Růži z Bagdádu a nakonec to byla Růžena. Na mamku si netroufla, ale mne sundala, kdy se jí zachtělo. V lese na Jelenišťatech mě navezla kolenem do stromu, až na mne poprvé v životě šly mdloby, taková to byla bolest. Když nám komunisti vylili perka, hřebčín se ji snažil prodat. „To je hodnej kůň, vždyť ho jezdila pani Steinitzová,“ říkali zájemcům, než přikulhali na nádvoří. Mamku shodila jen jednou jedinkrát a měla smůlu, jel s námi táta. Hodil Veselému otěže svého bělouše, sedl na Růženu a za strašného řevu jí pořádně zmaloval zadek. Veselého jsem také jednou slyšela křičet.

Vraceli jsem se z vyjížďky ve třech, Veselý, já a Mirko Janeček, nyní vydavatel Kanadských listů a čestný občan města Pardubic, tehdy posluchač Vysoké školy zemědělské v Praze. Na lukách od Semína jsme nasadili ostrý cval. Jak jsem se snaživě hrncovala v sedle, cval nebyla nikdy moje parketa, Otava náhle v plném tempu zarazila, sehnula hlavu a začala si lízat koleno, patrně do svědiva poštípané ovádem. Jak mi později popsal Mirek, vypadala jsem prý, jako by mne zezadu posunovala neviditelná pěst a tam, kde končily uši, jsem udělala stoj na hlavě. Asi jsem také na chvíli ztratila vědomí a když jsem otevřela oči, spatřila jsem nad sebou hlavu Otavy, stále si ještě soustředěně lízala kolenní kloub. Před ní stál rozlícený Veselý, bičíkem jí šermoval u nosu a křičel: „Ty blbče, co to máš za manýry!“ Ten blbec byl jediné hrubší slovo, jež jsem kdy od svého ochránce zaslechla a na ten pád na hlavu jsem pak sváděla veškeré pozdější matematické neúspěchy.

Po obědě v montované obludě v milé společnosti ředitelské sekretářky paní Lenky Krupičkové mi kštýtsdirektor pravil: „Dal jsem zapřáhnout, ale asi bude chlemstat. Nechcete odvézt autem?“ Nechtěla jsem, kdepak auto, když mohu zas slyšet rytmus koňských kopyt. Na nádvoří se k nám pomalým klusem blížilo dvojspřeží bílých kladrubáků. Měla jsem oči jen pro dlouho neviděný půvab vysokého španělského kroku a zcela přehlédla vozidlo, v němž ta krása byla zapřažena. Co to probůh je? Vezla jsem se už ve všem možném, kočáru, bryčce, landaueru, breku, kolesce, žebřiňáku, valníku, ale tohle jsem v životě neviděla. Kola jen dvě, samá trubka, vysoko nahoře místo pro kočího a spolujezdce, vzadu jakési lokajské stupátko pro dvě osoby.

„Sedněte si nahoru, já si stoupnu za vás,“ vybídl mne dr. Záliš. No jo nahoru, stupačka žádná, jen kousek rezavé trubky v těsné blízkosti kola, kdyby koně škubli…ach, kde jste, Stando Veselý, houby, neškubnou, kladrubáci jsou charakteři. Skutečně stáli jak přibití, a tak jsem poměrně svižně vyhoupla slovanské pozadí, dědictví po hanáckých selkách z matčiny strany, na sedadlo vedle hezkého mladého muže. Ano, to je přece Petr Vozáb, vítěz Velké 1985, jezdec vraníka Festivala. Stupátko vzadu obsadil sám ředitel s roztomilou mladinkou učnicí ve vaťáku a koně se rozběhli klusem kankánových tanečnic lipovou alejí k Řečanům.

Staccato kopyt mne vrátilo zpět skoro o půl století a posadilo vedle mne Zdeňka Matějčka. Tenkrát to ještě nebyl tituly ověšený proslulý dětský psycholog, autor desítky publikací, otec tří dětí a dědeček osmi vnoučat, ale čtyřiadvacetiletý posluchač filosofické fakulty University Karlovy. Jeho otec ing. Jaroslav Matějček, tátův předchůdce, řediteloval v Kladrubech snad čtvrt století, doba neslýchaná, nevídaná při škatulehejbejtese praktikách ministerstva zemědělství. Dekrety z Těšnova a bytový problém svedly na řadu měsíců pod jednu střechu dvě direktorské rodiny. Matějčkovi zůstávali dál v ředitelském bytě, kde oba jejich synové prožili celý dosavadní život, Steinitzovi strávili zbytek prvního poválečného podzimu, zimu a část jara v zámeckých komnatách v prvním patře. Obě rodiny spolu vycházely velmi dobře. Chápali jsme bolest Matějčkových a oni statečně ji nedávali znát. Paní Vlasta, bytost přímo světélkující dobrotou a laskavostí, zasvěcovala mamku do chodu hospodářství, já s přítelkyní Hankou jsme se snažily být co nejvíc ve společnosti jejích synů, hlavně staršího Zdeňka.

S MUDr. Hanou Vrbovou jsem se seznámila v létě 1943 na prázdninovém táboře ve Vojníkově u Písku. Právě jsem si v přidělené ubikaci vybalovala věci, když se v obdélníku otevřeného okna objevila statná holčička se spoustou tmavých kudrn a vtipnou vyřídilkou. Po chvíli vlezla dovnitř a už zůstala. V místnosti i v mém životě. Onen přechodný rok jsem bydlela u ní na Smíchově a navštěvovala kvintu gymnázia na Santošce. Víkendy pak trávila v novém domově a Hanku brala obyčejně s sebou.

Jaro roku 1946 přišlo záhy a bylo neobyčejně teplé. Lavička pod thujemi si naší společnosti skutečně užila. Všichni čtyři jsme byli sečtělí, nebyla nouze o literární citáty, debaty o knížkách, ale také jsme se pošťuchovali, občas i prali jak koně. Zdeněk si pak lavičku vyžádal do Zahrádek u České Lípy, kde se jeho otec stal správcem lichtenštejnského panství. Osud tomu chtěl, že v kočáře, který s ním naposled v životě projel dunivou hlavní bránou, jsem seděla i já. Psal se konec dubna a oba jsme měli namířeno do Prahy. Sotva zabubnovala koňská kopyta o dláždění a jejich zvuk se odrazil od klenby průjezdu, v očích mého společníka se zaleskly slzy. Otáčel hlavu hned vpravo, hned vlevo, laskal posledním pohledem cestu k Josefovu, k Mošnicím, každý strom, každý keř, stříbrnou stuhu Labe. Připadala jsem si provinile, moje bude to, co on teď ztrácí, co mohu říci pro útěchu já, dcera nastupujícího ředitele. Neřekla jsem nic, jen se nesměle dotkla jeho ruky. Přijal ji a stiskl. Koně klusali dál, my se drželi za ruce a tiše plakali, já kvůli němu, on kvůli ztracenému ráji, kde bychom tušili, že za čtyři roky bude ztracený pro mne.

V dubnu 1994 mi přišla z Kladrub pozvánka na třídenní Jarní závody spřežení. Můj choť, o kterém jsem si myslela, že mne už ničím nemůže překvapit, mne přímo ohromil nabídkou, že mne tam zaveze autem. Autem jménem Spytihněv, používaným přísně účelově jen k cestám na chalupu a zpět. Prosluněný den, světle zelená jarní krajina, pod kaštany u stájí shluk lidí, mezi nimi dobrosrdečná venkovsky osmahlá tvář ing. Jiřího Davida, stavitele a správce trati sobotního maratonu. Jo, jak mi vysvětlil kamarád Matoušek, podivnému vozidlu z prosince se říká maratónec a stupačku nemá proto, aby při jízdě v lese nezachytávalo o stromy.

Představila jsem Davidovi svého zákonitého partnera, což okomentoval slovy: „ Na konci života, ale přece.“ Do konce toho jeho zbývalo pět let. Vzápětí se k mé ruce galantně sklonila tmavá bradka kstýtsdirektora a obdržela jsem povolení provést manžela po celém areálu. V rohovém boxu Vláďa Matoušek právě odsedlával zářivě zlatého oře s plavou hřívou. Ručku mi nepolíbil, ač tak jindy činí, měl je plné koňského postroje, jen mi sdělil, že kůň se jmenuje Sírius a teď mu půjde osprchovat kopyta. Sírius, podobný spíš slunci než hvězdě, mi oslintal zpěněnou tlamou rukáv manšestrové bundy a nadšeně spořádal nabídnutý krajíc chleba s dvěma kostkami cukru. Sháněla jsem se po Satyrovi, prý před dvěma nedělemi umřel.

Ze stájí jsme zamířili do zahrady, dveře bývalého bytu byly otevřené. S bušícím srdcem a zatajeným dechem jsem vešla dovnitř. Z obývacího pokoje kuchyně, z kuchyně výčep, z jídelny restaurační místnost s umakartovými stolky, schodiště do patra zatarasené zkříženými prkny.

Právě tady na tomto kousku podlahy jsem kdysi stála a podávala tátovi čerstvé maturitní vysvědčení. Prohlédl ho a řekl: „Dceruško, vítám tě do řad vzdělaných lidí“. Pak krátce hvízdl, do místnosti vběhl Asík, posadil se přede mne a zdvihl mordu, jako by mi odevzdával bažanta. Na krku mu na růžové pentli visela ověnčená tabulka s nápisem As z Krkanky gratuluje. Dalším gratulantem byl pan Šedivý s dlouhatánskou okurkou, zvlášť pro mne vypěstovanou. Co bylo, bylo. Zbývá jen vzdychnout verši Svatopluka Čecha:

Vše jiné kol a cizích lidí pata

sen mého mládí šlape přeblahý,

Jenž v každé pídi této podlahy

hrá jako slunce arabeska zlatá…

Před kostelem nás oslovil hovorný starý pán. Vedle levé nosní dírky měl bradavici, v puse dva zuby a evidentní radost ze života, naprosto ignorující osm křížků. Zeptala jsem se ho, zda mu něco říká jméno Steinitz. „No jakpak né, vždyť jsem pod ním sloužil. Ten tu byl oblíbenej. Měl jednu dceru, Blanka se jmenovala.“ „Ta dcera se jmenovala Blažena a jsem to já“. Potěšeně se zazubil troskou chrupu“. „Já jsem Josef Krejčík, byl jsem vedoucí na jedničce a teď jsem kostelník. Pojďte, tady mám v tašce klíče, otevřu vám kostel. Chodí do něho málo lidí, tak osm deset, já nevím proč, když už se komunistů bát nemusej“.

V kostele jsem si uvědomila, že po jeho dlaždicích kráčím poprvé, že ho znám jen z ptačí perspektivy oratoře. Všechny svatby jsme viděli shůry, oddával stařičký pan farář Koza, také nomen omen, jeho „ráčil“ se podobalo slaboučkému mečení.

Odpoledne jsem na oslavě pátých narozenin vnučky Dášenky informovala pardubické dcery o Sagarově skonu. Obě přijaly zprávu s lítostí i dvouletý Vojtíšek vylezl mámě na klín a s výrazem truchlícího pozůstalého žalostivě opakoval: „Koník! Koník!“

V neděli odpoledne se pardubická větev vtěsnala do dvou aut a vyrazila směr Kladruby. Patřičně jsem se vyparádila, obě vnučky nezůstaly pozadu. Džínové sukničky, bílé punčošky, černé lakové střevíčky. Šimlíček Vojtíšek byl celý v modrém, hezounký k zulíbání. Podle programu jsme měli vidět parkúr jednospřeží, dvojspřeží, čtyřspřeží, voltiž, předvedení kolekce starokladrubáků, ukázku jezdeckého výcviku učňů, ukázku vyšší drezúry včetně figur vysoké školy. Člověk míní, Vojta mění, neviděli jsme skoro nic.

Na louce u Mošnic bylo rušno. Dřevěné tribuny, bílé ohrazené kolbiště, soudcovská věž, stánky s občerstvením, svátečně oblečené davy. Větší část rodu se mi hned někam ztratila, na dřevěné lavici se ke mně z každé strany přitisklo teplé holčičí tělíčko a dva páry dětských kukadel, tmavomodré Dášenčiny, tmavohnědé Lucinčiny se zahleděly do zápolení dvou vozatajských zahraničních es. Johann Wolfmayr z Rakouska a Ludge Heeke z Německa. Byl to vlastně souboj kladrubáků s kladrubáky, kobylky obou soupeřů zřejmě spatřily světlo světa v porodnici vedle stáje pepinierů. Dášence s Lucinkou se všechno tak líbilo. Smekání buřinek před soudcovskou věží, menuet vyšňořených koní a vycíděných kočárů, startovací praporek v ruce štíhlého hocha v parádní hřebčácké uniformě. „Vždyť je to holka!“, vykřikly obě najednou. Domnělý hoch se otočil zády a odhalil tak silný hnědý cop až k pasu.

Nakonec jsme se stejně nedověděly, jak závod dopadl. Pod tribunou se objevila Blanka, Vojtíšek jí visel v náručí jak zplihlý hadr. „Co mu je?“ „Má horečku, asi pojedeme domů“. Ach jo, neochotně jsem slezla z dřevěných schůdků, Lucka s Dášou ještě neochotněji. Takový krásný den, takoví krásní koníčci, žádná voltiž, žádná drezúra… „Ale, mami, Kladruby přece nejsou na konci světa, třeba se sem zase brzo podíváš,“ těšila mne Blanka.

Podívala jsem se za půl roku, jsouc pozvána na Hubertovu jízdu na závěr lovecké sezóny. Velkolepá, i když s klasickým Hubertem měla málo společného, žádný závěrečný spurt za liščím ohonem a masterové hned dva. Jezdecky výkonnější skupinu vedl Petr Vozáb na vysokém ryzákovi, vypadali oba náramně, houfu, který si méně věřil, masterovala půvabná osůbka, oslovovaná jako paní Tomanová.

Na nádvoří mezi jezdci, kočáry, čumily a trubači v lesáckých uniformách poletovala jako bílý anděl paní Krupičková, zařizovala, informovala, organizovala. S úsměvem mi připevnila na bundu oválnou březovou destičku s vypálenou značkou starokladrubáků a odvedla do císařské jídelny.

U krbu stál kštýtsdirektor Záliš a rozmlouval s elegantní štíhlou dámou, zřejmě cizinkou. Blýskl mi vstříc úsměvem a pokynul, abych přistoupila. Němka? Francouzka? Mám říct Es freut mich sehr nebo Trés enchantée? Dáma se mile usmála a pronesla: „Dobrý den.“ Je to Češka, zaradovala jsem se, ale nebyla. Potřásla jsem si pravicí se švýcarskou velvyslankyní.

Úderem jedenácté zahlaholily na nádvoří borlice, dr. Záliš v sedle starokladrubského bělouše pozdravil účastníky a kavalkáda pětatřiceti jezdců se dala do pohybu, provázena hrčením šestnácti plně obsazených povozů. V široké rovné aleji k Selmicům ostrý vítr rval za starých lip poslední listy, v bledém slunci svítily barevné kabátky jezdců. Červené, černé, modré, olivové. Táta měl černý, k němu perlově šedé jezdecké kalhoty, bílý plastrón a černou sametovou čapku. U bývalé hájenky Na sklepích, nyní sídle důchodce Jiřího Davida, jezdci zdolali hromady klád, ale pravá lahůdka je čekala v závěru. Malé jezírko v lukách zvané Kůrkáč. Po minulých deštích stála hladina vysoko, přesto je řada odvážlivců procválala. Jeden hoch měl smůlu, spadl do studené bahnité vody, tak tohle znám, také jsem se jednou vymáchala od hlavy k patě.

Vraceli jsme se s maminkou a Veselým z Jiter přes Mošnice domů. Když jsem odpoledne vyjížděli, byly mošnické příkopy suché, během vyjížďky se naplnily vodou. Ten den mi rajtování nějak mimořádně dobře šlo a spatřivši v dálce známou postavu malého myslivečka s Bardem a Asem po boku, zachtělo se mi předvést svou jezdeckou zdatnost. „Ještě si skočíme támhleten příkop,“ křikla jsem na své společníky a pobídla Otavu do cvalu. „Pozor, slečno,“ dohnal mne několika skoky Veselý Stanislav, „tatínek se dívá!“ Vím, že se dívá, právě kvůli tomu se ženu na příkop plný vody. Jenže zrádná tekutina byla nejen v něm, ale i před ním. Nečekaně vystříkla zpod kopyt až k nozdrám, ryzka prudce zarazila, já pokračovala. Zapasovala jsem se do příkopu jak do rakve a voda se nade mnou zavřela. Opět v sedle jsem se jen vroucně modlila, aby na nádvoří nikdo nebyl a nezaregistroval postupnou proměnu zámecké slečny v hastrmana.

Otava znervóznělá potůčky vody stékající z mých vlasů a šatů mne nesla tryskem ke své stáji a před ní stál Koth, Kučera, Koláčný, Krejčík, Kouba, snad všichni zaměstnanci včetně kancelářských sil tam dali ranče. Mamka mne urychleně šoupla do své postele, táta do mne nalil maxipanáka whisky a já až do večera zpívala v opileckém žalu Modrý pavilón.

Příběh jménem Gidran končí, je čas přesedlat…