Vzpomínky na pana stavitele

Jeho první postýlkou byla kolébka pod doškovou střechou chalupy v Dolanech. Tady také rozum bral i gramotnost získával. Ve svém rodišti vyrůstal jako vesnický kluk, který spolu s devíti dalšími sourozenci měl blízko k přírodě, stejně jako ke všem nezbytným dětským lumpárnám, ale nepochybuji i k práci. Ta se pochopitelně  v takto početné rodině nevyhýbala žádnému členu.

Jak léta utíkala, nastal i den, kdy mu skončilo bezstarostné skákání přes patníky, kterým si krátil každodenně cestu do měšťanské školy v Bohdanči. Budoucnost mu pravděpodobně, dle tehdy ustáleného zvyku, určil otec. Protože znal dřinu chalupníka, nelze se divit, že se staral, aby všechny jeho děti dostaly do života dobrý řemeslný základ. V duchu tradice, dědičnou péči a starost o hospodářství vždy přebíral nejstarší syn. Druhorozenému bylo vybráno povolání zedníka. Snad v tom byl kus symbolického poslání po předkovi, který o sto let dříve přivandroval s touto profesí z Orlických hor do zdejšího kraje s nadějí snadněji si vydělávat na chléb vezdejší.

Živelná touha po vzdělání i přirozená snaha být úspěšným člověkem motivovala mladého tovaryše k závažnému rozhodnutí, zasednout místo do hospody raději do lavic na Průmyslové škole stavební v Pardubicích. Zde si doplňoval teorii a prohluboval své praktické znalosti, doložené listem, že se řádně vyučil, jak psáno jest, „počestnému řemeslu zednickému“.

Bohužel, jako mnoha jiným lidem, ani jemu nemohly být sudičky v prognózách budoucnosti dostatečně přívětivé. I stalo se, co se státi mělo. Začínající požár první světové války jej nemilosrdně oblékl do uniformy rakousko-uherského rekruta  a po krátkém čase poslal s puškou v ruce hájit zájmy c.k. majestátu. Poznal bláto Haliče, kopce Balkánu i hrůzy italské frontové linie. Nakonec byl se zraněním převezen do zázemí a jeden chybějící prst na ruce byl trvalou relikvií na tuto neradostnou dobu.

Nově vytvořená československá armáda potřebovala k ochraně státní suverenity nejen profesionální vojáky, ale i zkušené pracovníky stavebních profesí, kteří dokázali zajišťovat důstojné ubytovací prostory v kasárenských objektech. Nikoliv z vůle vlastní, ale z vůle odpovědné za prosperitu státu, putoval několik roků po Slovensku od města k městu, aby vracel maďarskými honvédy opuštěným a často zdevastovaným budovám poněkud přívětivější tvář. Po skončení poslání v rámci branných sil vrací se do rodného kraje a asistuje stavitelským firmám v Pardubicích. Avšak i to je víceméně toulavým životem od jedné stavby ke druhé, současně ale znamenitou mistrovskou školou a dobrou studnicí poznání reality života.

Mezidobí mezi oběma světovými válkami bylo ekonomicky příznivé pro rozvíjení iniciativy v podnikání. Tehdejší legislativa však nekompromisně požadovala od zodpovědných pracovníků prokazovat se úředně ověřenými znalostmi. Nechtěl-li stavební asistent jen přešlapovat na místě, měl před sebou jedinou cestu ke stimulaci své perspektivy. Bylo nutno pečlivě se připravit a složit stavitelské zkoušky. A tak znovu nastala cesta za vzděláním, tentokrát už po večerech, nedělích i svátcích, až vyvrcholila diplomem stavitele. Nebyla to tenkrát jednoduchá záležitost, zkoumala se přísně odbornost adeptů v teorii i v její praktické aplikaci, ale současně i vědomosti právní a znalost zásad komerčních „pravidel hry“.

Úřední glejt a zběhlost ve vojenských stavebních předpisech dávaly příležitost nacházet výhodná uplatnění při stavbě různých objektů vojenské správy, ale pochopitelně bylo nutno věnovat stejnou pozornost i stavbám v civilním sektoru. Nakonec v třicátých letech zúročuje nabyté vědomosti, získává živnostenské oprávnění, osamostatňuje se a vytváří svou vlastní malou stavební firmu.

To již patřil mezi usedlé „ženáče“, neboť s učitelkou pardubické Vesny nalezli společný smysl soužití i perspektivu života, nejprve v dceři a pak i v synovi. Odbornost, a solidnost při podnikání mu přinesly pověst spolehlivé firmy, souběžně s tím i poctu být významným členem komory stavitelů, soudním znalcem a také zkušebním komisařem adeptů zednického povolání.

Rád se ve vzpomínkách vracel ke svým stavbám. S trochou profesionální hrdosti vyprávěl o budování provozních objektů Pardubické družstevní mlékárny, ze které dnes už zbylo jen torzo v podobě obytného domu, kde v přízemí je oblíbený mléčný bufet. Úspěch při této stavbě mu přinesl pečlivě promyšlený podnikatelský záměr. Odhadl totiž jako pozorný znalec zdejší krajiny a jejího geologického podloží, že základová půda je tvořena labskými nánosy štěrkopísku. V soutěži o zakázku dokázal vystoupit s finančně nejpříznivějším rozpočtem, neboť si spočítal, že výkopy ze základů místo odvozu na skládku zhodnotí do betonu. Inu, chytrost nejsou nikdy žádné čáry, když předběhnete ostatní soupeře v progresivních vědomostech a umíte je prospěšně využít.

Stejně tak asi to nebyla jen pouhá intuice, ale i kus selského rozumu, který se pozitivně uplatnil při stavbě letištní plochy pro pardubický Aeroklub. Tenkráte se startovací dráha požadovala pouze travnatá. Ostatní podnikatelé se této práce zalekli. Báli se, že letní slunce by jim mohlo na velké nezastíněné ploše spálit dosud řádně nezakořeněnou trávu. Opět se ukázala stará moudrost, že kdo něco zná, ten také něco umí. Stačilo smíchat travní semeno s ovsem. Tato obilovina v době letních veder již svými stvoly ochránila křehký trávník a sklizeň byla navíc výhodně zpeněžena do pardubických jezdeckých kasáren. Dnes by se to honosně nazvalo spojením agrotechniky se stavebními postupy. Bylo to ale jen šikovné využití zkušeností chalupnického synka, získaných v mládí od otce, zkušeného zemědělského praktika.

Odbornost i profesionální zdatnost v oblasti technologie železobetonových konstrukcí mu otevřela cestu k celé řadě investorů, mezi jinými i k náročné stavbě továrních hal firmy Telegrafia. V polovině třicátých let, kdy dochází k ohrožení Československa, neváhá a čestně plní svoji vlasteneckou povinnost tím, že se aktivně podílí s na zakázkách určených pro obranu státu. Bohužel následná německá okupace a druhá světová válka přinesly velkou stagnaci ve stavebnictví a tak zbývala možnost věnovat se převážně jen rekonstrukcím.

Poválečné naděje, sny i představy o obnově dřívější hospodářské prosperity se nenaplnily. Mírová hospodářská obnova nepřinesla, vzhledem k politické sféře, do které jsme byli začlenění, příznivé klima pro samostatné podnikání. Dovezené doktríny ideologií z Východu zmrtvily soukromou iniciativu a znárodnění udělalo ze všech lidí námezdní síly jednoho velkého mocenského centra. Organizace se srpem a kladivem ve znaku transformovala výrok Ludvíka XIV.: „Stát – to jsem já“ na „Stát – to je jen naše strana“. Zaštítěná pomyslnou fikcí o úloze dělnické třídy převzala „rodná strana“, jak sama sebe pokřtila, funkci absolutistického monarchy a osobovala si též božskou neomylnost.

Po nucené likvidaci firmy, která jej pochopitelně materiálně poškodila, nastupuje p. stavitel do národního podniku Stavební závody. Je pověřen vedením výstavby nových garáží Dopravního podniku. Zde dostává možnost uplatnit svůj organizační talent i zkušenosti na tenkostěnné železobetonové konstrukci skořepinové střechy, která byla v té době u nás téměř unikátem. Následuje několikaleté působení ve funkci stavbyvedoucího při rozšiřování závodu Transporta v Chrudimi. Po dokončení realizace celého průmyslového komplexu využívá ředitelství Průmstavu jeho znalostí jako technického kontrolora přípravy investičních celků. Vyžadoval od partnerů kvalitu projektu i solidnost realizace a byl tudíž pro některé lidi tak trochu nepříjemným zrcadlem jejich nesvědomitosti a lajdáctví. Není proto divu, že byl těmto výtečníkům občas obávaným postrachem či trnem v patě.

Lidská hloupost, závist, zloba a nespravedlivost kvetou v každé fázi dějin. Proto i v epoše, které u nás historici dávají přívlastek „socialistická“, docházelo k řadě zlovolných křivd. Podle motivace tehdejších mocipánů, nemohlo se „kádrování“ vyhnout ani bývalému podnikateli. Musel být jako příslušník nepřátelské třídy společensky i duchovně likvidován, neboť nehodlal kolaborovat proti svému přesvědčení.

A tak nakonec po mnohaleté práci, která přinášela lidem dobrý užitek a stavebním podnikům renomé, dostává od všemocného personálního boha pro svůj údajně buržoazní původ nemilosrdně hodinovou výpověď. Na rozdíl od dnešních „zlatých padáků“ nebyl z ušlechtilého kovu, byl jen hořký a krutě nespravedlivý. Inu, i takové morbidní tragikomedie dokáže sehrát s člověkem život. Ne každý se dočká za svou poctivost ocenění, či alespoň vděčnosti. Platilo to zejména v čase, když u kormidla našich dějin byli lidé, kteří neměli dostatek kultivovaného sociálního, ale ani špetku obyčejného prostého lidského citu, ač slova o spravedlivé společnosti měli vytesána na ideologickém štítě své firmy a ve svém náboženství je skloňovali ve všech pádech.

Mít práci jako koníčka a koníčka spojovat s profesí, to je vzácný životní poklad. Velkou láskou pana stavitele byla historie a knížky. Jeho knihovna byla nevšední sbírka vynikajících titulů. Na rozdíl od řady snobů, on všechny knížky přečetl, k řadě z nich se rád vracel, vyhledával souvislosti, přemýšlel o obsahu a uměl autora věcně pochválit či právem zkritizovat. Převládala tam historie, od antiky až po současnost, a to jak v oblasti výtvarného umění, tak i v širokém spektru různých literárních žánrů a názorových proudů.

Když jsem byl požádán o ruku jeho dcery, dodnes na to vzpomínám, ihned mě vyzkoušel ze znalosti římských císařů a stavebních slohů. Pochopitelně, propadl jsem na celé čáře a zklamal jsem i ve znalostech kvality vína, což kupodivu patřilo i do jeho odbornosti. Nu, přesto mně dceru svěřil za manželku. Musím přiznat, že se mi brzy stal druhým tátou, nezapomenutelným učitelem v oboru i ve stanovení priorit životních cílů. Byl uznávaným znalcem místní stavební historie a patřil k vyhledávaným odborným poradcům. Nefandil planým akademickým úvahám, ale lidsky srozumitelným způsobem dokázal skloubit historické souvislosti v příčinách i následcích. Miloval život ve všech podobách světských i duchovních. Uměl pochválit dobré jídlo, vychutnat kvalitní nápoj a podle dobrozdání dam byl i výborným tanečníkem. Není divu, že byl ve společnosti značně oblíben a jeho vypravěčský talent, opepřený někdy „zednickými výrazy“, dovedl pobavit, ale nikdo nikoho nezarmoutil. V rodině se s úsměvem vzpomíná na některé jeho nesmrtelné telefonáty. Začínaly obvykle slušným pozdravením i respektováním funkčního nebo akademického titulu volající osoby, leč uprostřed hovoru, když jej někdo rozčílil nějakou elementární neznalostí, byl okamžitě pokřtěn titulem čtyřnohého rohatého zvířete, ovšem v závěru opět zaznělo uctivé rozloučení podle všech pravidel soudobé etikety. A vidíte, nikdo se proto na něho nikdy nezlobil ani neurazil.

Po smrti otce i staršího bratra stal se na dlouhou dobu doyenem celé rodiny a pečoval o mladší sourozence. Samozřejmě, nelze mu zapomenout, jakým byl svým dětem vynikajícím tatínkem, skvělým tchánem i milovaným dědečkem. Dožil se požehnaného věku, leč politická rehabilitace jeho názorů, jeho osobní filosofie i postoje ke společnosti přišla příliš pozdě. Škoda, dovedu si živě představit, jak by mi řekl: „Vidíš, hošku, jak ten dobytek kozenčí to všechno sfnďouchoval a teď je na vás, abyste to trošku dali do pořádku“. Bohužel, nebylo mu dopřáno, aby mohl svými ideály a moudrostí ovlivňovat alespoň trochu ten náš dnešní český mikrosvět…

Poznámka autora:

Jedná se o stavitele p. Josefa Makalouše, osobního přítele právníků Dr. Krpaty,

Dr. Horlivého, Dr. Ročka, ak. architekta Řepy, ak. malíře Pejchla, ak. sochaře Baše aj.