Malířka a sochařka Eva Filemonová

Narodila se 13. 12. 1933 jako třetí a poslední dcera Jaroslava a Marie Chvojkových, po otci zřejmě zdědila výtvarné nadání, po matce zemitost a pohyb.

Začátky jejích výtvarných projevů leží v raném dětství v cihelně a na statku polabské vesnice Ostřešany mezi Chrudimí a Pardubicemi. Cihelna (svou hlínou) dala zárodek práce sochařské, statek strýce Karla dal do vínku koně a ostatní zvířata. Od dětství měla jasnou představu, že bude malířkou a sochařkou, ale totalitní režim se již od komunistického puče v r. 1948 celoživotně podepsal na jejím osudu a zmařil jí jakákoliv studia. Proto je samouk a teprve od roku 1992 je na základě kvality předložených děl členkou Unie výtvarných umělců v Praze.

Za totality mohla vystavovat jen „načerno“ či nanejvýš v rámci menších akcí kolektivních. V minulém režimu vystřídala více dělnických zaměstnání (pomocná zdravotní sestra, technická písařka, skladnice atd.)

Půl života prožila ve svém rodišti a půl v Brně (s krátkým, ale podnětným intermezzem ve Strážnici). Je tomu tak i nyní. V roce 1982 se vrátila do svého rodiště, do domu – historické stavby staré cca 600 let, kterou rodina poslední století vlastnila. Zachránila jej před zánikem a zřícením, oživila jej sgrafity, freskami a sochami, zřídila ateliér.

Brnu ale zůstala věrná, má tu druhý ateliér a pevné zázemí přátel a známých.

Konec padesátých a počátek let šedesátých, kdy se již  aklimatizovala v Brně, je díky jejímu prvnímu muži, po kterém nese i příjmení, jejím prvním velkým předělem, během něhož stupňuje své malířské projevy, vzniká řada pláten i kvašakvarelů s tematikou figurální, zátiší i krajin.

Především u zátiší je na prvý pohled patrný zájem o prostorové vztahy objektů. Prožitek ženství dává vzniknout řadě aktů a portrétů dívek i zralých žen. Toto období vrcholí koncem šedesátých let, kdy zcela plošnými výrazovými prostředky je schopna navodit dojem tvarů, objemů a prostoru. Mění i techniku: rychle virtuózně zvládá pastel na neobvyklém velurovém podkladu či olejomalbu špachtlí. Následuje řada vyzrálých prací, hlavně figurálních.

Skok je patrný i v tvorbě sochařské.

Další zásadní posun způsobil sňatek s brněnským skladatelem Emanuelem Kuksou. Zpočátku pod jeho vlivem, čím dál více pak z jejích rozvíjejících se znalostí a schopností jsou její figurální kompozice stále náročnější jak po stránce obrazové výstavby, tak i z hlediska myšlenkové náplně, vznikají malby působivého a přesvědčivého výrazu, v nichž se imaginace snoubí se záměry racionálními a s konkrétními prvky přírodní skutečnosti. Vývoj se promítl i do přechodu k velkým plátnům a zvládnutím nových výtvarných technik (sfumato, sgrafita, fresky, plastika ze dřeva, pískovce i umělého kamene). Sledovaný záměr účinně podporuje výtvarný projev oproštěný od přemíry popisných podrobností, někde sahá tvarové zjednodušení i ke stylizovaným zkratkám. Kresebnost se již zcela vytrácí, prostor i formy jsou pevně budovány ryze malířskými prostředky.

Celkovému pojetí se postupně přizpůsobuje i střízlivější kolorit, jehož jednotlivé mnohdy přehodnocené tóny jsou nositeli dramatického napětí (Krajina s úderem hodin, Září víno vaří) nebo naopak zvláštní poetické imaginace (typicky u hudebních motivů) či baladického ladění (Paridův soud). Po letech tvořivého hledání a zrání dochází Eva Filemonová k osobitému a plnohodnotnému malířskému výrazu, určeny jsou základní rysy její další tvorby, která se pak následně rozvíjí bez dramatických proměn. V řadě svých prací s apelující naléhavostí připomíná existenční sepětí lidí s přírodou, stále více ohrožovanou jejich nerozvážným počínáním. V podtextu je i hluboký odboj proti stupňující se komunistické „normalizaci“. Do této kapitoly náleží jak Protestsong, inspirovaný Karlem Krylem, tak i Spánek z roku 1980, jedno z nejzávažnějších děl, v němž stařec Čas smutně hledí do stínů neutěšeného stavu naší planety Země a zároveň i do temnot totalitního režimu, likvidujícího vše živé a tvůrčí, opíjejícího Zemi i své lidské oběti  odvarem z prázdných makovic. Obsahově spíše než o surrealismu by díla autorky bylo vhodnější přiřadit k umění imaginativnímu.

S návratem do rodiště, narozením vnoučat, záchranou historického domu, budováním oázy pro myšlenkovou volnost a prostorů pro hudbu a výtvarnou činnost v dobrovolném vyhnanství z konzumní společností, dochází k dalšímu tvůrčímu zlomu. Vše krásné a čisté je v jinotajných dílech personifikováno postavami a hlavně duší koní – např. Plavení v mracích – nebeští koně se snícím dítětem se srpkem Měsíce, či nevěsta. Ladností pohybů, krásou a dynamičností koně v pojetí Evy  Filemonové zosobňují volnost, vnitřní čistotu a sílu. Návrat ke své lásce z dětství – ke koním – se systematicky promítl jak v řadě obrazů, tak i ve výtvarném pojednání domu, kde s manželem hudebníkem žijí a každý po svém tvoří: budovu s historickým středověkým jádrem obetkal její Orbis Pictus – sgrafita provedená starou renesanční technikou. Uvnitř v tzv. „kapli“ vás svým okrově laděným příběhem rozvedeným po obvodu místnosti obklopí fresky a ve vrchlíku spojujícím klenby spatříte noční nebe i s jeho ženskou personifikací.

Od osmdesátých let se nejedno z autorčiných děl stává výraznou odezvou doby, která ji v tom kterém období obklopuje a kterou intenzivně prožívá, někde je i nelítostnou analýzou jejích mravních principů. Děsí se rychle postupující technické civilizace a projevů konzumní společnosti, jež potlačují základní lidské hodnoty a nabízejí mu jen laciné náhražky. Často svými symbolistními sděleními předvídá to, co teprve nastane. Jde o díla jak z režimu minulého, tak i popřevratového, kdy např. v době všeobecné euforie Rokem po sametu či Spravedlností nanebevzatou odhaluje skrytou tvář komunistických a jiných prospěchářů a politikářů, tahajících za nitky v této společnosti.

Příslibem lepších časů jsou obrazy s nábojem optimističtějším, což souvisí i s dalším, zatím posledním životním a tvůrčím posunem a vhledem.

Jeho kořeny tkví v popřevratovém otevření bran pluralitě filozofií a názorů, souvisí s novými zkušenostmi a osobními prožitky autorky z holotropního vnímání světa, duchovními setkáními a meditacemi. I pro laika je na prvý pohled patrný posun do modré palety, někdy i neobvykle jasných tónům barev jiných, mění se i technika malby – např. olejomalba modrých koní – Duše o duši.

Duchovní život Evy Filemonové i její schopnost dlouhodobě pracovat v hladině alfa se prolínají s vnímáním smyslovým. Do postav lidí a koní, rostlin, krajinných prvků se snově promítají vnitřní náměty a vize. Tvary, barvy, světlo a stín nabývají stále silnějších symbolistních hodnot. Její díla kladou rozhodující akcent na vnitřní obsah.

Od sňatku s brněnským skladatelem Emanuelem Kuksou v sedmdesátých letech se obrací výhradně ke zdrojům svého podvědomí a nadvědomí.

Od devadesátých let aktivně pracuje s meditací. Její obrazy mají silný náboj (nejen emocionální) a některé (např. květiny) působí léčivě i na dálku několika metrů. Tvoří ze srdce, z lásky k přírodě i k lidem, proto díla nesou pozitivní energii, která se nikdy neztratí.
(Viz také Abeceda Pardubicka 5 - 6/1988)

Text: JUDr. Boris Filemon (2000)

Redakční rada ZKPP přeje své člence pevné zdraví a množství zajímavých námětů pro její další práci.