VZPOMÍNKA NA VÁLKU

Nebo s miminkem zabaleným v polštáři, případně utekli před ordnery v pracovním. Později se peníze vozily do Prahy. Já, Jarmila a sestra Miluše a poručík Heger, který jezdil do Pardubic za svou matkou, jsme vozili peníze a zprávy, případně střelivo do Prahy ke strýci nebo na různé srazy. Tašky a kufříky byly předány na různých místech, nejčastěji v parku U milosrdných bratří nebo u Wilsonova nádraží. Jedním z nich byl i kpt. Morávek z tzv. Tří králů. Když k nám přijížděly osoby prchající před zatčením, které již pracovaly v ilegalitě, stavovaly se u kožešníka pana Čebelky v krámě, aby věděly, je-li u nás bezpečno. Tatínek pak pro ně sháněl falešné papíry (později pracoval na okrese) a práci, např. u firmy Vadas (P. Vadas nám po válce propůjčil rozsudek Lidového soudu k ofotografování. (Viz foto v příloze!) Tatínek se osobně stýkal s pí uč. Vojtěchovou, uč. Jaklem, ředitelem elektrárny Hubáčkem. Lidé, které znal pouze on, nebyli nikdy zatčeni.

Arnošt Košťál, majitel hotelu „Veselka“ a jeho číšník, ale jeho jméno se mi již nevybavuje. Pan Košťál nám dával (mně a sestře) zdarma obědy i bez potr. lístků po našem návratu z vězení, než se na jaře vrátila matka, protože jsme zůstaly úplně bez peněz. S p. Košťálem pracoval i kpt. Aubrecht, který nás varoval před hlídkami, když jsme vozily aprovizaci pro lidi, kteří u nás přebývali. Všichni vděčně vzpomínali na maminčiny buchty. Nejdříve jsme za potraviny platili, později jsem jezdila na venkov spravovat prádlo. Při těchto cestách jsem se často schovávala v příkopě, když jelo auto, protože to většinou bývali Němci. Pro zprávy se jezdilo na Chrudimsko, okolí Nasavrk, do Borové u Krucemburku.

Jde však hlavně o zaměření vysílačky. Ta se měla stěhovat již několikrát. O zaměřovacím voze jsme věděli, zpozorovali jsme ho s dr. Krajinou a jeho tajemnicí Kleinerovou při schůzkách v Prokopském nebo Šáreckém údolí, kde se otec, strýc Karel a nějaký pán, kterého jsme neznala, scházeli. My děti (já, sestra Miluše a bratranec Mirek) jsme hlídali na každém konci, zda se neobjeví někdo podezřelý. Přestěhování vysílací stanice bylo již několikrát odřeknuto, i z malicherných důvodů, např. úklid po malování. Protože přišly nečekané a velmi důležité zprávy, byla již zabalená vysílačka opět vybalena a jelo se dál. Jednu z důležitých zpráv se podařilo tetě strčit do úst a sníst. Tak se stalo, že taková banální věc jako úklid stála tolik životů. Tatínek byl Lidovým soudem v Berlíně odsouzen k trestu smrti a v Drážďánech stětím popraven. Matka se vrátila z vězení za půl roku, já se sestrou po měsíci (škola se sháněla pro nás na policii). Sestra zemřela v 25 letech v r. 1948 na poškozené srdce. Já s maminkou jsme různými zdravotními potížemi trpěly celý život.