Sezemický klášter

Těšil se přízni panovnického rodu i ostatních šlechtických rodů a již r. 1143 za Vladislava II. byl založen první cisterciácký klášter v českých zemích, klášter v Sedlci. Vedle mužského řádu vznikly záhy i kláštery ženské. Založení ženského řádu cisterciáckého se připisuje blahoslav. Humbelině, sestře sv. Bernarda, jiní připisují založení řádu přímo sv. Bernardu. Jeptišky zachovávaly přísnou kázeň a jejich hlavním úkolem byla chórová modlitba a ruční práce, později přistoupilo k tomu i řízení dívčích škol. Kláštery byly spravovány abatyšemi, ale podléhaly dozoru opata některého mužského kláštera nebo přímo dozoru biskupa. Cisterciácký řád působil i v Sezemicích a postavil zde jeden z mála ženských cisterciáckých klášterů v českých zemích.

Naše město hrálo kdysi významnou roli v našem kraji a nebylo nejmenší mezi městy českými. Najdeme ho také na všech nejstarších mapách Čech. Jako upomínka na tyto doby dávno minulé zůstal v Sezemicích farní kostel Nejsvětější Trojice, původně kostel klášterní. Farní kostel byl v Sezemicích již před založením kláštera a byl od neznámého patrona postoupen řeholi cisterciácké na založení ženského kláštera.

Sezemický klášter byl nazýván (tak jako ostatní cisterciácké kláštery), klášterem Panny Marie. Nebyl z počátku veliký ani bohatý. Historických zpráv je o něm velmi málo a kromě kostela nezbyla po něm téměř žádná stopa. Ves Sezemice patřila Kojatovi z mocného a bohatého rodu Hrabišiců, který ji v roce 1227 odkázal cisterciáckému klášteru v Sedlci. Rok 1227 je tedy datum, po kterém byl klášter založen. První písemná zmínka o klášteře je z roku 1269, kdy byl inkorporován do cisterciáckého řádu (záznam v starutech generální kapituly cisterciáckého řádu). Toto je datum, před kterým byl klášter založen. Jelikož od podání žádosti do provedení inkorporace uplynulo vždy několik let, někdy i 15 let, možno považovat počátek šedesátých let 13. století za dobu založení kláštera.

Další písemná zmínka o klášteře je z roku 1298. Je to listina krále Václava II., kterou byly navráceny 4 masné krámy v Jaroměři, propadlé pro vraždu na korunu českou, dcerám Heralta Dlouhého Anežce a Perchtě, „sloužícím Pánu Bohu v cist. klášteře P. Marie v Sezemicích“.

Zakladatel či zakladatelka kláštera není známa. Aug. Sedláček uvádí jako zakladatele rod pánů z Dobrušky (měli podobný erb jako je na svornících klenby v kapli sv. Anny a podobá se znaku města Sezemic), Palacký uvádí jako zakladatele Jana z Polné a ing. arch. Kotrba sv. Zdislavu, dceru Přibyslava z Křižanova. K této domněnce ho přivedly erby ve svornících v kapli sv. Antonína.

Cisterciáckých klášterů ženských nebylo v českých zemích mnoho. Pokud známe osoby, které tyto kláštery založily, byly to manželky buďto českých králů nebo manželky či dcery českých velmožů. (Tišnov – Porta Coeli, zal. r. 1233 vdovou po Přemyslu Otakaru I. královnou Konstancií, Staré Brno r. 1323 Eliškou Rejčkou, Oslavany – Vallis S. Mariae r. 1225 Heilwidisou ze Znojma, Pohled- Vallis Virginum r. 1265 dcerami Jindřicha z Hradce). Je proto pravděpodobné, že i sezemický klášter byl také založen manželkou některého českého velmože.

První jeptišky přišly do sezemického kláštera z některého již stávajícího cisterc.kláštera, a to buď z Oslavan nebo z Tišnova. Podle listu odstupného biskupství litomyšlskému z r. 1350 bylo v klášteře 10 jeptišek a abatyše. Náležely mu: městečko Sezemice, v Počáplích dvůr kmetcí s pustinou Ondrákovskou, dvůr v Komárově, část vsi Čankovice, Choteč, Lukovna, Kladina, Časy, Zminné, Koloděje Malé i Velké a Lány u Dašic. Jak je vidět, klášter nebyl bohatý a nebyl ani výstavný. R. 1333 obrátila se abatyše na papeže s žádostí o udělení odpustků a ve své žádosti uváděla, že budovy klášterní jsou velmi sešlé, a nadto poškozené požárem a vichřicí. O dva roky později královna Eliška Rejčka odkázala klášteru 30 kop grošů. Eliška Rejčka sídlila v Hradci Králové a jistě sezemický klášter navštěvovala. Sama pak možná podle vzoru sezemického kláštera r. 1323 založila cisterc. klášter na Starém Brně. Od té doby se datuje pozvolný vzestup kláštera. Došlo pravděpodobně k opravám a určitě k rozsáhlým změnám v klášterním kostele, který byl přestavěn a rozšířen a nabyl nynějšího rozsahu. Od poloviny 14. století získává klášter k masným krámům v Jaroměři další pozemky a platy. Držení masných krámů v Jaroměři potvrzuje Karel IV. klášteru dne 13. 2. 1360. Koupí získává klášter pozemky 30. 1. 1372 od Petra z Přestavlk, 30. 10. 1374 od Pěšíka ze Skalice, 2. 4. 1375 od Jana z Tuněchod, 7. 4. 1375 od Vítka, kněze z Černčic, 30. 6. 1377 od Střízka z Koloděj, 1. 10. 1382 od Beneše z Hostovic, 1. 10. 1382 od Pěšíka ze Lhošiny, 1. 10. 1382 od Zdeňka z Březovic, 1. 10. 1382 od Vítka z Blanska, 1. 10. 1407 od Martina z Chotče. Platy 1373 od Fráni z Holíšovic, 30. 3. 1394 od Čeňka z Morašic, 30. 3. 1394 od Čeňka z Chotče, 1408 od Hynka z Třebechovic. Mimo to měl klášter svůj mlýn, sádky na ryby a vinici.

Ke konci 14. století se ocitl klášter ve finanční tísni, zaviněné pravděpodobně náročnými opravami a přestavbami. Proto si abatyše Žofie vypůjčila 100 kop grošů od Kateřiny mlynářky a zavazuje se platiti 10 kop platu Anně, spolusestře své, dceři mlynářky Kateřiny. Jiné potíže kláštera osvětluje bulla papeže Bonifáce IX. z 13. 4. 1397, která je uložena v pražském kapitulním archivu. Za duchovního správce farního kostela byl určen na pěl let vždy mnich – kněz (pravděpodobně z opatovického kláštera), který spoléhal na to, že nemůže být během pěti let sesazen a proto si veškeré důchody a požitky z kostela ponechával pro sebe, takže pro klášter toho mnoho nezbylo. Abatyše Markéta si proto stěžovala do Říma. Stížnosti bylo vyhověno a celá záležitost vyřízena papežskou bullou, která stanovila, že veškeré důchody a užitky z farního kostela patří abatyši a konventu, jak tomu bylo od založení kláštera. Neposlušný kaplan mohl být svého úřadu zbaven a navržen nový, kterého pak biskup ustanovil za správce farního kostela.

Ještě jedna zpráva se zmiňuje o sezem. klášteře. Rychtář a konšelé Vysokomýtští r. 1389 rozhodli, že ze dvora Šňakova má být ročně vyplácen úrok 2 kop Anně jeptišce v Sezemicích, po jejíž smrti má připadnout klášteru. Úrok ten zdědila po příbuzné Markétě, dceři Petra Plačka, měšťana Vysokomýtského. Tato Anna se stala později abatyší. R. 1407 hájí její dědictví ve Slatině a Plotišti u Vys. Mýta kaplan Václav.

Klášter neměl dlouhého trvání. Po dobytí královského města Chrudimi 28. 4. 1421 přitáhlo husitské vojsko k sezemickému klášteru, který vypálilo a rozbořilo. Celou záležitost zaznamenává Husitská kronika Vavřince z Březové: „A táborský lid v tom kraji vypálil nebo částečně zničil kláštery Pardub, Podlažice a Sezemice a četné jiné kostely“. Podle pověsti měl být zničení kláštera přítomen Žižka, který poručil 13 jeptišek svázat a utopit. Hejtmané pražští se však nad jeptiškami slitovali a pustili je na svobodu. Odešly pak do Hradce Králové, kde našly útočiště u dominikánek. Podle jiné pověsti měly být utopeny v mlýnském náhoně pod farskou zahradou. Jelikož se zachovala bula papeže Bonifáce IX. , kterou byl vyřešen spor abatyše  s duchovním správcem far. kostela ve prospěch kláštera, lze mít za to, že alespoň některé se zachránily a bulu jako vzácný dokument odnesly. Rovněž tak, je-li správná domněnka Dr. Jana Květa, že tři z iluminovaných rukopisů královny Rejčky měl vlastnit sezemický klášter, by svědčilo o tom, že některé jeptišky se zachránily, a tím i zachránily iluminované rukopisy.

Vypálený klášter zůstal v troskách, které během času zcela zmizely. Zboží kláštera sezemického připadlo zakladateli hradu na Kunětické hoře Divišovi Bořkovi z Miletínka. Když r. 1436 císař Zikmund potvrdil Divišovi držení zboží kláštera sezemického, zanikla tím naděje na obnovení kláštera a na návrat jeptišek. Pohromu, která postihla klášter, přežil jedině kostel. O životě v klášteře víme toho málo, neboť zničením kláštera byl zničen i nevelký klášterní archiv. Je možno předpokládat, že při klášteře byla zřízena dívčí škola, neboť zřizování těchto škol patřilo k úkolům cisterc. řádu. Známe jména jen několika abatyší a jeptišek. Abatyše: Anna uvedena v zemských deskách r. 1375 – 79. Žofie koupila plat od Čeňka z Morašic r. 1394 a vypůjčila si 100 kop grošů od Kateřiny mlynářky. Markéta, za které byla r. 1397 vydána bula papeže Bonifáce IX., Anna 1407 – poslední známé jméno.

Jeptišky: Anežka a Perchta, kterým byly r. 1298  navráceny 4 masné krámy v Jaroměři. Anna, která r. 1373 koupila plat pro klášter od Fráni z Holíšova. Jeptišky pocházely asi z východočeských měst a zemanských dvorců.

V ústním podání zachovala se pověst o zazděné jeptišce Markétě Berkovně z Dubé, která byla pro porušení panenské čistoty zazděna zaživa v kostele v Janovičkách, dle jiné pověsti na hradě Rychmburku a podle další pověsti v klášteře v Sezemicích. Páter Ant. Kopecký zaznamenal tuto pověst ve svých „Dějinách města Sezemic nad Loučnou“ následovně:

Markéta Berkovna z Rychmburku zamilovala se do panoše jejího otce. Otec však její lásce nepřál a panoše ze zámku vyhnal. Markétu pak dal do kláštera v Sezemicích, kde byla donucena státi se jeptiškou. Panoš vstoupil do kláštera v Opatovicích, byl vysvěcen na kněze a stal se plebánem v sezemickém klášteře. V klášteře se opět setkal s Markétou, nyní již jeptiškou. Jejich láska se znovu probudila a hříšný poměr se nedal utajiti. Markéta byla odsouzena k hrozné smrti zazděním zaživa. Před svou smrtí založila nadaci u kostela v Janovičkách, aby jistý počet chudých v den jejího úmrtí byl pohoštěn, při čemž měla být zpívána píseň, prý od ní samé složená:

1) Z vysokého rodu byla ta první slečna Berkovna, v rozkoši jsouc vychována a v žalosti pochována.

2) Když jsem v klášteře bydlela, smutnou lamentaci měla, přeukrutné mé neštěstí, že jsem se dala podvésti.

3) To z křehkosti těla svého, odsouzena jsem od něho,  a statek zboží svého, chudým lidem oddávám ho.

4) Co jsem zdědila s svým otcem, na tom panství Rychmburském,

to obětuji při horách, na té poušti v Janovičkách.

5) U kostela Matky Boží, tam já skládám všecko zboží, na památku obětuji, chudým oběd připravuji.

6) A to vždycky jednou v roce, čiňte to mi k mé památce, anděl můj družba nejvyšší, jemu poroučím svou duši.

7) A moji přátelé milí, patřte na mne tuto chvíli, když se s vámi žehnat budu, a svého panství pozbudu.

8) Amen, Bože rač to dáti, bychom se mohli shledati, v rozkošném ráji nebeském, před trůnem Božím andělském.

Nadace ta byla prováděna až do r. 1781, kdy byla za císaře Josefa II. zrušena. Když počátkem 19. stol. kníže Filip Kinský přestavoval Rychmburk, byla prý v jednom klenutí nalezeny kosti, snad zazděné jeptišky, které byly pak pohřbeny v hradní kapli.

Na klášter také upomíná výšina „Vinice“ (248 m), která patřila klášteru a ke které podle lidové pověsti vedla od kláštera chodba. Je těžko dnes určiti,  kde stál klášter. Klášterní budovy byly zcela zničeny a stavební materiál byl rozebrán na různé stavby v Sezemicích. Zachován byl pouze kostel. Určitou stopu by snad mohly ukazovat nálezy různého stavebního materiálu. Nejvíce kamení, pískovců, cihel a dlaždic bylo v dřívějších dobách vyoráno na bývalém farském poli. Podle toho soudí P. Kopecký, že hlavní klášterní budova stála východně kostela na farském poli. Je ale možné, že tento materiál tam byl vyvezen ze zbořeniště kláštera, nebo z přestavby kostela. Abychom s určitostí mohli stanovit, kde nějaká budova stála, bylo by třeba odkrýt alespoň část základů. Jestliže však byly některé budovy dřevěné bez kamenné podezdívky nebo základů, tak nezjistíme nic. Jak uvádí P. Kopecký v Dějinách Sezemic, přišlo se při práci ve školní zahradě na základy silné zdi, která se táhla šikmým směrem k oltáři sv. Josefa. Ve farské zahradě je podnes dobře znatelná terasa, která se táhla rovnoběžně s kostelem. V terase při kopání se nachází mnoho kamení. Jaký účel terasa měla, nevíme, byla – li to pouze navážka, nebo táhla-li se po ní ohradní zeď, nebo byla-li na ní postavena klášterní budova.

Podle dohadů stávaly hospodářské budovy západně kláštera. Podle lidové pověsti měl by sklep pod čp. 5 pocházet z kláštera. Většina cisterc. klášterů tvořila uzavřený čtyřúhelník, který obklopoval vnitřní dvůr, zvaný rajská zahrada. Součástí toho čtyřúhelníku byl i klášterní kostel. Mimo to bylo u cisterc. řádu zvykem (nikoli pravidlem) umísťovat klášterní budovy jižně od klášterního kostela – pokud tomu to způsobu vyhovoval terén. Na západ od kostela a klášterních budov byly umísťovány hospodářské budovy, dílny a prostory pro styk s ostatním světem. Na jižní straně kříž. chodby byl refektář, po jehož stranách byla umístěna kuchyň, ohřívárna a ostatní místnosti. V jižní části rajského dvora bývala studna. Je pravděpodobné, že podobné uspořádání měl i klášter v Sezemicích.

Kostel sloužil nejen klášteru, ale by zároveň farním kostelem. To znamenalo, že měl uzavřenou část, kde se scházely jeptišky k denním modlitbám, t. zv. oratoř nebo kůr panen a část veřejně přístupnou.

Oratoř jeptišek se nacházela na jižní straně kostela. V kapli sv. Antonína byly odkryty dva průchody, které tvořily asi přístup na oratoř. Kaple sv. Antonína (sakristie) mohla sloužiti klášteru za kapitulní síň. Hlavní vchod do kostela pro farníky byl ze severní strany. Vchod nynější byl probourán mnohem později. Nejstarší nákres kostela z roku 1724 ukazuje na severní straně obdélníkový přístavek s arkádami, který by mohl být původní předsíní kostela.

Z toho všeho, co zde bylo uvedeno, lze soudit, že hlavní budovy kláštera se nacházely na jih od kostela.

Klášter nebyl veliký a i jeho historie je chudá. Zanechal nám však jedinečnou památku, kostel Nejsvětější Trojice, památku, jejíž význam přesahuje rámec našeho kraje.

Literatura:

P. Ant. Kopecký: Sezemice nad řekou Loučnou, jich minulost a přítomnost.

P. Josef Nechvíle: Sezemice, Dříteč, Kunětice a Hora Kunětická.

Ing. arch. Viktor Kotrba: Sezemice.

Památky kostela Nejsvětější Trojice v Sezemicích (Sborníček vydaný r. 1941 farářem Frant. Štefanem).

Jiří Kuthan: Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách.

Václav Mencl: České středověké klenby.

Otomar Schiller: Časopis společnosti přátel starožitností r. 1903, Památky kostela někdy klášterního v Sezemicích nad Loučnou.

J. Kůrka: Archidiakonáty.

Dr. Jan Květ: Iluminované rukopisy Královny Rejčky.