Květen 1945 na Pardubicku

Dne 5. května vypuklo i v Pardubicích všeobecné nadšení, odstraňovaly se německé nápisy, lidé se zdobili trikolorami. Členové Národního výboru, zejména prap. Krátký, projížděli městem a neustále nabádali ke klidu, aby se zabránilo srážkám se silnými německými hlídkami v ulicích. Vojáci se již řídili mými pokyny. Zbraní a střeliva jsme měli značný nedostatek a teprve během dnů jsme jich ukořistili větší množství nejen pro naší vlastní potřebu, ale i pro naši vlastní potřebu, ale i pro některé skupiny partyzánů!

Německý velitel posádky vydal zákaz vyvěšování praporů a vycházení na ulici od 20 do 6 hodin. V Pardubicích byla velmi silná německá posádka: Kasárna železničního pluku, útvar Na hůrkách, Na zámečku, na letišti a v místě dnešního OD TESCO mechanizovaná jezdecká brigáda. Dále zde byl silný oddíl Schutzpolizei, Gestapa a početná organizace Volkssturmu.

Na 5. května odpoledne svolal dr. Blahout naši skupinu, aby byla projednána situace. Jednání se účastnili dr. Blahout, plk. Vondra, plk. ing. Klicpera, prap. Krátký a průmyslník Josef Černohous. Bylo rozhodnuto zahájit jednání s německou posádkou v neděli 6. 5. o kapitulaci. Byl jsem ustanoven velitelem posádky v Pardubicích a vyhlásil jsem přísnou pohotovost ve všech úsecích.

Zjistil jsem, že německý starosta Stumpf byl u okresního hejtmana Rothberga. Šli jsme tedy s plk. Vondrou večer na radnici, abychom zjistili výsledek jednání a vyzvali je k odevzdání správy města našemu Národnímu výboru. Starostovi nás představili zaměstnanci města dr. Karel Fabián a mjr. Drda. Starosta prohlásil, že si není vědom žádné viny a slíbil, že si vyžádá dispozice okresního hejtmana.

Ráno 6. 5. bylo zahájeno jednání na Ortskomandu (Blahout, Vondra, Klicpera). Posádkový velitel pplk. Schenk nebyl přítomen. Mjr. Friedel mu telefonoval do bytu a dohodl schůzku na 11 hodin. Schenk však nebyl ani potom přítomen, jednali jsme prostřednictvím Friedla až do 17 hodin o odvolání zákazu vycházení, ale bezvýsledně. Naši důstojníci zůstali na svých stanovištích. V noci jsme kontaktovali poddůstojníky rakouské národnosti.

V pondělí 7. 5. ráno jsem jel na kole do Chrudimi urovnat neshody mezi členy Národního výboru a vrátil se do Pardubic v 11 hodin. Ve městě se mezitím rozšířila pověst, že Němci budou zatýkat naše důstojníky a proto někteří odjeli na Seč a do Ostřetína. I já jsem dostal zprávu od mého informátora z německého velitelství, že situace je nejistá a abych se nezdržoval v bytě. Jednání s německým starostou byla bezvýsledná (i s velitelem posádky – chtěli znát jména členů Národního výboru) a německá opatření byla dále zesílena zákazem otevírání oken do ulic a hrozbou střelby do otevřených. V jedné výkladní skříni byl umístěn Masarykův portrét, vše rozstříleli. Večer mi můj informátor sdělil, že Rothberg skutečně chtěl zatýkat, ale velitel posádky Schenk k tomu nedal souhlas s tím, že zatýkání by mohl provést jen na svou vlastní zodpovědnost.

Večer jsme se usnesli příští den opět jednat s německou posádkou. Byli jsme si vědomi své odpovědnosti za zdárný výsledek jednání s Němci, neboť chybný a ukvapený krok náš by měl za následek značné ztráty na životech, obyvatel města a nedozírné škody na veřejném i soukromém majetku.

V úterý 8. 5. naše jednání dostalo dramatický spád a vyvrcholilo. Ráno od 8 hodin jsme jednali (se mnou dr. Blahout, plk. Vondra a mjr. Těšitel) s velitelem německé posádky na Ortskomandu vedle Grandu (později OV KSČ). Žádali jsme důrazně okamžité stažení německých hlídek z ulic města, čemuž bylo ihned vyhověno. Dále jsme žádali předání městského a okresního úřadu.  Během tohoto jednání došla zpráva, že Němci na Hůrkách zadržují 20 občanů Sezemic jako rukojmí. Měli být zastřeleni, jestliže nebudou Němcům vráceny zbraně, které jim odebrali v Počáplech občané Sezemic. Žádal jsem důrazně německého velitele, aby tito občané byli ihned propuštěni a hrozil jsem přerušením jednání. Po dohodě s ním jsem určil mjr. Těšitele, aby ihned odjel s německým majorem na Hůrka a záležitost byla rychle vyřízena. Hned potom jsem dostal zprávu, že na schodišti okresního úřadu byl zastřelen por. krim. policie Trnka (přízemí a I. patro bylo okresního úřadu, ve II. patře sídlilo gestapo). Žádal jsem o okamžité zatčení gestapa německým vojskem a jeho uvěznění. Této žádosti bylo vyhověno, budova obklíčena vojskem a gestapo odvedeno do vězení na letišti. Místnosti po něm byly uvolněny.

K poradě byl potom přiveden německý okresní hejtman a starosta města a bylo sjednáno, že oba předají ihned své úřady Národním výborům. Po vyhlášení této zprávy městským rozhlasem byly ihned vyvěšeny prapory a já jsem odešel se starostou na radnici k odevzdání úřadu. Ve 13 hodin nastoupil motorizovaný oddíl českého četnictva na náměstí před radnicí, po hlášení mjr. Těšitele jsem vykonal s dr. Blahoutem přehlídku oddílu a po krátkém jeho projevu jsme jeli v čele oddílu k Veselce, kde bylo provedeno defilé oddílu. Ten byl potom ubytován na Zámečku.

Odpoledne jsem vykonal dvojí zákrok u německého velitele posádky, aby nebyl žádný z vojenských objektů poškozen nebo zničen. Večer mne volal sám velitel posádky a sjednal jsem s ním její opuštění nejpozději do rána 9. 5. Bylo ujednáno, že Němci si s sebou smějí vzít jen lehké zbraně, ostatní, že zůstanou neporušeny na místě. Večer jsem vydal rozkazy k obsazení všech kasáren a vojenských objektů ve městě a zajištění všech důležitých veřejných i soukromých objektů. V noci obsadil četnický oddíl a naše bojové skupiny všechny vojenské objekty bez rušivé příhody.

S pocity neskonalé vděčnosti osudu, že mi bylo dopřáno býti účasten našeho osvobození, jsem přistupoval ráno 9. 5. k mikrofonu městského rozhlasu, abych oznámil občanům radostnou zprávu, že jsme opět svobodni, že jsme v pořádku obsadili všechny vojenské objekty a důležité závody a žádal jsem dobrovolníky, aby se hlásili ke zřízení strážního oddílu. Bylo vytvořeno šest ozbrojených skupin k zajištění města a okolí a zvláštní silný oddíl ke strážení Semtína.

Od 9. 5. jsem vytvořil u svého velitelství silnější oddíl pyrotechniků a řídil jsem dosud justaci mostů a jiných objektů v okrese, tribuny na závodišti (byl tam sklad leteckých pum) a objektů na letišti. Toho dne se začaly objevovat skupiny zajatých Němců, značné počty byly přiváděny i z Chrudimska. Pro nedostatek jiných objektů jsme je shromažďovali na Letním stadionu a 18. května předali Rudé armádě. Více než 10 tisíc zajatců. V místech dnešních Polabin bylo shromážděno na tři tisíce koní.

Již 10. května počet dobrovolníků (pouze 110) na své úkoly nestačil, povolal jsem proto několik ročníků záložníků do činné služby. Odpoledne začaly městem projíždět oddíly Rudé armády, aniž by se zde zastavily. Až 12. května se ohlásil u mne na velitelství ubytovací důstojník a odpoledne přijely jednotky, které byly v Pardubicích ubytovány. Jejich velitel gen. Jeremenko „bydlel“ se svým štábem ve vilové čtvrti u pracovny, velitelství naší posádky převzal gen. Dvořák. Velitelství Rusů bylo vedle Grandu, v pozdějším OV KSČ, naše posádkové velitelství přesídlilo do budovy okresního úřadu.

Jedním z prvních úkolů Rudé armády bylo převzetí strážní služby u lihovaru a pivovaru, neboť naše jednotky by tíhu této služby podle gen. Jeremenka neunesly. Hned první noci bylo na místě zastřeleno několik vojáků, kteří se do lihovaru snažili proniknout a tehdy jsem pochopil oprávněnost Jeremenkova požadavku. Důsledky vyplenění lihovarských zásob Rudou armádou pro město si ještě po letech nedovedu ani já, ani jiný dost přesně představit.

Vrátím se ještě zpět k několika příhodám. Moje zpravodajské kontakty s německými úředníky a poddůstojníky rakouské národnosti se osvědčily např. 8. května. Věděl jsem, že budova hlavní pošty je spojena zvláštním vedením s Oberlandrátem. Na poště byly v krytech umístěny nálože trhavin připravené k odpálení. Poslal jsem na místo dva důstojníky (zřejmě kpt. Týc a mjr. Svozil, pozn. redig.), kteří v převleku za opraváře vodovodu vykopali a přerušili před očima německých strážných  zmíněné vedení a pošta tím byla zachráněna před zničením.

Výsledky našich jednání byly ovlivněny také tím, že jsme vystupovali v čs. důstojnických uniformách. Němečtí vojáci měli ke každému důstojníkovi respekt a byli schopni s ním vyjednávat. Naopak partyzány a neoznačené civilisty považovali až do kapitulace za bandity a ihned je stříleli. To se potvrdilo např. v Holicích, kde šli civilisté vyjednávat bez koordinace  s námi nebo v Němčicích, kde o osudu rukojmích a celém případu jsme se dozvěděli příliš pozdě.

Dne 8. května, v době předávání úřadu na radnici, projížděly městem německé tanky. Jeden vjel do skupiny našich důstojníků u pošty a jeden z nich byl přitom zabit, řada osob byla zraněna střelbou. V té době také vznikla přestřelka našich s gestapem v budově okresního úřadu. Dr. Novotný, určený jako tajemník okresního národního výboru, chtěl budovu obsadit v revolučním nadšení bez koordinace s námi. Gestapo nebylo v té době ještě zneškodněno, ač jsme to po německém velitelství požadovali a střelbou bránilo své pozice. Teprve po obklíčení německou armádou se vzdalo.

Pardubice a Chrudim bylo nutno zajistit i proti zamýšlené destrukci Sečské přehrady, o němž jsem s německou armádou jednal v Chrudimi prostřednictvím ing. Vitáčka.

Po válce nám nastal čas velkého nasazení mužstva. Ženijní pluk byl použit k obnově mnoha zničených mostů v Čechách i na Moravě. Zvlášť veliká byla stavba ocelového montovaného silničního mostu v Bratislavě, který byl po naší montáži předán do provozu maršálem Koněvem a sloužil jako jediný silniční most přes Dunaj v Bratislavě až do konce šedesátých let (není pravdou dlouholeté tvrzení komunistů o tom, že šlo o práci Rudé armády. Šlo o materiál věnovaný americkou armádou a postavený 6. ženijním plukem – pozn. redig).

Sta tun výbušnin odvozil pyrotechnický oddíl  kpt. Týce a mjr. Svozila do lesů u Vysokého Chvojna, kde byly likvidovány. Bohužel, tato nebezpečná a záslužná práce si vyžádala i dva lidské životy. Již při obsazování letiště si nástraha v jednom z objektů vzala život českého studenta, ač jsme byli vojínem Sámalem o podminování části letiště informováni.

Žádný z nás nepovažoval odbojovou činnost za války za nějaké hrdinství, byla to prostě naše povinnost k republice. Byli však mezi námi také zrádci, kteří se zcela veřejně přidali k Němcům. Byli mezi nimi Karel Zástěra, mjr. Josef Drozd, škpt. Kottem, plk. Kmínek, št. rtm. Bláha, kteří ještě před koncem války zmizeli. Prap. Bláha utéci nestačil, a tak nejprve zastřelil svou ženu a pak si loveckou puškou ustřelil dáseň a vykrvácel. Nebyla jich škoda, zato tím více jsme želeli čestných a obětavých spolupracovníků, kteří se z naší skupiny osvobození nedočkali: plk. g. št. Tacl, kpt. Jar. Hamouz, bratři Jindřich a des. žel. pluku František Vaškové, npor. Alfréd Bartoš, plk. Jos. Otáhal, por. Hrdina nebo prap. Vojtěch Zelc s rodinou.

Zde končí válečné vzpomínky plukovníka ing. Klicpery, vlastence z rodu spisovatele V. K. Klicpery a vojáka, který v roce 1936 přebíral z rukou prezidenta Beneše prapor ženijního pluku a dalších deset let mu velel. Protože byl vždy výrazným nekomunistou a ač voják, přesvědčením i vystupováním demokrat, nebyl nikdy po únoru v milosti komunistů a na čas musel dokonce opustit Pardubice. Jeho byt byl zabrán armádou a vyměřený důchod vyžadoval dalších 20 let přivydělávání si podle možností.