Rukopis Salicettiho lékařství

Kniha má 403 listů, její rozměry jsou 20 x 32 cm, na posledních 140 listech z počátku 17. století se nachází překlad Salicettova lékařství s úvodem a doslovem překladatele.

Kniha obsahuje na. 260 listů lékařských rad, latinsko-český slovník názvů nemocí i úrazů a léčení, rovněž jsou v ní rady, jak si člověk má počínat v době různých znamení zvěrokruhu, či v jednotlivých měsících.

V knize nalezneme rady jak jednat s nemocnými, jak se vyvarovat některých nemocí. Jsou zde i kosmetické rady, např. jak dosáhnout krásných a dlouhých vlasů. Dá se říct, že se jedná o kompilaci tehdejších lékařských znalostí a poznatků.

Dle zápisu na listu číslo 240 byla koncipovaná jako dar, obdarovaný do ní zapsal latinsky dne 18. ledna 1639 poznámku, že dar přijímá. Následuje 5 stran o ženském pohlaví psané odlišným rukopisem a tedy pravděpodobně i jiným pisatelem.

Listem číslo 243 začíná „Ranné lékařství skládané od mistra Wilhelma Placzentinskeho z Saliczetu“.[1] Opis Salicettiho díla je rozdělen dle jednotlivých knih, Na začátku opisu je předmluva, v níž autor uvádí své důvody pro opsání. Salicettiho ranné lékařství končí na listu 382. Následuje několik receptů a rad, kniha končí listem 403.

Obsah Salicettiho ranného lékařství se dle Václava Diviše - Čisteckého kryje až na vyjímky s latinským rukopisem z 15. století,[2] který je uložen v Národní knihovně v  Praze, a byl roku 1867 editován Karlem Jaromírem Erbenem a vydán v češtině, pod názvem „Saličetova Ranná lékařství“, nákladem Spolku českých lékařů.[3] Pardubický rukopis je pravděpodobně opisem tohoto díla. Na rozdíl od pražského rukopisu, pardubický rukopis obsahuje desátou kapitolu páté knihy. Tato část byla editována až Václavem Divišem - Čisteckým ve Věstníku akademie věd.[4]

Kdo byl vlastně Wilhelm Placzentinsky z Saliczetu čili Guilliemo Salicetti? Guilliemo Salicetti se narodil na počátku 13. století v Piacenze v Itálii, zemřel roku 1276 ve Veroně. Lékařské vzdělání získal v Bologni, jako lékař a učitel působil  ve Veroně. Nad své vrstevníky vynikal vzděláním a zájmem o antické mistry. Zabýval se především chirurgií, která v jeho době prodělávala úpadek. Chirurgie byla z medicíny vyloučena, protože přicházela do styku s krví, která v té době byla považována za nečistou tekutinu. Ve středověku museli lékaři v rámci Hippokratovy přísahy slíbit, že nebudou lidské tělo řezat a že tento zákrok přenechají mužům, kteří takové řemeslo provozují. Pokud bylo řezání nezbytné,  lékař ho mohl pouze doporučit a případně mohl dohlížet na jeho výkon. Z tohoto důvodu se chirurgie vyvíjela jako samostatný obor. Salicetti se snažil studiem antických i arabských mistrů spojit chirurgii opět s lékařstvím. Na místo pálení ran, se vrátil k používání nože. Ve svém díle Cyrurgia, které bylo přeloženo do češtiny v 15. století, pojednává o poraněních, zmiňuje se i o venerických nemocech, zlomeninách apod. Doporučuje také vymývání dutiny pohrudnice při bodných ranách, udává přesná pravidla, jak postupovat u poranění střev, popisuje také radikální operaci kýl. Salicetti učinil další krůček k rozvoji tohoto oboru medicíny. O oblibě jeho díla svědčí jeho četné překlady do národních jazyků.

Rozkvět chirurgie nastává až s renesancí, která vedla k hlubším studiím starých mistrů a studiím anatomie. Chirurgický stav získal větší vážnosti, ačkoli se neustále musel potýkat s působením laiků v tomto oboru. Rozvoj a vývoj nelze zastavit, pokrokem jiných věd v dalších stoletích se postupně zdokonalila i medicína a její obory.

Rukopis překladu Salicettiho lékařství je uložen v klimatizovaném depozitáři Východočeského muzea v Pardubicích a je po domluvě s kurátorem sbírky Rukopisů přístupný badatelům.

Přílohy:

Obr. 1. Úvod překladu Sallicetiho Ranného lékařství. Východočeské muzeum Pardubice, Sbírka Rukopisu, Rkp 372/22.

Transkripce textu:

Liber primus

Počíná se tuto Ranné lékařství skládané od mistra Wilhelma placetinského z Salicetu.

Úmysl jest můj tobě knihy složiti o Ranném lékařství, aby dosti učinění odpovědělo prosbě tovaryšův a tvé. Věda ze spravení toho řemesla nebývať jedno skrze obyčej a dílo, neb z pravení jednoho každého řemesla, po čase jejiho oddělaný jedno tu cestu a tím obyčejem, protož upřiminek jest v tomto učení jíti, podle těch věcí, kteréž tomuto skrze viděný a díla (…)