O VOJTĚCHU VÁŽNÉM TROCHU JINAK

Košilaté doby

Nějaký zvědavý kluk se může zeptat učitele, jak to, že když bylo všude tolik bojovníků proti nacismu, mohli hitlerovci obsadit skoro celou Evropu, vládnout nad nějakými dvěma sty milióny odpůrců v dobytých zemích a mít přitom všechny zdravé muže, ba i ženy, na všech možných frontách a dokonce i v Africe. Takový kluk je v nebezpečí, že dostane pětku z dějepisu. Historie je děvka, která drží s těmi, kteří vyhráli, ne snad proto že by nějak zvlášť bojovali, ale že se dovedli šikovně přitočit k moci, když bylo po všem. Každá převratná doba, má tři druhy lidí, jedni dělají revoluce a války, druzí kariéry a třetí kšefty.

Pravda je, že ve dvacátých a třicátých letech měla každá evropská země své fašisty, které se od nacistů lišili jen jinou barvou košile nebo jiným střihem uniforem. Ti potom za vláky, v dohodě s nacisty, nad svým národem vládli.

Češi měli v začátku třicátých let takových stran a organizací hned několik, Slováci však jen jednu. Gajdova „Národní obec fašistická“ měla košile černé, „Liga“ Jiřího Stříbrného šedomodré s páskou na rukávě, na níž bylo v bílém kruhu písmeno N, které se nápadně podobalo nacistické svastice. Jiné pravicové strany nemohly zůstat pozadu a zaváděly pro své fašistické bojůvky další barevné košile, agrárníci brčálově zelené a živnostníci dokonce fialové. Hnědé nacistické košile byly tenkráte sudetoněmeckým fašistům zakázány, a proto nosili bílé punčochy. Jen bílé košile neměl nikdo, špína je na nich příliš vidět.

První fašistická organizace v Čechách byla Národní obec fašistická, založená generálem Radolou Gajdou v polovině dvacátých  let podle italského vzoru. Její zrod přivítal tehdejší předseda veliké národně demokratické strany dr. Karel Kramář historickým výrokem: „Zaplať pánbůh za fašismus“. Jeho strana byla první, kterou potom za pár let fašisti pohltili. Zmizela z politické scény bez funusu. Všechny české fašistické strany se před válkou mezi sebou hádaly, kdo z nich je lepší fašista. I sami hitlerovci měli potom těžkou hlavu z toho, jak si vybrat mezi nimi ty nejlepší dráby. Po pravdě řečeno, oni tenkráte ještě neuměli vládnout v dobyté zemi pomocí domorodců samých a v Čechách se to teprve začali učit.

V době před rokem 1933, kde se nacisté v Německu drali k moci a jejich vliv rostl den ze dne, to vypadalo v Čechách i jinde do jisté míry podobně. Odliv této vlny začal až v roce 1934.

Byl jsem začátkem roku 1932 krajským sekretářem Komsomola v pardubickém kraji. V únoru se konaly volby. Gajdova Národní obec fašistická měla v Pardubicích silnou organizaci a jejím vůdcem byl okresní soudce dr. Vážný. Byl současně prvním zástupcem generála Gajdy, tedy druhým mužem své strany v republice.

V těch volbách se tenkráte nevedly demokratické diskuse. Každá strana se snažila držet pohromadě houf svých stoupenců, a když na jejich schůze přišel řečník nepřátelské strany, vyhodili ho ze sálu ještě před zahájením, aby nedošlo ke skandálu. Čestnou výjimkou byli čeští socialisté, kteří na svých schůzích nechali mluvit odpůrce a diskutovali s nimi. Považovali to za zpestření programu a soudili, že tak přitáhnou na schůzi více voličů. I ve své organizaci praktikovali podobný systém, dokonce i mne předtím několikráte pozvali k diskusi na své členské schůze mládeže.

Fašisté prováděli volební kampaň podle vzoru, který se osvědčoval v Německu. Taktika byla dát odpůrci přes hubu dříve, než ji otevře, a tím dokázat převahu svých argumentů. K přípravě volební kampaně založili tajnou bojovou organizaci. Shromáždili v ní okolo padesáti vozembouchů, většinou nezaměstnaných mladých dělníků, a vycvičili je pro rvačky. Stejně jako v jiných zemích neměli mladíky z lepších rodin, ti nelezli nikam, kde by mohl utrpět jejich ušlechtilý vzhled. Zato však tito bohatí stoupenci svou „údernickou“ organizaci bohatě podporovali. Žoldnéřům se vyplácely slušné odměny za účast na akcích a tajných cvičeních.

Bojovat se mělo proti Hradu, tj. proti prezidentovi Masarykovi a buržoazním demokratům a proti židům a marxistům, tedy proti sociálním demokratům a komunistům. Proti sociálním demokratům se v Pardubicích bojovat nedalo, měli starostu, a proto v jejich straně byli všichni obecní dělníci a metaři. Ti by vymetli ze schůze každého, kdo by jim ji chtěl rozbíjet. Komunisté měli zase sympatie nezaměstnaných, které svrběly dlaně a jenom hledali příležitost, aby někde a nějak vybili svůj vztek nad tím, že společnost pro ně nemá práci a chleba. Zbývali čeští socialisté, strana lidí ze středních, úřednických a podobných vrstev, lidí usedlých a nebojových – a takoví jsou v převratných dobách nejvíce biti.

Tajná údernická organizace, která ukradla skautům jejich jméno „Junák“, soustředila proto svůj boj na české socialisty. Když tito pokojní strýci volali někde volební schůzi, přijel autobus plný cvičených rváčů a ti, hlava nehlava, vymlátili svými obušky ze sálu hned na začátku všechny stoupence, kteří si přišli poslechnout, co jim bude jejich kandidát slibovat. Když se to několikráte opakovalo, obrátil se na mne krajský sekretář jejich strany, Jírek se myslím jmenoval, abychom jim pomohly. Fašisti prý chtějí rozbít jejich hlavní volební schůzi, která se měla konat v největším pardubickém sále „U zlaté štiky“. Byl jsem tenkráte jediný člen krajského byra komunistické strany, který byl na svobodě. Ostatní byli hned při zahájení voleb prozíravě četnictvem pozavírány a po volbách bez soudu propuštěni. U mne se to nepodařilo proto, že jsem nespal doma a neukazoval jsem se v krajském sekretariátě. Tajemníkovi Jírkovi jsem pomoc líbit nemohl, hráli jsme týž večer sovětský film, představení nám mělo opatřit prostředky na volební kampaň a naši členové a voliči museli jít do kina. Avšak slíbil jsem mu, že na jejich schůzi přijdu a jako odborník v podobných záležitostech jim pomohu radou a skutkem.

Všechno ale dopadlo jinak, než jsem si představoval. Sál byl nabitý již před zahájením a vzadu za sedadly se tísnilo tolik lidí, že někteří museli zůstat na chodbě. Přišel jsem v poslední chvíli a dopředu jsem se již nedostal.

Nestačil jsme se ani rozhlédnout a už bylo po všem. Jeden ze svolavatelů zahájil schůzi, nepronesl ani tři kloudné věty a již z první řady sedadel vyskočil pan soudce dr. Vážný a zakřičel, že oni, fašisté, navrhují jiné, své předsednictvo schůze. Sál zabouřil nesouhlasem a ukřičel ho. V té chvíli se z postranních dveří za předsednickým stolem vyhrnulo asi padesát fašistických Junáků, vyzbrojených pendreky, kteří bez valného křiku či vzrušení, v řadě rozvinutého po celé šířce sálu, řemeslně tloukli po hlavách shromážděné voliče a hnali je hlavním vchodem ven. Předsednictvo schůze a pořadatelé na pódiu a okolo dostali nejvíce, poněvadž byli v zadním voji ustupujících. Držel jsem se zdi, aby mě dav nevytlačil ven, a podle horáckého hesla „ať jsem bit, jen když se peru“ jsem čekal, až na mne dojde řada. Spolu s několika usedlými občany jsem pak bojoval jako lev, než mě také vyhodili na ulici. Kromě několika modřin od pendreků jsem v boji utrpěl vážnou ztrátu. Junáci mi na levé ruce utrhli všechny rukávy, od celtového krátkého svrchníku přes sako až ke košili. Vyšel jsem z boje jako římský legionář, s levou rukou nahou až po rameno. K tomu ještě bylo v únoru. Zuřil jsem a přísahal jsem pomstu.

Komunističtí funkcionáři a hlavně mládežníci mívali sporou, zhusta zvetšelou garderobu. Netušil jsem tehdy, že bojují také za to, aby o třicet let později měl komunistický ministr vnitra Barák ve své vile vedle deseti služek, kuchařek, šoférů a služebníků také komorníka, který ho svlékal a oblékal a staral se o jeho šatník. Ztráty, které jsem utrpěl, mě vyřadily z volebního boje. S nahou rukou jsem nemohl na ulici a musel jsem čekat v bytě u přátel celé dva dny, než se jim podařilo sehnat mi náhradní sako a svrchník. Koupit si nové, na to jsme tenkrát neměli peníze.

Volební zápas pokračoval. Za pár dnů potom měli fašisti schůzi v hostinci „Na haldě“, ve čtvrti, která byla sídlištěm českých socialistů. Bratr Jírek nás znovu požádal, abychom jim pomohli fašisty z jejich čtvrtě vyhnat. Přivedl jsem jim na pomoc partu labských pískařů a skupinu mládežníků. Dělníci byli tenkráte levnější než bagry a pískaři, stojíce na základních člunech, vybírali písek ze dna Labe plechovými cedníky na dlouhých bidlech. Každý z nich byl ramenáč k pohledání.

Na schůzi „Na haldě“ jsme dali fašistům spolknout jejich vlastní medicínu. Soudce dr. Vážný zahájil schůzi, vzadu vystoupil jeden bodrý bratr český socialista a vyzval přítomné, aby nenechali fašisty se roztahovat v jejich demokratické čtvrti. Zakřičeli jsme na souhlas, naši pískaři začali fašisty chytat pod krkem, vynášeli je ven na zádech jako pytle a před hospodou vypláceli mládežníci každému pár facek. Měl jsem zájem na tom, aby se i soudci dr. Vážnému dostalo takového poučení, avšak v té mele ho nebylo nikde vidět. Boj sám trval jen několik minut, a již nám stráže hlásily, že se poklusem blíží četnická asistence. Četníci čekali zřejmě za rohem, aby se jejich chráněncům nic zlého nepřihodilo. Sál byl mezitím zhruba vyklizen. Marně jsem se ohlížel, kdeže je pan doktor Vážný. V sále nebyl a také jsem se ohlížel, kdeže je pan Vážný. V sále nebyl a také jsem neviděl, že by někdo vynášel ven. Ubrus předsednického stolu byl stažený až na zem. V tichu, které náhle nastalo, když četníci vtrhli dovnitř, se zvedl jeden jeho cíp a pod ním vykoukla obrýlená hlava pana doktora. Zatímco jeho lidé bojovali, schoval se vůdce pod stůl. Stačil jsem ještě panu doktorovi mírně šlápnout na krk a v rychlosti přes předsednický stůl odejít oknem, které bylo za ním a kudy přede mnou odešli ti, kteří dali přednost dezerci před prohraným bojem.

I přes mé tehdejší mládí mi bylo zřejmé, že takhle vedený boj je třeba vyhrát nějakým způsobem naráz a potom v klidu provádět volební agitaci. Pomohla nám náhoda. Dověděli jsme se, že v hostinci „Na špici“ ve Svítkově se bude konat tajná instrukční porada fašistických Junáků v sedm hodin večer, hodinu před zahájením veřejné fašistické schůze. Junáků bylo okolo padesáti, proto jsme vybrali asi padesátičlennou skupinu převážně mladých lidí. Věděli jsme, že boj bude tuhý, a šli jsme do něho s vervou.

Když jsme se v sevřeném houfu blížili k hospodě, zabarikádovali Junáci dveře. Ani jsme se nezastavili a vyvrátili jsme je i s vezděnými trámy, poněvadž měly pevné panty. Junáci stáli v šiku, ozbrojeni pendreky, proti vchodu. Porazili jsme je jak vichřice les i s výčepním pultem, o který se opírali zády, takže pivo teklo proudem na zem místo do hrdel. Přišli jsme neozbrojeni a bojovali jsme židlemi. V podobném boji je židle nejvýhodnější zbraň. Je to současně štít i kyj, dá se s ní i házet, a když se jedna o protivníka rozbije, je vždy při ruce jiná. S pendrekem se proti židli bojovat nedá. Soudním vyšetřováním bylo potom zjištěno, že jsme o Junáky rozbili všechny židle v sále, a to se shodovalo s pravdou.

V tom velkém boji jsem nebojoval. Musel jsem řídit lidi, dávat pozor, aby tu či onde neměli proti sobě přesilu a aby beze ztrát. V paměti mi utkvěly dvě epizody.

Když jsme se den předtím připravovali, měli jsme velké starosti, jak zmůžeme velitele fašistických úderníků. Jmenoval se Sovina, a ačkoliv to byl krejčí, vypadal jako řecko-římský zápasník. Byl mrštný jako dravec a silný jako býk. Dali jsme ho na starost Rudovi Procházkovi. Byl to mladý nezaměstnaný dělník, boxer, krajský amatérský mistr ve veltrové váze. Ruda si přinesl dubový klacek. Když jsme vešli dovnitř, byl Sovina uprostřed šiku svých bojovníků, mával nad hlavou velkým pendrekem a řval jako tur. Ruda skočil přímo po něm, a dříve než Sovina stačil pendrekem uhodit, mázl ho třikrát po sobě klackem přes čelo. Po první ráně naskočilo Sovinovi červené jelito, po druhé se kůže otevřela a po třetí se krev jen hrnula, takže neviděl. I tak ho musel Ruda ještě několikrát máznout klackem, než si lehl. Tím také byl boj rozhodnut. Stádo, které ztratilo vůdce, je snadné rozehnat a potlouct.

Jiná epizoda toho slavného boje mě naplnila uspokojením. Mezi Junáky byla i nějaká lepší dáma v kožichu. Snad matka praporu nebo manželka vůdce, která se chtěla ujistit, že je manžel skutečně na schůzi a nezanáší ji někde. V našich řadách byla zase postarší bojovnice soudružka Škorpíková z Karantény, velkého barákového lágru, který zůstal stát za nádražím jako vzpomínka na světovou válku a byl osídlen několika sty rodin  nezaměstnaných. Skrz dřevěné baráky s jednoduchými stěnami tam fičel vítr a rodiny se v nich tetelily zimou. Do soudružky Škorpíkové, která neměla příležitost stýkat se s dámami v kožichu, vjel třídní vztek. Zatímco si paní zakrývala oči, aby neviděla tu hrůzu, vyřízla ji z kožichu pruh po celé délce a šířce zad a ukořistěný skalp si z boje odnesla. Nosila ho pak na holém těle jako bederní pás. Pohled na dámu, která měla vpředu kožich a vzadu nic byl jako z americké grotesky. Neudržel jsem se smíchy. Utržené rukávy, které jsem ztratil v předcházejícím boji, byly pomstěny.

Jedna věc se nám opět nezdařila. Věděli jsme, že pan soudce dr. Vážný vešel do hospody a je v lokále, ale když jsme vešli, tak ho nebylo nikde vidět. Po skončeném boji jsme prohledali všechny přilehlé místnosti, pak celý dům, půdu i sklepy, ale pan doktor prostě nebyl. Zadem utéci nemohl, měli jsme u vrat do dvora stráž.

Bojiště jsme stačili vyklidit ještě dříve, než přiběhli četníci. Boj sám netrval dlouho. Ambulance pak odvezla okolo dvaceti vážněji poškozených Junáků, méně poškození museli jít do nemocnice pěšky. Žádný z nich už nebyl schopen nějakého veřejného působení až do konce volební kampaně. My jsme neměli žádné ztráty a žádné zraněné, a to jenom potvrdilo výhodnost židle v podobném boji.

Druhý den vypravoval hostinský hostům, kam se ztratil pan soudce dr. Vážný. Když jsme s pokřikem útočili na dveře, uprchl do dvora, vlezl do prasečího chlívku a schoval se tam za chovnou svini. Nikoho nenapadlo hledat okresního soudce v prasečím chlívku ve společnosti svině, a tak znovu ušel trestu.

V příštích dvou dnech nás asi dvacet zatkli. Mne pro vlastní opatrnost. Byl jsem v tiskárně a nechal jsem stát kolo u vchodu na ulici. Četnická patrola, která šla okolo, mé kolo poznala a počkala si u něj, až jsem vyšel.

Převezli nás do krajské věznice v Chrudimi. Strava byla mnohem horší než v Kutné Hoře, ale přesto  se tam sedělo příjemně. Dozorci byli rádi, když na celách bylo ticho, a nevadilo jim, když vězňové během dne spali na kavalci. Potřeboval jsem tenkrát dohánět, a tak jsem spal jako brouček v pohádce. Vstával jsem jen k jídlu a když si pan vyšetřující soudce chtěl se mnou pohovořit.

Po týdnu mě konfrontovali s panem doktorem Vážným. Jeho odpověď byla prolhaná. Vrušeně vykládal, že jsem vtrhl dovnitř v čele davu, obě pěsti zdvižené a řval jsem: ¨

„Kde je ten lump Vážný, zabte ho!“

Jako zkušený právník točil pan doktor věc tak, aby z toho byl pokus o vraždy nebo aspoň zabití a několik let kriminálu. Byla to vědomá lež, já jsem se v celém boji opravdu choval naprosto klidně. Vždyť jsem musel všechno řídit a přitom na nějaké zvedání pěstí a pokřiky není čas. Požádal jsem pana vyšetřujícího soudce, aby výpověď pana doktora Vážného zapsal, dříve než odpovím. A pak jsem pokojně řekl:

„Podívejte se, pane doktore, zabít vás nikdo nechtěl. Chtěli jsme jenom, abyste také sám okusil, co vy dáváte provádět s druhými lidmi. Zaráží mě, že vy jako soudce můžete u soudu tak lhát. Vím dobře, že ve chvíli, kdy jsem já vešel dovnitř, byl jste vy již schován v prasečím chlívku za chovnou sviní a nemohli jsme vás nalézt proto, že jste tam zůstal, dokud nepřišli četníci, a já mám nejméně dva svědky, kteří mi to dosvědčí.“

Rána byla dobře mířená a sedla. Samozřejmě bych to byl nemohl dokázat, kterýpak hostinský by šel svědčit proti okresnímu soudci, a těžko bych k tomu přiměl někoho z obyvatel domu, kteří ho také viděli. Žádný rozumný český člověk odjakživa nechce se soudy nic mít, a když se někde něco stane, tak nic neviděl a nic neslyšel. Ale pana doktora Vážného jsem dostal na špek. Byl profesionálně deformován a právničil.

„Ano,“ řekl, „schoval jsem se v chlívku, ale až když ta banda vtrhla dovnitř a začala nás mlátit židlemi“.

„Pane doktore,“ obrátil jsem se na vyšetřujícího soudce, „prosím vás, zaprotokolujte to přesně, poněvadž pan doktor Vážný bude u soudu tvrdit zase něco jiného“.

Vyšetřující soudce to spravedlivě zapsal a dal nám oběma podepsat.

Bylo to tam – v soudním protokole – zapsáno a soudcem dr. Vážným podepsáno, že trávil bojové okamžiky v prasečím chlívku ve společnosti svině, zatímco jeho Junáci prolévali krev a ztráceli zuby na sále. O to mi také šlo. Chodbařem v Chrudimi byl skutečský kameník, zavřený pro nedávnou stávku, a tomu jsem ještě týž den dal moták, článek do novin o tom, jak vůdce Vážný posílá mameluky, aby si za plat nechávali rozbíjet huby, a když dojde k boji, schová se sám za svini. Článek vyšel ještě ve volební kampani.

A nyní, když je definitivně jasné, že patřím mezi lidskou spodinu, že jsem zvrhlík, který se ještě na stará kolena kochá tím, jak vybíjel hospody a rozbíjel huby, zbývá povědět, jak se na věc dívám po více než čtyřiceti pěti letech.

Když skončilo stěhování národů, vrátili se Evropané do stavu barbarství. Lidský život neměl žádnou cenu. Tenkráte se všude objevili loupeživý rytíři, kteří přepadali, olupovali a zabíjeli pocestné a kupce i své sousedy. Těmto s potěšením znásilňovali manželky a dcery, pokud byly pěkné a mladé. Většině lidí byly takové skutky protivné, avšak reagovali na ně různě.

Někteří si stavěli pevné zdi, kopali vodní příkopy okolo svých sídlišť a za nimi se ve dne v noci třásli v očekávání, kdy na ně dojde.

Jiní se zase na to nemohli dívat, odešli do jeskyň a do pousteven v lesích nebo založili kláštery a tam skuhrali, že to pánbůh takhle nenechá, že loupežníky a násilníky potrestá, že se budou po smrti škvařit ve věčném ohni a čerti je budou je budou píchat vidlemi do zadnice. Loupeživý rytíři byli lidé nevzdělaní, nevěděli, co bude po smrti, takže s někteří z nich, když zestárli, polekali a polepšili. Většině z nich to ale bylo k smíchu.

Třetí druh lidí na to šel prakticky. Scukli se, vzali klacky, meče a kopí, došlápli si na loupeživého rytíře, pověsili ho na cimbuří a z hradu mu udělali kůlničku na dříví. Loupežilo se sice dál, ale už ne tolik.

Neměl jsem povahu poustevníka, abych z nějaké jeskyně skuhral, že se to nebo ono nemá dělat. Kdybych byl pacifista jako někteří jiní, skončil bych asi v nějakém koncentračním táboře nebo v plynu. Neměl jsem také ani povahu zavřít se doma, třást se tam strachy a čekat, jak to dopadne. Ostatně milióny zplynovaných židů jsou mrtví svědkové toho, že taková taktika není nejlepší.

In puncto surovosti a zvrhlých mravů: Když se někomu musí rozbít huba, tak to vypadá docela jinak, než když se v tanečních hodinách vyzývá dívka k tanci.

A konečně právo neprávo. Když selže státní moc, která má občana a jeho svobodu chránit, nebo je dokonce na straně banditů, kteří občana znásilňují, má člověk nejen právo, ale i povinnost bránit se sám, zavést znovu pořádek a použít všech prostředků, které má po ruce včetně židlí v lokále. Jsem přesvědčen, že kdyby tak jednali ve třicátých letech všichni slušní lidé v Evropě a nekrčili se doma, neměli bychom ani fašismus, ani druhou světovou válku.

Ostatně jsem za své skutky zaplatil spravedlivou cenu, o níž bude zčásti řeč v příštích příbězích.

O třicet dva let později, v roce 1964, jsem došel k závěru, že mi nakonec i sám pan soudce dr. Vážný dal za pravdu. Potřeboval jsem tenkrát vysvědčení zachovalosti a ke svému překvapení jsem zjistil, že na Generální prokuratuře na Pankráci mám stále v trestním rejstříku zapsáno, že jsem byl odsouzen ke čtyřem měsícům těžkého žaláře za onu historickou bitvu v hostinci „Na špici“ ve Svítkově u Pardubic. Že tedy nejsme bezúhonný občan, ale odsouzený zločinec. Komunistická strana byla tenkrát již šestnáct let u moci a devatenáct let předtím jsme fašismus porazili ve válce. Byl jsem tehdy tovární dělník a soudcové mi nezapomněli, že jsem kdysi dávno, uvedl jednoho z nich ve veřejný posměch.

Došlo k dlouhým právním tahačkám, poněvadž senát obvodního soudu pro Prahu 2, který měl provést výmaz trestu, trval na tom, abych prokázal, že jsme nahradil vzniklou škodu, že jsem podobné trestné činy neopakoval, že vedu řádný život pracujícího člověka, který nebyl v posledních deseti letech zavřený. Já jsem ve svém podání dokazoval ve všech bodech pravý opak toho, co ode mne žádali, a na poslední otázky, jestli jsem se napravil, nahradil vzniklou škodu a trestního činu lituji, jsem odpověděl, že jsem se nenapravil, že lituji, že škoda nebyla větší, a kdyby se měla opakovat podobná situace, že budu jednat se stejnou surovostí a cynismem. Bylo z toho dlouhé úřední tahání, zasahovala komise stranické kontroly, ministerstvo spravedlnosti a generální prokuratura a okolo celé věci se zrodil tlustý spis s konečným závěrem, že moje odsouzení nemůže být cestou milosti vymazáno, pokud se nepodřídím a nezaujmu k trestnímu činu postoj kajícího se zločince.

Obětoval jsem věci svůj volný čas a všechny spisy a stanoviska lidově demokratického soudnictví i strany jsme pečlivě opsal a rozeslal do rozhlasu, denním časopisům a některým poslancům, které jsem znal. Výsledek byl překvapující. Paní soudkyně soudružka dr. Kavčiaková, poslankyně Národního shromáždění za komunistickou stranu, jež byla také předsedkyní senátu, který mou žádost odmítal, dostala záchvat a přímo z úřadu ji odvezli do nervového sanatoria. A soud mi pak poslal příslib, že provedl výmaz trestu, poněvadž jsem si ho odpykal a byl jsem převychován, škodu jsem nahradil, činu lituji, neopakoval jsem ho a posledních deset let vedu řádný život pracujícího člověka. Nic z toho nebylo pravda, dokonce jsem v uvedené lhůtě odpykával v leopoldovské pevnosti a v uranových dolech svůj poslední trest dvanácti let.

Pak jsem se dopídil, proč byly takové tahačky. Pak doktor Vážný byl totiž u stejného soudu v Praze 2, kde jsem o výmaz žádal, předsedou jednoho ze senátů a byl osobním přítelem soudružky poslankyně dr. Kavčiakové, která moji žádost projednávala.

Poněvadž po únorovém převratu v roce 1948 pod ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou museli být všichni soudci v komunistické straně, předpokládám, že i pan soudce dr. Vážný do ní vstoupil a tedy politicky uznal, že jsme měli tenkrát pravdu, když jsme ho zahnali do prasečího chlívka.

Uznal, ale neodpustil.