Vzpomínka na ing. Antonína Berana

Otec a tři synové byli stavaři. Odchodem Ing. Antonína Berana stavařská rodina „po meči“ naše město opustila.

Jsem sice mladší od Ing. Berana o 12 let, vlastně o jednu generaci. Vzpomínky na tuto generaci v době prvních 20 let republiky jsou malé. Maturoval jsem na reálce v roce 1939, a to již Ing. Beran byl cca 7 let zaměstnán u pod nikatelské firmy Ing. Rudolf Kunc jako stavbyvedoucí

velkých vodohospodářských staveb na Labi. Od roku 1938 jsem se však díky svému staršímu bratru Karlovi a jeho přátelům stýkal i s tou generací o mnoho let starší v různých spolcích, organisacích nebo sportovních oddílech.

Stávali se mým vzorem. A tak jsem i lépe poznal Ing. Toníka Berana a celou generaci dvacátých let. Generaci, která prožila jinou dobu, než jsme prožívali my. Ing. Beran byl, jak jsem se dozvěděl, nejen výborný student, inženýr, matematik, ale i nadaný kreslíř. Sám jsem u něj viděl

a obdivoval mnoho jeho kreseb i obrazů. Vždy upravený, elegantní a příjemný společník a po dlouhá léta i svobodný. Byl členem různých sportovních oddílů, ale jak jsem zjistil a jak se mně potvrdilo při rozhovorech s ním v 90. letech při našich „týdenních zasedáních“ v klubovně tenisového oddílu Pernštejn. Nebyl tak řečeno výkonným sportovcem, spíše rekreačním, ale všude nepostradatelný „bafuňář“. Měl rád motocykly, auta, miloval koně a veslování. Málo se ví o jeho práci na prvních ročnících „Zlaté přilby Československa“. Tento světový závod, který byl založen a v prvních letech i provozován Autoklubem Hradec Králové, ale řízen p. Trnkou, Pardubákem, přítelem Ing. Berana, se jezdil na travnaté dráze dostihového závodiště. Startovaly 4 kategorie motocyklů obsahu 175 až 500 ccm. Dramatické finále, kde startovaly postupně všechny 4 kategorie v závislostech na docílených rychlostech, vyřešily „handicapy“, které někdo stanovil. A ty počítal v prvních ročnících Ing. Beran!!

Koně, které do konce života nejen výborně kreslil a maloval, ale i miloval, to byl druhý koníček. Znal se dobře s důstojníky jezdeckého učiliště, kteří jezdili parcoury i dostihy, strávil i léta u koní ve „Slavoj klubu Pardubice“. A dost koňařů se s ním rozloučilo. Veslařina ta byla pro něj i rodinná záležitost. Oženil se. Paní Runka byla členkou veslařů Brandýsa n. Labem, i když původem z Roudnice. Sám stál u založení Veslařského klubu Pardubice, byl u stavby Arosy na Labi. A protože byl „pijáčková“ lehká váha, stal se i na čas kormidelníkem čtyřek a osmiček a v závěru života si členstvo zvolilo Ing. Berana čestným předsedou klubu.

Zvláštní bylo moje pracovní setkání s „Tondou“ Beranem v srpnu 1948.

V červnu 1948, po válce, jsem dokončil vysokou školu. Začalo znárodňování. Fa Kunc zanikla, v červenci byl zřízen nový velký závod ČSSZ HK 541 a Ing. Beran, ač nestraník, ale odborník, byl jmenován podnikovým ředitelem.

Neměl lidi. Dozvěděl se o mně a doslova požádal mě o pomoc, i když věděl, že mám před sebou 2 měs. vojnu a jsem ing. arch. Místo jsem vzal. Asi 6 měs. vojnu jsme spolupracovali a Toník byl spokojen.Ale mocní a reorganisace na reorganisaci nás oba znovu rozdělili, HK 541 byl zrušen, Ing. Beran dostal na starost výstavbu nové cementárny v Prachovicích. Znovu organizační změny, Ing. Beran přechází na stavební a kontrolní organisace a asi v roce 1959 odchází do Plynostavu Pardubice, kde zůstává až do penze. Pracovně jsme se rozešli na 40 let. Osobní styk však zůstal i nadále – lyže, voda, rekreace.

Našli jsme se opět po roce 1990 (generační rozdíl zmizel) na schůzkách party Pardubáků dvakrát týdně v klubovně Tenisu Pernštejn, probírali těch posledních 50 let, co nového v Pardubicích, sport, nemoci a kibicovali u bulky. Vozil jsem ho asi 10 let autem domů, projeli Pardubice, co kde nového, navštívili i některé staré stavby před 50 lety. Byl to rodilý Pardubák, jak se patří. Tolik mé vzpomínky. Měl jsem ho rád...