Reminiscence k 25letému výročí politické činnosti ministra Udržala

Když pak za mých studijních dob v Praze dostoupily rozpory v otázce státoprávní mezi staročechy a mladočechy vrcholu a téměř celý český venkov, zejména Podřipsko, se postavil za mladočeskou stranu, viděl jsem v sedláku českém i zosobněný odpor proti Vídni a průkopníka myšlenky pokroku.

Rozlétli jsme se z Prahy jako dravá káňata po vesnicích podřipských, když v této volební skupině postaven byl při volbách do říšské rady mladočeskou stranou za kandidáta proti staročechovi Tonnerovi Dr. Eduard Grégr.

Bylo najednou živo a rušno v rovině pod Řípem. Vrhli jsme se do agitace s plnou vehemencí mládí. Podřipští sedláci přijali naši pomoc s otevřenou náručí a rádi ještě vzpomínáme na dobré časy u Zelenků v Bříze, u Kučerů ve Střednicích, u Kratochvílů v Lounkách a u Grossmanů v Lužci. A když Dr. E.

Grégr slavně zvítězil, co tu bylo jásotu, radosti, praporů, hudby a na konec i tance, při němž jsme podřipským děvčatům dokazovali, že nejsme jenom chlapíky v agitaci volební, ale i u muziky.

Pak přišla roztržka nás mladých s mladočeskou stranou, opět pro otázku státoprávní. Historie se opakovala a do našich proskribovaných řad postavil se opět český sedlák.

Ve výkonném výboru tvořící se státoprávní strany seděli Kubr, Prášek, Em. Hrubý, Plešingr, Papoušek. Jaká to byla radostná sezení s těmito lidmi praktického rozhledu, ale také mocného vnitřního zanícení pro ideu.

Rozešli jsme se bez hořkosti a inkriminací s těmito svými přáteli, když utvořila se agrární strana, jež byla nutným a nezbytným důsledkem vyvinuvší se situace a utvořících se poměrů, neboť věděli jsme, že strana rolníků, lidí lásky k půdě, nemůže býti jinou než státoprávní a nebude nikdy pracovati proti nám, nýbrž souběžně s námi.

Krátce před tím objevil se na parlamentním jevišti vídeňském Frant. Udržal. Neznal jsem ho osobně, ale od prvopočátku mne tento zjev neobyčejně zajímal. Vyciťoval jsem instinktivně, že zde jest individualita, člověk svůj. Imponovala mi jeho otevřenost, odhodlanost a rozvaha, jaká se jevila v řečech i v postupu tohoto mladého politika.

Od jednoho zasedání říšské rady k druhému rostl politický význam Udržalův. Snažil jsem se ho poznati, ale podařilo se mi to teprve po mém přesídlení do Pardubic v roce 1906. Stál jsem v čele organisace státoprávní v Pardubicích a postavení mé v městě, jako vůbec celé strany v Čechách za tehdejších poměrů, bylo velmi svízelné. Nejen každá pomoc, ale i jen blahovůle byla mi vítanou.

Nevymizí mi proto nikdy z paměti mé prvé setkání s Fr. Udržalem. Vteřinu spočinulo na mne jeho oko zkoumavě a pak, jakoby uspokojen, klidným, pomalým svým způsobem rozpřádal upřímně, otevřeně rozhovor, z něhož jsem na konec seznal, že jest mu naše hnutí sympatickým a že můžeme spoléhati na jeho podporu.

Odcházel jsem z tohoto setkání pln radosti a nejlepších nadějí. Od té doby jsem se s posl. Udržalem stýkal častěji, jak na schůzích agrárních, které jsem rád navštěvoval, tak na schůzích našich, kamž posl. Udržal přicházíval a pravidelně i slova se ujímal.

Když vypsány byly volby do říšské rady, přišel jsem s jakousi obavou nabídnouti posl. Udržalovi své služby pro volební kampaň, avšak on s otevřeností a upřímností jemu vlastní nabídku moji beze všeho přijal. Tehdy podnikali proti němu sociální demokraté kombinovaný nápor za vedení nadaného a šikovného žurnalisty a řečníka red. Kobery. Prodělal jsem s posl. Udržalem schůze v Třebosicích, Vosicích, Rosicích, Podůlšanech, Jesničanech a v Bohdanči. Postup býval ten, že nejdříve promluvil on kandidátní řeč, pak hlásil se ke slovu některý sociální demokrat, obyčejně Kobera a proti tomuto jsem zahájil pak polemiku já. Přiznávám, že nebývám šetrným odpůrcem a tak stávaly se tyto polemické výstupy mnohdy dosti bouřlivými. Poslanec Udržal se smával, že jich používá k tomu, aby si v klidu mohl vypíti láhev sodovky.

Zejména prudce srazil jsem se s Koberou ve Vosicích. V Třebosicích temperantně se do mne pouštěl mladíček Jan Tichý, s nímž jsem po dvanácti letech zasedl společně za jeden stůl v okres. správní komisi. Z těchto volebních schůzí jsme jezdívali s posl. Udržalem sami dva. Na těchto cestách rozvinoval své názory politické, možnosti do budoucnosti a tehdy jsem plně dovedl ocenit jeho hluboké vědomosti a široký rozhled politický. Seznal jsem také, že všechno jeho chtění tíhlo jen za jedním cílem, za polit. samostatností národa.

Důvěra, jaké poslanec Udržal získal si u veškerého obyvatelstva volebního okresu pardubického, byla podivuhodná. Jeho slovo stačilo, aby nejnesmiřitelnější oponenti upustili od svého odporu. Stal se rozhodčím ve všech sporech a neshodách mezi straníky a když po táborech a veřejných shromážděních sestoupil s řečnické tribuny, bylo zajímavo vidět, jak lidé kol něho se kupili.

Ten chtěl radu, ten pomoc, ten jen utěšující slovo v nesnázi nějaké. Léta před válkou byla plná odporných bojů stranických, jež zhnusovala každou politickou práci. Znechucoval jsem si politiku, díval jsem se pessimisticky na svět i na budoucnost, ale rozmlouval-li jsem s posl. Udržalem, odcházel jsem vždy uklidněn.

On se svým světlým názorem životním nebyl pessimistou a viděl dobře do budoucnosti. A když vypukla válka světová, neztratil hlavu. Nemluvil mnoho, ale jednal.

Vida všecky organisační vztahy uvolněny a vše pod policejním dozorem, uznal za dobré jednat samostatně. Bez rozpaků odstěhoval se do Vídně a zaujal tam posici národní vedetty. Co vykonal v té době pro českou věc, čemu všemu zabránil, vymýká se úzkému rámci této reminiscence. To ocení jednou dějiny. –

Dvacetpět let zavřelo se za činností posl. Udržala a novou periodu zahajuje ve funkci ministra vojenství. Nemohu mu ze svého ústraní nic jiného přáti, než aby v armádě naší mohl uskutečniti svůj ideál české národní síly.