Druhá světová válka v bohdanečských kronikách (I. a II.část )

1939 (15. březen, středa)

    Byl nevlídný den. Padal sníh s deštěm. Příroda jako kdyby sama protestovalo proti tomu, co mělo v následujících dnech pro naši vlast přijít.  Německé vojsko přijelo do Bohdanče krátce po deváté hodině ranní. Hlavní proud se táhl od Chlumce, slabší od Hradce Králové. Většina německého vojska pokračovala dál do Pardubic, pouze malá část se „rozložila“ v Bohdanči. Důstojníci se ubytovali v penzionu Veselých. O den později Němci obsadili i bohdanečská kasárna. Při příchodu okupační armády byla městská rada požádána, aby našla pro kasárenské budovy správce, který by zároveň uměl dobře německy. Bylo zároveň naznačeno, že pokud se takový člověk z nejrůznějších důvodů nenajde, dosadí si Němci samy nějakého „Sudeťáka!“ Městská rada proto vyzvala Antonína Šlesingra a Josefa Duška, kdo z nich by byl ochoten tuto službu přijmout a vykonávat.

    Antonín Šlesinger odmítl, jelikož právě opověděl živnost autodopravní. Josef Dušek nakonec po dlouhém přemlouvání službu správce kasárenských budov přijal.

    Bohdaneč musel v prvních dnech protektorátu přijmout některé z Čechů, kteří opustili Slovensko a Podkarpatskou Rus. Konkrétně se jednalo o Josefa Schonmotka, Josefa Svačinu, Václava Dlouhého, Františka Veselku a Václava Dvořáka. V Bohdanči byla provedena Národní sbírka pro uprchlíky z obsazeného území. Občané města věnovali   9 000 Kč, radnice 1 000 Kč. Dělnická tělocvičná jednota zastavila dobrovolně svoji činnost a vrátila dle původní smlouvy pozemek i budovu obci.

   O koupi nových pozemků mezi kasárnami a lesem jednalo město se Společností pro chemickou a hutní výrobu v Rybitví. Továrna, která vznikla na počátku 20. let pro potřebu obrany nové republiky, zde měla v úmyslu postavit celou kolonii pro své zaměstnance. Nakonec pro vysokou cenu ze smlouvy sešlo a kolonie byla postavena v prostoru za lesem.

Nové poměry zasáhly Bohdaneč jako lázeňské město vesměs negativně. V první válečný rok navštívilo lázně 3 286 pacientů. Dosavadní ředitel František Podlešák rezignoval na členství ve finanční komisi z důvodu odstěhování se do Prahy.

    V roce 1939 se v Bohdanči narodilo 30 dětí, 28 lidí zemřelo a 27 párů si i přes obtížnou dobu řeklo v kostele sv. M. Magdaleny své ANO.

    V letních měsících byly opraveny věžní hodiny, obec zaplatila za opravu 1 240 Kč. Občanská záložna dala vlastním nákladem vydláždit široký chodník před sokolovnou. Firma Ing. Kunc vypracovala návrh na regulaci Rajského potoka za 24 000 Kč.

Rok 1940.

    Poměry se všeobecně zhoršují. Dávky na potravinové lístky se zmenšují. Největší nouze je o topivo a tuky. Ve večerních a nočních hodinách je nařízeno zatemňování. Člověk na veřejnosti váží každé slovo, protože se všude můžou pohybovat udavači, kteří se snaží i v této situaci pro sebe vytěžit maximum.

    Na podzim vedl zdejší odborný učitel vnucený večerní kurz němčiny. Kurzu se zúčastnilo 50 začátečníků a 600 pokročilých. Do kurzu jsou nuceni hlavně živnostnici, aby se domluvili s nakupujícími Němci. Do kasáren přijely posily a mnoho nových důstojníků. Ve městě se pohybuje mnoho neznámých lidí. Mnozí z nich jsou noví zaměstnanci Semtína, kde se pracuje pro potřeby německých armád ve dne v noci. Z důvodu maximálního naplnění pracovních kapacit jsou přijímáni i lidé ze vzdálenějších míst, hledající ubytování poblíž Semtína, tedy          i v Bohdanči.

    České zemské ústředí obcí, měst a okresů doporučilo zavést nové tituly úředníků městských úřadů. Proto obecní zastupitelstvo na schůzi dne 15. 5. určilo, aby dosavadní tajemník František Vosáhlo měl nadále titul ředitele městského úřadu, V. Beránek byl jmenován správcem a V. Černík účetním, Josef Knížek se stal jeho asistentem.

    Koncem června byla zřízena v zelinářské zahradě v lázních meteorologická stanice vybavená vlhkoměrem, dešťoměrem, směrovkou a teploměrem. Informace o počasí byly hlášeny do Prahy.

    Dne 25. 5. místní skupina Národního souručenství spolu s jednotou Sokol uspořádaly v sokolovně „Hudební máj.“ V červnu byl dostaven na náměstí vedle fary nový dům čp. 43. Dříve zde stál jednopatrový domek, ve kterém několik desetiletí úřadovalo místní posádkové velitelství. V zadní části dlouhé budovy bylo vojenské skladiště, pracovny pro ševce a krejčí         i vojenské vězení.

    Měsíc červenec byl rušný, protože v lázních byla velká návštěvnost hostů. Dne 2. 7. byl            v sokolovně uspořádán koncert Pavla Ludikara a 22. 7. večer Dvořákových a Slovanských tanců, který provedla Rytmická škola bratra Josefa Hamele z Pardubic.

    Sousední město Pardubice oslavilo v červenci 600 let povýšení na město. 22. 7. 1497 dlel na pardubickém zámku král Vladislav II. Jagellonský návštěvou u Viléma z Pernštejna. Pardubické společenství hostinských uspořádalo v zámku v těchto místech věrný obraz tehdejší královské hostiny.

    Na schůzi městského zastupitelstva dne 25. 6. bylo pod nátlakem nadřízených úřadů usnesena změna jmen ulic. Dosavadní ul. Štefánikova bude Jiráskova, dříve Zborovská bude Františka Veverky a dřívější Rašínova bude nyní Nerudova. Byla přejmenována i nadace Masarykova na nadaci Studentskou města Bohdanče.

    V srpnu se uskutečnila v Bohdanči dvě ochotnická představení. První provedli ochotníci z Pardubic. Ve druhé se představila obecenstvu Mladá scéna Národního souručenství a 10. srpna provedla hru Karla Čapka „Loupežník.“ Malíř Josef Bok namaloval celou řadu kulis  pro zdejší ochotníky a vyzdobil také pěknými plátny kulisy ochotníků v Živanicích                                   a Rohovládově Bělé.

    Přičiněním pana Václava Poláka, předsedy Újezdní školní rady, dostala Měšťanská škola (založena roku 1896) kinematograf pro úzký film 16 mm a rozhlas. Bohdanečský Muzejní spolek vydal malou knížku od prof. Františka Hampla s titulem: Bohdanečská merenda                 (o smutném osudu slavného bohdanečského básníka J. Jaroslava Langra).

    Na podzim proběhla v sokolovně přednáška na téma „Ze světa reportéra“, přednášel Dr. František Kocourek, kterého Němci později popravili.

    Za letní sezónu 1940 navštívilo lázně 3 109 hostů, bohužel to měla být do konce války poslední opravdová sezóna, protože následujícího roku Němci lázně zavřeli. Bylo uzavřeno 28 sňatků, narodilo se 32 dětí a 28 občanů zemřelo.

Rok 1941.

    Také v Bohdanči byla utvořena skupina Národního souručenství, vedená místním farářem Josefem Rohlederem.

    I přes stále obtížnější dobu, projevující se hospodářskými a společenskými regresy, existoval v Bohdanči stále ochotnický život. Dne 29. 3. zahráli místní hru Červený mlýn. Úlohu mlynářky znamenitě svedla paní Šemotlová, manželka místního restauratéra. Hra však neměla reprízy, protože ji Němci zakázali.

    V dubnu přišly na řadu lázně. Němci je zabrali pro potřeby Hitlerovy mládeže (HJ). K večeru 30. dubna dovezly státní autobusy celkem 720 chlapců. Přijeli i jejich učitelé a ošetřovatelky, celkem tedy 800 osob. Pro potřeby vyučování zabrali obě bohdanečské školy na náměstí (měšťanskou a obecnou, postavenou r. 1866). Zároveň zabrali i zasedací síň na radnici. České děti se musely spokojit s provizorními vyučovacími prostory, které se velmi často měnily. Jednou to byly bývalé kupecké krámky v domech č. 42 a 106, jindy sokolovna, později prostory v Ráji u Marathónu. Před lázněmi a před Gočárovým pavilonem vztyčili Němci vysoké stožáry pro vytahování vlajek s hákovými kříži.

    Bohdančem se ozývalo pochodování vojenských bot doprovázené zpěvem německých písní. Němci tak dávali na odiv celému okolí svoji disciplínu.

    Ochotnické hry byly jedinými projevy „vzpoury“ bohdanečských proti Němcům. 10. 5. byla sehrána hra s názvem Vzpoura v ústavu šlechtičen. Hra měla téměř samé ženské role. Z herců nejvíce zazářily paní Heřmanová a Rosůlková. Později Němci i tuto hru zakázali.

    V roce 1941 oslavoval celý kulturní svět 100. výročí narození skladatele Antonína Dvořáka. Místní osvětová komise podala jménem svých zástupců Okresnímu úřadu v Pardubicích žádost o povolení k uspořádání oslavného večera. Okresní úřad dal povolení s následujícím zněním: „Výjimkou ze všeobecného zákazu shromažďování povoluje Okresní úřad uspořádání dne 25. 5. ve 20.00 hod. v místnosti v sokolovně Dvořákův večer. Zdůrazňujeme, že vlastní pořadatelé jsou stejně jako i vedoucí funkcionáři spolku osobně zodpovědni za udržení veřejného klidu      a pořádku. Plakáty musí být dvojjazyčné! Židovské osoby se nesmějí večera zúčastnit, nesmějí v něm vystupovat ani jako herci či režiséři. Všechny dveře a příchody musí být po celou dobu shromáždění otevřeny a nezamčeny!“ Na provedení programu spolupracovaly: Hudební kroužek Škroup vedený J. Zavřelem, dále Ženský pěvecký kroužek řízený M. Kněžkovou            a další. Oslavný večer byl za stejných bezpečnostních opatření zopakován 2. 6. v Živanicích.

    Dne 15 března roku 1941 se odehrál v Bohdanči snad nejznámější válečný incident, který byl již v tisku několikrát prezentován (podrobně je zaznamenán např. v knize autorského kolektivu: Kniha o městě Lázně Bohdaneč, Milpo, Praha 1998, s. 18). Zde si ho připomeneme jen několika podrobnostmi. Za krásného počasí se konal kolem náměstí obvyklý průvod na oslavu Božího těla. Z chrámu sv. Máří Magdaleny byla vynesena monstrance, jejíž původ sahal údajně až k historii benediktýnského kláštera v nedalekých Opatovicích. Klášter byl - jak je známo v 15. století za husitských válek vypálen vojsky Diviše Bořka z Miletínka.

    Při oslavách Božího těla se stavěly na náměstí oltáře. Jeden z nich stál podle starého zvyku u domu Kutnarovského. Ve chvíli, kdy průvod došel až k oltáři, vyrazilo asi 200 seřazených členů Hitlerovy mládeže mezi průvod. Utvořili kolem vlajky s hákovým křížem čtverec a začali vyřvávat německé písně. Farář Josef Rohleder dal pokyn a průvod se vrátil do kostela, kde pobožnost pokračovala. Němečtí výrostci, vedeni velitelem lágru Fritzem Lausbergem (z jiných zdrojů F. Lambertem) obešli za stálého řvaní několikrát kostel a pak se vrátili zpět do lázní. Tuto akci udělal velitel lágru proto, že během bohoslužby na náměstí stáli naši lidé zády k vlajce s hákovým křížem. Bylo v tom pro Němce zcela jasné hanobení symbolů německého národa. Tento incident měl ještě dohru. Velitel lágru F. Lausberg nahlásil celou věc pardubickému gestapu. Následujícího dne byl farář Rohleder zatčen a odvezen do Prahy. Po výslechu v neslavně proslulém Petschkově paláci (sídlo pražského gestapa) se farář vrátil zpět do Bohdanče a musel do 24 hodin opustit kostel i město. Odstěhoval se do Kratonoh, kde se dočkal konce války. F. Lausberg padl kdesi na východní frontě. Podle neověřených zpráv zachránila faráře skutečnost, že uměl velmi dobře německy a v jeho rodokmenu se našli němečtí předkové.

„Bohdanečský incident“ byl odvysílán přes ilegální síť do Londýna.

    Na rozkaz byly dne 27. června sundány pamětní desky věnované básníkovi J. J. Langrovi        a zakladateli lázní Janu Veselému. Němci zabrali faru a přestěhovali tam chlapce, kteří byli nakaženi tyfem a spálou. Tyto nemoci si přivezli už z Německa a jejich ošetřovatelem byl ustanoven bohdanečský lékař MUDr. R. Průcha (zemřel 11. 5. 1945 v koncentračním táboře Amberk na infekci, tedy dva dny poté, co oficiálně skončila v Evropě válka!).

    Od léta 1941, kdy Němci zaútočili na Sovětský svaz, bylo nařízeno vylepovat do všech oken (i v kostele), malovat na zdi, vrata a silnice písmeno V (jako symbol vítězství). Letáčky                  o vítězství, které čekalo Němce na východní frontě, musela mít i auta za sklem. Všechny obce musely koupit plátěné bílé nápisy s nápisem Německo vítězí za Evropu. Noviny psaly „Velká doba má svá hesla. Německý národ vede gigantický zápas za Evropu a jeho vůle směřuje k vítězství nad bolševismem. Tuto ocelovou vůli vyjadřuje písmen V.“ Zajímavostí je, že mnohá tato písmena zůstala v Bohdanči na svých místech až do konce války, kdy působila již dost trapně.

    V létě 1941 nařídil okresní úřad ve všech obcích zavedení hlídkové služby ve dne                          i v noci. Tato služba trvala pro každého osm hodin. V obecním domě byla místnost pro policejní službu a rovněž pro hlídku, která kontrolovala správné vykonávání hlídkové služby, jenž měla především zamezit sabotážím, které se začaly množit. V hlídkové službě se museli prostřídat všichni dospělí muži, dokonce i ti, kterým bylo nad sedmdesát. Tato služba trvala až do konce války. Hlavní odpovědnost za správné vykonávání strážní služby byla dána hasičskému sboru.

    Dne 21. října byl zatčen gestapem poštmistr Jan Hromádko pro ilegální činnost (popraven 15. 10. 1943 v Drážďanech).

    Dne 3. prosince 1941 bylo z nařízení Zemského úřadu v Praze rozpuštěno městské zastupitelstvo jako nespolehlivé. 17. prosince byl jmenován předsedou správní komise města řídící učitel Stanislav Bálek (působící na škole od 1. září 1941). Členové komise byli dále Jaroslav Jeníček (zvěrolékař), Jan Novák (mlynář ze zadního mlýna), Václav Bucek (krejčí, známý svým zapojením do odboje ve spojení s paravýsadkem Silver A), Josef Pospíšil (rolník), Josef Lékař a Jan Vlček.

    Jedním z prvních, kdo se nebál pracovat proti okupantům, byl četnický mistr Antonín Šebesták, člen ilegální skupiny „Jitřenka.“ Se svým švagrem Rudolfem Růžičkou z Hradce Králové rozváželi po kraji zbraně.

    Členové Sokola Jan Hromádko, MUDr. R. Průcha a plukovník (dle  jiných zdrojů podplukovník) Karel Tiller byli zapojeni do ilegální skupiny generála Bílého v Praze. Jan Hromádko rozšiřoval ilegální časopis „V Boj“ a nosil ho i na četnickou stanici. Velitelem četnické stanice byl Václav Můr. Den 31. 8. 1941 odešel V. Můr do penze a nastoupil Jan Dřínek, který přešel z Českých Budějovic. Vrchní Dřínek byl spojkou ilegální skupiny majora dr.Bohdana Ševčíka. Když byl zatčen poštmistr Hromádko, sešli se na četnické stanici vrchní Dřínek, MUDr. Průcha, plk. Tiller a býv. četník Emanuel Pscheidt a některé materiály zničili. Jejich činnost však pokračovala i nadále.

    V roce 1941 se narodilo 56 dětí, zemřelo 35 občanů a bylo uzavřeno 32 sňatků.

    V roce 1942 byl v čele správní komise města opět řídící učitel Bálek. Na jeho pozvání přijel do Bohdanče z Pardubic úředník Oberlandrátu Karel Hartner a ten navštívil zdejší městské muzeum (zrušeno v roce 1962). V muzeu úmyslně zničil sádrovou sošku Jana Žižky a obraz F. Palackého.

    V neděli 11. ledna byla za dozoru mládeže Národního souručenství a učitelů provedena sbírka zimních potřeb pro německou armádu. Lidé zastrašení tím, že se do připraveného seznamu zapisovalo co kdo dal, nosili skutečně maximum toho, co doma nepotřebovali                  a mnohdy i to, co pak doma chybělo.

    Učitelé museli jezdit do Pardubic do povinných kurzů, kde se učili jak správně vést mládež v duchu přátelství k německé Říši. Odborný učitel Špaček jako učitel dějepisu musel odjet až do Berlína na speciální kurzy.

    Dne 15. března 1942 se odstěhoval z lázní chlapecký lágr a lázně pro změnu obsadily německé dívky (BDM). Společně s učiteli a ošetřovatelkami jich bylo 680.

    Dne 7. března 1942 gestapo zatklo MUDr. Rudolfa Průchu.

    Na Haltýřích asi od poloviny března 1942 pracovaly dvě tajné vysílačky, které obsluhovali parašutisté z Anglie. Vysílačky byly nějakou dobu ukryté i v Bohdanči v bytě správce sádek Adolfa Hraby.  V dubnu hrozilo nebezpečí prozrazení a proto byly 20. dubna převezeny autem Ing. Jánského znovu do Pardubic a později do Ležáků. Ing. Jánský byl později na Zámečku popraven. Stejně byl umučen gestapem dne 25. 2. 1942 i Adolf Hraba.

    V dubnu 1942 byly sníženy dávky potravin, lidé dostávali denní příděl osminky mléka. Koně a celé povozy byly zrekvírovány pro východní frontu. V kasárnách Němci ošetřovali asi 200 koní, kteří byli údajně ukradeni někde v Holandsku či Dánsku. Připravovali je rovněž na východní frontu.

    V květnu měly být z celého bohdanečského náměstí odstraněny všechny lípy, nakonec se však Němci spokojili jen z jejich ořezáním.

    Po atentátu na R. Heydricha byly v Bohdanči vylepeny výstražné vyhlášky a ohlášeno stanné právo. V nedaleké Bělé se ve školní budově usadilo devadesát německých vojáků zvlášť vycvičených se dvěma důstojníky a denně vyjížděli na prohlídky okolí. Hledali utajené zbraně. Zvláštní hlídka měla být v Bohdanči od 17. června. Proslýchalo se, že Němci budou zevrubně kontrolovat každou domácnost.  K tomu nakonec nedošlo. I tak lidé stačili schovat nebo zničit všechno, co by se Němcům nelíbilo, pálily se i některé zakázané knihy.

    V Bohdanči začal vycházet list „Vlajka“, který svým obsahem sympatizoval s Hitlerem            a nacismem. Hlavním aktérům se podařilo pro „Vlajku“ získat krámek v domě, který sousedil s radnicí. Za výkladní skříní byl dokonce vystaven velký obraz A.  Hitlera. Den po oslavách Vůdcových narozenin bylo však sklo poplivané. Bohdanečtí četníci, kteří byli většinou zapojeni do ilegálních organizací, reagovali na všechna udání týkající se poplivané výlohy s Hitlerem velmi liknavě.

    V noci před popliváním skla důkladně oslavovali němečtí důstojníci Vůdcovy narozeniny v lázních. Bohdanečtí četníci prohlásili, že výlohu poplivali právě opilí němečtí důstojníci. Celá prekérní situace byla nakonec smetena ze stolu.

    I v Bohdanči se podobně jako v jiných městech udávalo, mnohdy se např. jednalo                        o utajeného vepře nebo nenahlášení přesného počtu slepic německým orgánům. Jiná udání se týkala zpronevěry poukázek na boty nebo nenahlášených zásob máku na olej! V květnu bylo učiněno udání na plukovníka Františka Aubrechta a podplukovníka Karla Tillera. Tiller byl zatčen 17. září gestapem spolu se svojí manželkou. Krátce předtím musel zaplatit pokutu za opomenutí zatemňování oken.

    Prvního července 1942 převzali Němci policejní sbory a vytvořili Protektoratpolizei. Zapisování a úřadování probíhalo pouze v německém jazyce. Dne 22. září byl jmenován komisařem města správce lihovaru Josef Linhart. Řídící učitel Bálek musel Bohdaneč 20. října opustit, odstěhoval se do Libice n. Cidlinou.

    Dne 29. října, krátce po zahájení oprav farní budovy, přišel do Bohdanče na žádost biskupského úřadu farář Kopecký. V říjnu proběhla již tradiční sbírka šatstva, nyní řízená Josefem Linhartem. Do místního rozhlasu museli ve prospěch sbírky promluvit i ředitel měšťanské školy Honsa a paní uč. Macasová. Sbírka byla provedena 18. října a vynesla celkem 1 184 kg tkanin a šatstva. Krátce předtím proběhl jarmark, byl však chudý, prodávalo se jen ve dvou krámcích.

    8. listopadu byly vápnem na silnicích vyznačeny pruhy, kudy má obyvatelstvo přecházet. V Bohdanči se však tento zvyk příliš nevžil.

    Začátkem roku 1943 Němci nařídili vysekat rákos z místních rybníků a odvézt ho do továren na výrobu textilií. Rákos se musel vzorně svázat do otepí. Každý z dospělých musel v Bohdanči odpracovat osm hodin. Nejstarší občané museli zapisovat příchody a odchody pracujících.

    19. ledna 1943 se Bohdaneč dočkal místního rozhlasu. Tlampače byly namontovány na radnici a v hlavních ulicích. Práci provedla známá pardubická firma Radio Koten, náklad činil 75. 000 K.

                                                                                                                     (pokračování)

Použité zdroje: Městské kroniky Lázní Bohdanče, deponováno tamtéž.