Trochu opožděná recenze

Jde hlavně o kap. 5.2.5 nazvanou Pardubice (s. 172-187), obrazovou přílohu z Pardubic (s. 400-403) a zmínku o T.Hladěnové (s. 201) a W.Schultzem (s.281 a 338), jenž vstoupil na pražském gestapu do života H.Krupkové. Je třeba ocenit podstatné a nové detaily ze životopisů např. F.Gottspfenniga, R. Schünemanna a H.Bartha (také vraha z Oradouru) a popis areálu na Zámečku (s. 175): „V budově vily (Larischovy – pozn. J.K.) – v celé knize nenajdete tento název! – byli ubytováni důstojníci (roz. Schutzpolizei, zkratkou Schupo – pozn. J.K.), zatímco nižší velitelé v nedaleké hlavní moderní budově, v níž se též nacházely garáže a také kantýna pro mužstvo. Vydlážděný prostor mezi velkou budovou s garážemi a nízkými ubikacemi sloužil jako apelplac… Naproti této budově bylo 6 ubikací pro mužstvo.“ Na pomyslné „hraně“ jsou však zápisy posledních výroků některých obětí na popravišti (s. 182) či vylíčení způsobu smrti T.Hladěnové (s. 201), kde autor připisuje ránu do jejího srdce gestapáku E.Linselovi, jenž „neodolal její kráse a odvaze a chtěl ji ušetřit hrůz popravčí čety“. Čteme Červenou knihovnu či bulvár? Stal se tak svým činem Linsel snad „lepším“ nacistou, humánnějším?

            Co se týče W.Schultzeho ( v jeho příjmení autor vynechal písmeno t! a zkomolil jeho rodiště Peine na Piene! Je připomenuta jeho účast v procesu s pravoslavným biskupem Gorazdem (občanským jménem M.Pavlíkem) 4. září 1942. Je citováno sdělení generální prokuratury SSSR z 13.5.1967, že Schultze byl roku 1948 odsouzen do gulagu a pak roku 1956 propuštěn do tehdejší NSR. Autor zcela pomíjí glosy některých historiků o jeho práci pro anglickou IS podobně jako u W.Leimera (s. 354) opomíjí velmi pravděpodobnou verzi, že byl nelegálem sovětské NKVD. Roku 1945 byl sice velitelem Petschkova paláce L.Vaňkem (Jindrou) vydán sovětům, zdali byl ale v SSSR popraven, je sporné. Určité publikace o činnosti tajných služeb mluví dokonce o jeho vyznamenání Leninovým řádem. Věřit sovětským pramenům z této doby většinou ani nejde!

            Kynclova „psychohistorie“ nacistických „vykonavatelů“ se opírá o t. zv. F-škálu T.Adorna z roku 1973 s 9 znaky t. zv. destruktivity, kde ji autor např. aplikuje jako „přehnané zaobírání se sexuálními procesy“ ve výše zmíněném případě T.Hladěnové. Prostor věnovaný v knize psychologizaci viníků (s. 188-227) se mi jeví naprosto nevyvážený vzhledem k úplné absenci téhož u obětí nacistických zločinů.

            Rejstřík připojený ke knize (na s. 411-415) se jeví neúplný (absence mnoha příjmení)    a ve skutečnosti je zcela nefunkční, protože uvedená příjmení neodpovídají stránkám. Domnívám se, že autor doplňoval text po připomínkách lektorů (Doc. J.Němeček, dr. J.Gebhart) a stránkový posun už nevtělil do rejstříku.. Celkově se kniha – někdy velmi problematicky – snaží pohybovat mezioborově mezi historií, právem a sociální psychologií, ale výsledný dojem z praktického užití teoreticky správné metodiky je ten, že si autor nabral příliš velké sousto, jež těžko zvládal. Kauza rejstříku, jenž zůstal polotovarem jak obsahem, tak podobou, svědčí i o časové tísni, v níž se zřejmě autor ocitl ve finální fázi své práce. Měla si toho všimnout redakce! Obdržíme v Kynclově libretu expozice NKP popraviště Zámeček také jen polotovar?