ZAJÍMAVÝ DOKUMENT

Student starší doby rád psal básně milostné, zpíval, tančil a miloval, ne-li ve skutečnosti, aspoň na prknech divadelních. A od českých studentů pěstování zpěvu a dramatického umění   a pořádání tanečních vínků, merend a jiných zábav se přímo žádalo, neboť bylo svrchovaně potřebí v městech i na venkově po našem národním vzkříšení. Zejména s těmi velkými, když přijeli z Prahy, přicházíval rušný společenský život do našich dědin.

            I studenti pardubičtí vzdělávali jmenované obory ušlechtilé zábavy, hráli divadlo, pořádali vínky, zpívali a muzicírovali, ale ne tolik jako realisté z Pardubic, kteří po několik roků udrželi si i svou kapelu.

            První podnět ke studentským představením vyšel z hostince „U zelené koruny“ (čís. 2) vedle Zelené brány. V letech šedesátých bydlely tam dvě sestry Mandelíkovy, příbuzné nezapomenutelného pardubického purkmistra Václava Bubeníka, z nichž jedna byla učitelkou ženských ručních prací. U nich v prvém patře (nyní jest tam redakce „Samostatných Směrů“) hrál se v době mezi rokem 1862 až 1864 pro užší kruh známých a přátel divadelní kus Klicperův „I dobré jitro“, v němž babičku hrála Mayerhoferová, sestra Vratislava Čížka, pozdějšího studujícího, a při vstoupení do života praktického oblíbeného a horlivého divadelního ochotníka z družiny: Kolínský, Medal, Musil, Piskora, Santa a jiní. Opověděný kus byl opakován a zalíbil se tak, že napodobili jej malí studentíci Čížkové, Josef a Narcis, synové pekaře, s bratrancem svým Vratislavem v pekárně nynějšího domu Krátkého nedaleko Zelené brány (čís. 11 n). Milovnici hrála dcera krupaře Šípka, později choť dra. Justina Práška.

            O vánocích r. 1865 hráli pak ještě oblíbenou Klicperovu rytířskou veselohru „Hadrián z Římsů“; tehdy účinkovaly již také sl. Anna Maxnerová (Kolínská), jejíž rodiče bydleli v Kostelní ulici u  Matyázků a mívali na bytě studenty, sl. Anna Černá, později provdaná za profesora Westfala, bratr její, studenti Karel Roček, Boháč a jiní. Hráli také jen pro kruh okolních přátel a známých.

            Pak přišel rok 1866 a s ním válka rakousko-pruská; když hřměla děla, umlkly músy.

            Na divadlo se zapomnělo a po válce menší studující hráli si na vojáky, na „naše“ a Prajzy a sváděli boje, v nichž odvážní Karlováci rozbili z nich jednomu nos. Ale brzy pominuly, neboť v r. 1867 byly tu již na reálce profesoři Kovář a Smolík,*) kteří budili ve studujících vlastenecké smýšlení a nabádali jich ke hraní divadla.

            „Mlád a hlup jsi synku,“ říkával Smolík, když studentík vázl v příkladě u tabule, „ty se mne bojíš, viď, neboj se mne a najdi si chybu, však ty to dovedeš…“ Uváznuvší se vzpamatoval a vyšel z té matematiky bez pohromy.

            Když tak přátelsky jednalo se s hochy nedivno, že měli na ně jmenovaní profesoři vliv i v jiném ohledu a že oni dodnes na ně rádi vzpomínají.

            Tam, kde se říká v Pardubicích „na Vystrkově“, nebývalo dříve tak živo jako nyní, ale ticho jako na bývalém hřbitůvku kolem kostelíčka, s nímž tu výškou závodil jen vysoký špýchar a jednopatrová „tvrz“, jak říkáno ode dávna velkému domu s dvoupatrovým rizalitem, za nímž byl „šištót“, rozsáhlá zahrada, obklopena vysokým zděným plotem, jehož část tu dosud zbyla   a kde bývala střelnice. Tato zahrada s jejím zadním stavením, náležející rodině Švarcově, několikráte do roka obživla četnými hostmi a stala se kolébkou studentských her divadelních     i studentské kapely.

            Železnými zamřížovanými dveřmi vedle nizoučké chaloupky, kterou obýval strážce kostelíčka Kaplan se svou manželkou, trousily se do zahrady v letech sedmdesátých pravidelně vždy každý týden v létě dámská společnost, rozsáhlé to příbuzenstvo paní Švarcové z rodů Morávkova, Vackova, Stoupova, Kudrnáčova a jiných a pak dámy úřednických rodin. V besídce, zarostlé loubím, již mladí přezděli „Kafarnaum“, hezky se to besedovalo při sladkém kafíčku, při chutných bábovkách, které se paničkám, jak tvrdívaly, obyčejně nepovedly, při věnečkách s mákem, preclíčkách a jiných mlskách „domácké práce“.

            Malé děti této dámské společnosti těkaly po zahradě a odrostlejší hrály v kuželky a také divadlo.

            O prázdninách r. 1871 několik studentíků pod vedením Ant. Švarce pořídilo si samo jeviště. Dekorace malovány byly na zadní straně nepotřebných výkresů a rysů, oponou byla dvě sešitá prostěradla, na něž přilepeny různé ozdoby, znak království Českého a různé emblémy, vystřižené z barevného papíru. Hráli kusy: „Veselohra na mostě“ od. V.K.Klicpery, „Blázinec v prvním poschodí“ od Šamberka, „Prodaná láska“ od Jana Nerudy, „Klarinetista na útěku“        a jiné. Hráli tehdáž Novákové, Karel a Josef, Ant. Stoupa, Gotthard Pech, Ant. Švarc a Emanuel Rabas, který měl doma v hostinci „na Kopečku“ na půdě mnoho knih, z nichž mně samému půjčil již v tercii divadelní kus „Hamlet, princ dánský“.

            Také dávali členové mladé divadelní společnosti oblíbené komické výstupy od humoristů, Rubeše a chrudimského Gallata.

            Aby pak bylo divadlo dokonalé, postarali se mladí nadšenci též o vlastní orchestr: kapelníkem byl Viktor Felix a muzikanty: bratr kapelníkův Karel, Ant. Farský (nyní továrník v Londýně), Karel Mansfeld, Gotthard Pech a jiní.

            Při představení pozvané dámy a doprovázející je páni neskrblili pochvalou, ba ani stříbrnými šesťáky, které byly v oběhu, což jen povzbuzovalo studentské ochotníky k větší ještě a další činnosti.

            Po prázdninách složili mladí herci kulisy a rekvizity na půdu, kde pak čekaly na své vysvobození až do příštích prázdnin, ale za tu dobu bývaly od myší tak poškozeny, že na nějakou správu jich nebylo pomyšlení a hoši musili se pak pustiti s chutí do nové malby.

            A při těchto uvedených divadelních hrách vznikla o prázdninách r. 1873 již opravdová studentská kapela, která čítala tehdy 15 členů. Prim na houslích hráli Viktor Felix, Rudolf Chotaš a Josef Hrozný, sekund Josef Hanuš, Arnošt Kabeláč a Václav Kabeláč, na violu Jan Čihák a Frant. Tuláček, na klarinet foukali Josef Jandl a Emil Lustig, na flétnu pískali Kajetán Tichý a Ladislav Dix, cello hladil Frant. Brunclík a basu dřel Karel Felix. Muzikanti cvičívali se pravidelně v neděli odpoledne v domě (čís. 3 n) v Pernštýnské ulici, kam do prvého poschodí přestěhovala se paní Felixová z náměstí od Cerekvických. Zde potom soustředil se všechen tehdejší hudební pardubický svět mladých, povzbuzovaný ku pěstování hudby profesory Řehákem a Winterem, kterýž sám, jsa výborný zpěvák, rád si zazpíval solo Ave Maria nebo jiné ve sborech, jež při studentských mších řídíval Řehák a jinde katecheta prof. Josef Militký.

            Světnice u Felixů bývala plna studentů i ve všedních dnech tak, že paní Felixová byla odkázána na stolici v koutku u okna, kde podplétajíc punčochu mazlila se na svém klíně s kocourkem klidně předoucím, vyhlížejíc po chvíli oknem, co zatím uvnitř kuly se plány              k „uměleckým produkcím“: přepisovány hudební skladby, které přinášíval Chotaš, jehož otec býval učitelem a ředitelem kůru v Pardubicích, opisovány různé polky, mazurky, skotské              a valčíky, které složil Šejnost, písař advokátu a které pak studenti hrávali.

            Karel Felix, jsa obdařen výbornou pamětí a výborným sluchem, psal pro studentskou kapelu pochody a polky, které hrála vojenská kapela v Pardubicích. Pod okny Veselky stával, když tam koncertovala nebo k tanci hrála a při kmitu tehdáž ještě bídných petrolejových luceren znamenal si noty, až měl kus celý a jsa znatel kontrapunktu rozepsal potom partituru pro všechny nástroje.

            Nedělní odpoledne věnovali studenti muzikanti místo vycházkám cvičení nových skladeb. Hráno se zanícením, neboť měli také své posluchače a to nejen v otevřených protějších a vedlejších oknech, ale také na chodníku protějším, kde za pohody procházíval se a také poslouchal okresní hejtman Ignác Baukal. Hrány Ouvertury tehdáž oblíbených operet: „Alpské kvítko“, „Fafinizza“, „Girofle-Girofla“, valčíky Strauszovy, národní čtverylka, beseda, různé polky, mazurky, skotské, pochody a jiné. Tato studentská kapela měla také svého fámula; byl jím Tonda Šindlerův z prvního ročníku, který po vykonané sbírce mezi hrajícími doskočil ke Králíkovům do měšťanské besedy pro máz piva. A dobrý Králík nebo jeho Pepička posílali dobré a dobrou míru, takže vedle kalafuny na smyčce byla tu i kalafuna pro kuráž na ty těžší party podle známého pořekadla „muzikant bez piva jako ryba bez vody“.

            Tonda také běhával ke trafikantce paní Říhové „pro dva za tři“; kouřily se tenkráte „dlouhé“ za 1 1/2 kr., někdy „krátké“ za dva a tlusté „kuba“ za čtyrák jen od větších pánů a od studentů po „prvním“.

            A což teprve bylo veselo, když byl někoho z muzikantů svátek, to bylo hry! I paní Felixové hrávali hoši „štandrle“.

            Ale nový svět otevřel se hochům muzikantům a před veřejnost směli předstoupiti bez ostychu a obavy teprve r. 1875.

*)  Náš numismatik a kustos zemského musea Josef Smolík slavil dne 5.listopadu t. r. své 80.narozeniny.