Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

ŽILI MEZI NÁMI - Miroslav Lukuvka

obrázek k článku Dne 5.1 t. r. zemřel v LDN Rybitví ve věku 80 let p. Miroslav Lukuvka, bývalý ředitel ZŠ Bohdaneč. PhDr. Petr Borovec, Ph.D., Pardubice:

(vzpomínka na bohdanečského ředitele Miroslava Lukuvku)

Dodnes mám před sebou ve svých vzpomínkách den, kdy jsem se setkal s panem ředitelem poprvé. Tehdy jsem zdaleka netušil, že bylo právě rozhodnuto o mém dalším osudu. Byl červen 1991 a já právě svlékl vojenskou uniformu. Jako snad každý muž velmi rád! Během vojenské služby jsem si hledal při opušťácích práci. Měl jsem slíbeno místo jako učitel v Polabinách II., ale na poslední chvíli z toho sešlo. Sedl jsem tehdy na kolo a odjel do Lázní Bohdaneč. Prostě mě to jen tak napadlo. Otevřel jsem těžké dveře, které seděly od roku 1896 v budově a vyšel schodiště až k ředitelně. Otevřel jsem dveře do svého nového života.

„Vás mi posílá samo nebe!“ řekl mi muž, sedící za stolem, poté, co jsem spustil svoji prosbu. Působil na mě stroze a přísně. Připomínal mi jaksi kantora z černobílých filmů, vzorně bezchybně oblečený s brýlemi pověšenými na krku.

„Konečně muž!“ zvolal a znovu mi podával ruku. Pamatuji si stisk jako ve svěráku. Upřímný a pevný, jako kdyby se mě zároveň bál pustit, že mu někam uteču, třeba do jiné školy.

„Potřebuji chlapa dějepisáře a zeměpisáře. Slibte mi, že zůstanete na naší škole aspoň dva roky, než si v Pardubicích najdete něco bližšího. Před vámi tu byl také muž, ale vydržel jen jediný rok! Potřebuji „pochlapit“ ženský kolektiv!“

Svůj slib jsem dodržel. Dnes je to už 27. rok!

S novým panem ředitelem, který nastoupil roku 1990, se do školy tehdy vlil i zcela nový život. Město Bohdaneč si bude pana ředitele pamatovat i jako vynikající ochotníka, který vrátil letitou tradici zpátky do lázeňského města. A tahle tradice je starší, než samy lázně. Sahá už do začátku 19. století, kdy byla známá Langrova divadelní Bohdaneč. Hrálo se tehdy, kde se dalo, hlavně v místní sokolovně. Po válce roku 1947 obnovil divadelní představení místní učitel Miroslav Rosůlek (tzv. Langrovy merendy). Rozsáhlá amatérská divadelní činnost v Bohdanči pokračovala až do sedmdesátých let 20. stol., pak skončila. A byl to právě pan ředitel Lukuvka, který si přinesl bohaté zkušenosti jako bývalý ředitel královéhradeckého divadla Drak, kdo obnovil divadelní tradice, pokračující až dodnes v místní školní tělocvičně (hrálo se ovšem rovněž i v sokolovně a také v kostele sv. Máří Magdaleny, především pašiové hry).

V době, kdy škola oslavila kulatiny (100 let), vstupovala divadelní tradice již do svého 6. roku. Panu řediteli se podařilo něco opravdu výjimečného. I když na škole existovaly různé zájmové kroužky, do školního divadla se zapojila prakticky celá škola, včetně učitelů. Žáci se předháněli v tom, kdo z nich dostane nějakou roli. Následovaly konkurzy na jednotlivé role a pak jen cvičení a cvičení! Školní minitělocvična byla doslova nahuštěna lidmi, přicházela bohdanečská veřejnost, lidé z Pardubic, byly pozvány i třídy z jiných škol.

„V momentě představení neexistuje hranice mezi jevištěm a hledištěm!“ říkával pan ředitel a já dobře věděl, co tím myslí. Byl jsem „filmařem“ všech jeho představení. „Natoč mi to celé!“ poprosil mě. „Celé?“ ptal jsem se vyděšeně. „Jo, celé a můžeš i nějaké zákulisní scény!“ Tak jsem točil téměř bez zastávky oněch 60 minut, po které divadelní představení trvalo. Ruka mi mohla upadnout, ale vydržel jsem. A pan ředitel byl spokojený. „Jsi jako italský Federico Fellini!“ říkal mi s úsměvem, když hodnotil moji práci filmaře.

Pana ředitele si budu pamatovat jako bodrého, tolerantního muže, který dovedl něco, co mu ostatní ředitelé mohli tiše závidět. Zájem téměř většiny žáků na škole. Byl nesmírně chápavý a nás učitele dokázal vždy tak říkajíc „podržet!“ Učitelů se vždy zastával a jejich práce si náležitě vážil. Vnášel do pedagogiky (a pedagogických rad!) i jakousi svoji filozofii. Každou poradu začínal citátem. I každý školní rok začínal citátem, který měl být zároveň i jakýmsi celoročním mottem pro naši práci.

Dovolím si jen dvě konkrétní vzpomínky. A sice u učitelů tolik oblíbené hospitace.

„Budeš učit kromě dějepisu a zeměpisu i němčinu!“, řekl mi hned na začátku mého prvního učitelského roku. Přátelsky mi poté poplácal po ramenou.

„Němčinu? Ale to jste se musel splést. Já ji přece nemám v aprobaci!“ namítl jsem.

„To nevadí. Měl jsi ji na vejšce a jako čerstvý absolvent si určitě něco pamatuješ!“

A tak jsem se stal na dva roky „němčinářem.“ Zmobilizoval jsem všechny své „jazykové geny“, když přišel pan ředitel na moji první hospitaci…do hodiny němčiny. Potil jsem se více než u státnic. Měl jsem dojem, že v tu chvíli páčím německá slovíčka a věty z dětí doslova jakýmsi mentálním heverem!

„Je to dobrý. Zvládáš to!“, řekl mi po hodině a já nechtěl věřit svým uším. V Berlíně bych se byl určitě ztratil…!

Druhá hospitace se týkala hodiny zeměpisu. Nějakým zázračným způsobem se situace při hodině otočila a děti začaly zkoušet mě. Narazili jsme na mé cestování po světě (tehdy ještě nic moc) a začaly pršet otázky, kde co leží. Stál jsem a trpělivě odpovídal na otázky dětí a ukazoval na mapě. To byla tedy hodina, říkal jsem si pro sebe a čekal pokárání pana ředitele. „Musím ti poděkovat, zachránil jsi reputaci celého kantorského sboru. Pedagogicky chlapče, rosteš!“ slyším ještě dodnes v uších. A následovalo další přátelské poplácání po ramenou.

Když pan ředitel odcházel do důchodu, rozloučil se s námi opulentní hostinou, kterou by nám záviděl i samotný starořímský Lucullus!

Nevěděl jsem, že v tu dobu byl už pan ředitel vážně nemocný. Když se zotavil po první mozkové příhodě, potkával jsem ho často v pardubické knihovně. Vždy jsem se němu bezostyšně hlásil. Vždy jsme si krásně popovídali a snad i trochu nostalgicky zavzpomínali. Když jsem pana ředitele naposledy potkal, rovněž v knihovně, pokusil se mi stisknout ruku jako vždy, pevně až skoro drtivě.

Tentokráte to už nešlo…a já byl smutný!

Když jsem se dozvěděl, že pan ředitel před nedávnem zemřel, prolétly mi před očima bleskurychle všechny školní roky, které jsem s ním strávil na škole. A byly to určitě nejkrásnější roky mého života. Oženil jsem se, založil rodinu a začal dělat povolání, které mě naplňovalo. Co více by si člověk mohl od života přát?  Na tom mém štěstí se kouskem podílel i pan ředitel Lukuvka. To on mě přijal s otevřenou náručí do bohdanečské školy, on mi dal práci a on mi dal pocit, že dělám něco, co dává životu smysl.

A za to vám pane řediteli moc děkuji…!

Ve všech svých hrách stavěl pan ředitel do čela hodnot lásku, dobro, toleranci a myšlenku ušlechtilých lidských vztahů. Dovoluji si zde ocitovat závěr z jedné jeho vánoční hry.      „Proto, ponocný vytrubuj,

 ať nechytíš jenom sto lesklých hvězd,

 ale ať se lidé sejdou u večeře

 a poděkují si,

 že jsou na sebe lidmi,

 že je život dobrý,

 jako posolený chleba.“

 

Ať vás tam nahoře, pane řediteli, žáci moc nezlobí!

  


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem