PARDUBICE ZA PRVNÍ REPUBLIKY

Po válce ještě nějaký čas působila jako nemocnice a z části jako „karanténa“ pro příchozí z Východu, m.j. byl mezi nimi i spisovatel Jaroslav Hašek, býv. komisař bolševiků v Rusku.

            Do Pardubic přišel 4.1.1919 náhradní železniční prapor. Prozatímně byl umístěn do IV. a V. bloku bývalé vojenské nemocnice. Prapor byl rozšířen na železniční pluk, který si do roku 1927 postavil moderní kasárna u Městských hřbitovů s rozsáhlým technickým cvičištěm až za Chrudimkou pod Pardubičkami. Vybudoval síť úzkokolejných drážek až na Hůrka. Uvažovalo se i o prodloužení za Labe pod Kunětickou horu, kde pluk pomáhal při rekonstrukci                          a zpřístupnění hradu. Pardubicím 20 let významně pomáhal. Při dláždění sezemické silnice byl ponechán pruh pro trať elektrické dráhy do Sezemic. V návaznosti na železniční vlečku do cvičiště pod Vinicí se již tehdy uvažovalo o nové trati do Chrudimi, zabránila tomu okupace.

            Od června 1919 nastává nové období obecní samosprávy založené na všeobecném rovném a tajném hlasovacím právu. Pardubické zastupitelstvo mělo 42 členů, ti volili starostu, dva náměstky a 11 členů městské rady. První volby do obecního zastupitelstva 5.5.1919 vyhrála se 44% sociálnědemokratická strana se 4 855 hlasy, získala 19 členů zastupitelstva. Starostou byl zvolen František Vácha, původně obuvník ze Skutče, pak redaktor časopisu „Východočeský obzor“ v Pardubicích.

            Nové zastupitelstvo získalo operativně od státu volné části barákové nemocnice, ty byly obratem změněny na nouzovou barákovou kolonii, nazvanou „Karanténa“. Po odchodu Železničního pluku byla rozšířena na celou býv. nemocnici. (Dnes přebírání majetku od státu   a jeho nevyužívání trvá desetiletí.) Bylo to „Město ve městě“. Některé sklady a technická zařízení při Milheimově ulici využívala armáda do roku 1990 a ve zděném domku velitele nemocnice čp. 1611 byla nějaký čas Lidová škola umění, dnes sekretariát OV KSČM. Přes pozdější pověst Karantény to bylo pro Pardubice velmi prospěšné řešení. Pardubice před válkou i dlouho po ní, vlastně dodnes, trpěly nedostatkem bytů. Tehdejší podniky žádné bytovky nestavěly a četní jejich zaměstnanci přicházející z venkova (i vícečlenné rodiny) bývaly                v nájmu v jedné místnosti v přízemních domcích na předměstích ve Familii, na Skřivánku, Jesničánkách, na Přerovsku. Mnohdy tři rodiny v domku se třemi obytnými místnostmi, studnou a záchodem na dvoře. Přízemní domky, kterými se Pardubice šířily do šířky (nerostly do výšky) si stavěli šťastnější zaměstnanci pardubických podniků a nájmy jim pomáhaly splácet dluhy ze stavby domků. Nouzová baráková kolonie byla vzhledem k tomu lepší, ale neměla trvanlivost jako zděné domky. Nájemníci (majitelé?) měli několik místností, zahrádku, mohli chovat kozu i králíky. Podstatně přispěla k řešení notorické bytové nouze a několik tisíc „nových“ bytů přispělo k růstu Pardubic. Po roce 1920 byly také postaveny t. zv. „nouzové“ obecní domy na Čechově nábřeží, tvořící krásné půlkruhové předmostí, a v Jiráskově ulici, další dva obecňáky byly postaveny na Skřivánku v Rašínově ulici (dnes Jana Palacha)                     a v Češkově ulici. Radikálně byla snížena bytová nouze, bezdomovci nebyli, Pardubice co do počtu obyvatel rostly.

            Valná hromada Muzejního spolku na návrh prof. Josefa Sakaře za předsednictví starosty Františka Váchy jednomyslně schválila 4.1.1920 smlouvu o koupi Kunětické hory           a pro její rekonstrukci Muzejní spolek založil Kunětické družstvo.

            Ministerstvo vnitra a Ministerstvo veřejných prací schválily 6.10.1920 projekt na založení společnosti, která bude vyrábět nitroglycerin a dynamit, bezdýmný prach, dynamon, nitrocelulózu, kyseliny, tritol, zápalné šňůry a černý prach. Koncesní listina vydaná 23.12.1920 dávala Čs. akciové továrně na látky výbušné EXPLOSIA právo na výhradní výrobu výbušných látek pro dobu od 1.7.1923 na třicet po sobě jdoucích let. Továrna byla postavena na katastru obce Doubravice, na místě zrušeného dvora Semtín a jeho pozemcích. V sousedství byla roku 1928 postavena a.s. SYNTHESIA na výrobu chemických surovin pro a.s. EXPLOSIA. Obě vytvořily základ rozsáhlé chemické průmyslové oblasti (po znárodnění roku 1945 Východočeských chemických závodů n.p.). Nebyly na katastru Pardubic, přesto významně přispěly ke zvýšení jejich významu a růstu, též výstavbou rodinných domků.

            Telegrafia a.s., továrna na telegrafní a radiové přístroje, založená roku 1919 v Praze, odkoupila v roce 1922 rozestavěné objekty zkrachované obuvnické továrny na jižním okraji katastru Pardubic. V listopadu toho roku tu zahájila výrobu slaboproudých elektropřístrojů, k 31.12. měla 323 zaměstnanců. Byl to začátek pardubického moderního průmyslu. Městský úřad slíbil opatřit 30 bytů pro zaměstnance a podnik zprostil na 5 let daňových přirážek. V podniku bylo založeno stavební družstvo, to výstavbou vilek, přízemních domků s podkrovím, rozšířilo během 10 let obec Pardubičky na dvojnásobek. V Pardubicích ve Štrossově ulici pod zastávkou postavil podnik jen několik vil o několika bytech pro úředníky. Roku 1945 byla Telegrafia znárodněna a k 31.12. začleněna do národního podniku Tesla. Ta roku 1957 převzala vojenský areál Zámeček na okraji Pardubiček, kde vybudovala nový velký závod. Roku 1993 již jako státní podnik zprivatizovaná zkrachovala. Její objekty 23.5.2002 koupila tchajwanská společnost FOXCONN vyrábějící počítače. Objekty staré TELEGRAFIE převedla roku 2003 darem Pardubickému kraji, který jej daroval městu. To místo, aby se                 o cenný areál i památkově historicky staralo jako správný hospodář, zhodnocovalo a využívalo jej, nechalo jej trestuhodně chátrat a změnit v bezcenný brownfeeld.

            Kuratorium Městského průmyslového muzea v Pardubicích již roku 1915 podalo žádost o zřízení krematoria, kterou vídeňská vláda zamítala. V prosinci 1918 městská rada vypsala soutěž na návrh stavby. Na podnět Spolku Krematorium byla založena akciová společnost, do níž město vložilo půl milionů korun, Spolek čtvrť milionu, s dalšími vklady celkem upsáno 1 162 000 Kč. Krematorium, postavené podle projektu arch. Pavla Janáka, bylo otevřeno 28.9.1923 jako třetí v ČSR (po Liberci a Praze). Odborníci jej hodnotí jako jedno z nejlepších v Evropě, od 1.7.2010 je národní kulturní památkou.

            Obchodní grémium Pardubice požadovalo již roku 1894 filiálku poštovního ředitelství. Po osvobození získaly Pardubice Ředitelství pošt a telegrafů, které zahájilo činnost 13.11.1919.

            Roku 1923 starostou Pardubic byl zvolen Vojtěch Znojemský, vrchní účetní rada, 2.1.1928 byl zvolen podruhé na období do roku 1932.

            Stavba budovy Ředitelství pošt a telegrafů Pardubice (podle projektu arch. Ladislava Machoně) na místě bývalých valů byla zahájena 19.1.1924 a dokončena roku 1925. Je to jedna z nejkrásnějších Machoňových prací a nejlepší z mála pardubických administrativních budov. Roku 1939 se část budovy stala sídlem okupačního Oberlandratu a Gestapa pro východní Čechy. Od roku 1945 tu byl Okresní národní výbor. Roku 1948 Ředitelství pošt a telegrafů, změněné na Oblastní ředitelství pošt, bylo přemístěno do budovy pošty Pardubice 1 na tř. Míru. Roku 1949 se budova stala sídlem Krajského národního výboru Pardubického kraje. Roku 1960 kraj zanikl, do budovy byl umístěn Okresní národní výbor. Ve východní části budovy bylo sídlo Oblastní správy geodezie a kartografie, po roce 1990 Katastrálního úřadu, který si roku 1997 postavil krásnou budovu na pravém břehu Chrudimky. Okresní národní výbor byl změněn roku 1989 na Okresní úřad. Ten nepředloženě zabral i uvolněnou východní část budovy, místo aby ji rezervoval pro očekávaný Krajský úřad. Roku 2003 Okresní úřad zanikl, budova zůstala v majetku státu, Krajský úřad i Magistrát města tu měly pronajaté kanceláře. Roku 2013 ji konečně od státu převzal Krajský úřad, ale většinu kanceláří má v „historických budovách“, pro úřad nepříliš vhodných.

            Na tehdejší Wilsonově třídě (dnes tř. Míru), na místě přízemních předměstských domů čp. 60, 61 byla v letech 1924-25, podle projektu arch. Ladislava Machoně postavena Pasáž, první moderní reprezentativní stavba Pardubic, dnes po zdlouhavé rekonstrukci jedna z mála odpovídajících tzv. hlavní třídě Pardubic.

            Podle projektu arch. L. Machoně je také nová reálka, první pardubická moderní školní budova, otevřená 28.6.1929 na rohu Jahnovy a Karlovy ulice. Postavili ji ing. Veselý a stavitel Kratochvíl. Od roku 1959 zde byl Pedagogický institut, po vzniku Vč. kraje převedený do Hradce Králové, dnes je v ní Střední a vyšší škola elektrotechnická.

            Na výzvu rotmistra Jana Jaroše v „Jednotě vojenských gážistů mimo hodnostní třídu“ v Pardubicích bylo ustaveno 16.9.1921 přípravné družstvo pro postavení pomníku T.G.M. (28.10.1926 na Legionářském náměstí položen základní kámen). Oslavy 10. výročí vzniku ČSR vyvrcholily v Pardubicích 21.10.1928 odhalením pomníku T.G.Masaryka za přítomnosti ministra obrany Fr. Udržala. Autorem sochy byl prof. Otakar Španiel. Pomník stál téměř 0,5 mil. tehdejších Kč. Odhalením pomníku byla ukončena výstavba tehdy živého Nového Města, budovaného podle návrhu prof. reálky Antonína Barborky a ing. Františka Leiského z roku 1889 jako protějšek Starého Města. Centrum Pardubic se tak rozšířilo až k tehdejšímu nádraží (dnes starému). Náměstí Legií je dvakrát větší než Pernštýnské a Havlíčkova ulice byla tehdy živou obchodní a dopravní osou konkurující Wilsonově třídě (dnešní tř. Míru).

            K 10. výročí republiky chtěly Pardubice uspořádat Velkou všeobecnou výstavu. Pro investiční i organizační náročnost vysoké na malé město byla posunuta na rok 1930 a tématicky zúžena. Ale až roku 1931 byla uspořádána 1. Celostátní výstava sportu a tělovýchovy R.Č.S. Přes odklady se podařila velká, úspěšná akce, nazývaná „bílá pohádka“, kdy Pardubice po 5 měsíců byly centrem republiky a na očích Evropy. Podle projektu arch. J. Gočára byl postaven nový Okresní dům, menší část pro Okresní úřad, větší, dominantní „Hotel Grand“ s moderním kinem „Bio Sport“. Podle projektu arch. Karla Řepy je hlavní jediný zděný trvalý výstavní pavilon Průmyslové muzeum (dnes budova Střední průmyslové školy potravinářské). Oba objekty uzavřely tehdejší Smetanovo náměstí (dnes Republiky). Naproti na místě staré zchátralé zvonice byla postavena nová s památníkem obětem 1. světové války. Pro výstavu bylo upraveno Riegrovo nábřeží (dnes Sukova třída) a zámecký příkop, Tyršovy sady. V jejich sousedství byl otevřen moderní Všesportovní stadion, s klopenou betonovou cyklistickou dráhou, dnes zdevastovaný. Centrum Pardubic moderní výstavbou bylo rozšířeno téměř                o čtvrtinu. Velkolepou výstavu otevřel 31.5. prezident T.G.Masaryk, jeho jménem byl pojmenován stadion. Po dobu výstavy se konaly desítky celostátních sjezdů a konferencí mnoha organizací. Výstavu, největší a nejúspěšnější akcí Pardubic, dodnes nepřekonanou, uzamkl 4.10.1931 starosta Vojtěch Znojemský. Shlédlo ji jeden a čtvrt milionů návštěvníků, Pardubice měly tehdy jen 29 tisíc obyvatel. Zařadily se jí mezi nejpřednější a nejaktivnější města ČSR. Výstaviště (stejně jako to z roku 1903 na Olšinkách) nebylo zachováno, výstavní pavilony lehké konstrukce byly rozebrány. Do 70. let zůstaly jen oblíbená letní kavárna U Jezírka (roku 1977 shořela, kavárna ani jezírko bohužel nebyly obnoveny), celostátně populární taneční síň Rotunda a Autopavilon byly zbořeny (příležitostně sloužil jako výstavní síň a první sportovní hala, kde se zrodila pardubická košíková).

            Starostou 6.4.1932 byl zvolen JUDr. Jan Frýba, advokát, člen národní demokratické strany.

            Na místě železného obloukového mostu z roku 1910, teprve druhého přes Chrudimku, který již vzrůstající dopravě nevyhovoval, byl 29.7.1935 otevřen moderní železobetonový Prokopův most. Díky železničnímu pluku byl postaven bez přerušení dopravy. Starý most posunuli vojáci stranou a za provozu na něm byl postaven na jeho místě nový. Železný most pak vojáci přesunuli na cvičiště pod Pardubičkami, kde jako t. zv. Červeňák (vojskem opuštěný) stojí dodnes. Po 80 letech má být využit pro jediné silniční spojení Skřivánku a Pardubiček           s průmyslovou oblastí. To při jeho parametrech a stavu připomíná Kocourkov. Přímé spojení Průmyslové a Pichlovy ulice plánované před rokem 1960 bylo zastupiteli zapomenuto a je (záměrně?) stavebně zablokováno.

            Okresní soud, zřízený v Pardubicích 1.7.1850, získal až roku 1937 moderní dvoupatrovou budovu v ulici Na Třísle. Vedle nábřeží Chrudimky současně byla dokončena čtyřpatrová budova berního-finančního úřadu. Obě navrhl arch. L.Machoň. V té čtyřpatrové byl v letech 1949 až 1960 Okresní národní výbor, poté Střední průmyslová škola chemická. Po jejím přemístění roku 2016 byla budova upravena pro Krajský soud, dle nápisu nad vchodem (dle tabulky vedle vchodu) je to ale jen pobočka Krajského soudu Hradec Králové.

            Správní rada Elektrických podniků Pardubice začala již roku 1935 připravovat teplárenství (teplofikaci) města Pardubic. K výstavbě parovodní sítě přispělo otevření budov soudu a berního úřadu, vytápěných od konce roku 1937. Již tehdy byly na Olšinkách plánovány lázně vytápěné parou z elektrárny či odpadním teplem chladící vody, vypouštěné tehdy v těch místech do Chrudimky. Následně byl postaven parovod do okresní nemocnice a telegrafie, na parovod bylo připojeno Ředitelství pošt a telegrafů (pozdější Okresní úřad), Městské divadlo, Městská spořitelna, banka, hotel Grand, Průmyslové muzeum, radnice, Čs. pojišťovna, Novoměstská škola u sv. Jana a přilehlé obytné budovy. Roku 1945 měly Pardubice 5 330 m parovodu včetně přípojek, 51 odběratelům bylo dodáno teplo hodnoty 42 765 tmp (tun měrného paliva).

            Pro protiletadlové dělostřelectvo roku 1937 byla postavena kasárna na Hůrkách. Roku 1939 byla zabrána Němci, po osvobození roku 1945 tu byli spojaři. Po roku 1990 je armáda opustila a předala městu Pardubice. To si s nimi dodnes neví rady. Jen ubytovací objekty přenechalo soukromníkovi na velmi výnosné ubytovny, které městu nic nepřinášejí, ač mohly. Zadní část (draze zplanýrovaná) zůstává ležet ladem. Sem na nejzazší okraj katastru by měla být přemístěna Pracovna, zabírající cenný prostor Bílého předměstí.

            SK Pardubice pod vedením ing. Josefa Vencla, ředitele Východočeského elektrárenského svazu, postoupil roku 1937 do 1. celostátní ligy kopané. Ta doba až do okupace byla nejslavnějším obdobím Pardubické kopané.

            Na Wilsonově třídě (dnes tř. Míru), (na místě domu upraveného roku 1897 pro poštu) byla 14.2.1938 otevřena nová budova poštovního úřadu Pardubice I, dle projektu arch. L.Machoně.

            Na ustavující schůzi nového zastupitelstva 19.9.1938 byl starostou Pardubic zvolen JUDr. Karel Vítek, advokát, 1942 jej okupanti sesadili, do správy města byl dosazen Julius Stumpf.

            Roku 1940 na počátku těžké doby německé okupace byly uspořádány oslavy 600. výročí města Pardubic, od první zmínky o Pardubicích – „novém městě“ – v závěti Arnošta z Hostýna z roku 1340. Byly velkorysé, vzhledem k okupantům odvážné. Byly zahájeny 27.1. v Městském divadle projevem starosty JUDr. Karla Vítka a koncertem České filharmonie řízené Václavem Talichem. V rámci oslav 8.3. se konala v Městském divadle premiéra Krpatovy hry „Mistr ostrého meče“ v provedení pardubického Spolku divadelních ochotníků. Později byl zfilmován pod názvem „Počestné paní pardubické“. 10.6. byl otevřen podjezd Masarykovy třídy pod nádražím na Skřivánek. Od 29.6. do 10.7. se v Tyršových sadech konala Výstava hospodářského rozvoje města Pardubic, omezeného rozsahu. 20.12. byla vydána známka s námětem Pardubic (pohled na severní stranu zámku) od rytce J. Goldschmieda. Na vzdor cenzuře byl vydán sborník „Pardubice“ o historii, památkách, rozvoji, kultuře a sportu, krásná publikace dodnes nepřekonaná.

STAROSTOVÉ  MĚSTA  PARDUBIC  V LETECH 1862 – 1940: viz foto v příloze

Prvá řada: Václav Bubeník 1862-1867, 1874-1879; František Hoblík 1888-1889, 1893-1899; Leopold Werner 1879-1888; JUDr. Jan Žák 1889-1893

Druhá řada: JUDr. Antonín Formánek 1899-1906; Ing. Josef Prokop 1910-1915; Josef Sochor 1915-1918; František Vácha 1919-1923.

Třetí řada: František Kuchynka 1906-1910; Vojtěch Znojemský 1923-1932; JUDr. Jan Frýba 1932-1938; JUDr. Karel Vítek od roku 1938.

Vyobrazení starostů J.Arnolda (1867-1869) a K.Černíka (1869-1874) nejsou otištěny.

(Archiv J.Otto a Růžička)