Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

FRANTIŠEK JEHLÍK Pozapomenutý příběh pardubického odbojáře

obrázek k článku V následujícím příspěvku chci uvést několik osudových faktů a (dílem zprostředkovaných) vzpomínek na svého otce a jeho blízké, ale také připomenout současné proměny vztahů naší společnosti k odkazu válečných obětí. Ještě nedávno jsem působil jako vysokoškolský učitel angličtiny a zakládající ředitel Ústavu cizích jazyků na pardubické univerzitě, dnes jsem tajemníkem OV ČSBS Pardubice. Když jsem v roce 2007 skončil s vyučováním, řekl jsem si, že musím pro své sestry a bratry odbojáře něco udělat. Cítím upřímnou vděčnost vůči těm, kteří za svobodu položili své životy. Chci se věnovat lidem, kteří jsou dnešní společností víceméně odepisováni. Zaslouží si naši pozornost a podporu, dokud k tomu ještě máme sílu a odvahu.

Rodiče

Nenápadná plechová krabička skrývá množství dopisů, písemností a fotografií. Je to pro mne jediná památka na tatínka Františka, kterého popravili nacisté v pankrácké věznici.

Maminka Růžena byla po válce členkou svazu bojovníků od jeho počátku. Pracovala jako matrikářka v Běšinech u Klatov, z tohoto kraje i pocházela. Její rodina byla chudá a ona sama byla nejmladší z deseti dětí. Díky své nejstarší sestře Anně se dostala do Pardubic, kde v roce 1930 nastoupila do obchodní školy. Tam se seznámila s Františkem Jehlíkem.

Jeho otec, tedy můj dědeček Antonín Jehlík, pocházel ze Bzence a byl dodavatelem vína pro  hraběte Auersperka na zámku ve Slatiňanech. Ten ho za odměnu zval na hony na své panství,   a tak se Antonín seznámil s Annou Vaňurovou, která tam byla komornou. V roce 1915 se s ní oženil a odvedl si ji domů na Moravu. Brzy po narození syna Františka však zemřel. S tříletým sirotkem se Anna vrátila do Pardubic, kde si vydělávala na živobytí prací v továrně.

František také studoval na oné obchodní škole, poté se stal příručím ve firmě Writta a pak nastoupil jako vedoucí obchodu u firmy Koten, která se zabývala elektronikou a prodejem rozhlasových přijímačů. Maminka Růžena se tam pak uplatnila jako administrativní pracovnice.“

 

Počátek tragédie

Můj otec měl ze své funkce vedoucího obchodu povinnost odstraňovat z rozhlasových přijímačů krátkovlnné cívky, tzv. čerčilky, jak se jim za okupace říkalo. Místo likvidace je však dodával lidem, o kterých si myslel, že jsou důvěryhodní.

Svou roli v tragédii sehrál i známý hotel Veselka. Tam se údajně některý z opilých hostů chvástal, že může poslouchat Londýn, kdykoli se mu zachce, že má od Jehlíka čerčilky. Zřejmě tam mezi hosty seděl konfident, častými štamgasty byli také gestapáci...

Zatčení proběhlo 4. října 1943 večer. Pro otce přijelo gestapo do Tovární ulice 1919, kde rodina bydlela. On však nebyl doma, gestapu otevřel soused, jistý pan Plachý, který jim sdělil, že ´Fanek je asi u Kotena´. Místo aby se pokusil otce nějak varovat, šel spát. Ani u Kotenů však gestapáci hledaného nenašli, protože se mezitím vracel domů na kole jinou cestou. Vrátili se tedy do Tovární ulice, kde jej nic netušícího zatkli. Úvahy, zda se ještě mohl zachránit, jsou dnes zbytečné, i když před domem stálo jeho auto a rodina – manželka Růžena s ročním Františkem – byla tehdy ještě na Šumavě u jejích rodičů.

Po prvních výsleších v Pardubicích byl otec převezen do Prahy. Maminka se dověděla, kterým vlakem eskorta pojede, a tak jej viděla na nádraží v poutech. Jela v tom vlaku také, i když pochopitelně v jiném vagónu. Když dnes sám jedu po oné trati, vnímám tu cestu trochu jinak...“

 

Z obžalovacího spisu

Praha 4. XI. 1943

Mimořádnému soudu při německém zem. trestním soudu:                         

Obžalovávám protekt. příslušníky:… 3. Jehlíka Františka, obch. vedoucí, nar. 20. 1. 1919 v Pisenci u Uh. Hradiště, ženat, řím.-katol., bytem Pardubice, Tovární 1919, podle vlastních údajů netrestán, v zajišťovací vazbě od 4. X. 1943, ve vyšetřovací vazbě něm. trest. vězení v Pardubicích od 23. X. 1943 na základě zatykače něm. soudu v Pardubicích z 23. X. 1943

…že v Pardubicích od  počátku války až do jejich zatčení:

A. úmyslně odposlouchávali zahraniční rozhlas,

B. obžalovaní 1, 3, 4, přes to ještě rozšiřovali štvavé zprávy,

C. obžalovaní 1 a 3-6 měli trpělivost znovu obnoviti zařízení pro příjem krátkých vln a Dr. Karel Jičínský se o toto také pokusil, při čemž obžalovaní Jehlík a Končel zároveň tím podnikali sabotáže… Všichni obžalovaní mimo obžalovaného Jana Trnky se přiznali. Jehlík a Končel chtěli propagací a dobytím náhradních krátkovlnných přijímačů rušiti veřejný život, Jehlík zneužil nad to postavení vedoucího obchodu radiofirmy.

Podepsán: Dr. Ludwig

 

Svědectví současníka, pankráckého bachaře - vlastence

29. ledna 1944, sobota.

Tak včera mi zas popravili několik přátel, mezi nimi dobrého chlapce Fanka Jehlíka a pak celou Vališovu partu. Chudák Jehlík, nepomyslil si, že jeho předvčerejší škrabky domů a mně byly poslední… Byl v jedné cele s Quido Mannem, dnes mi Quido poslal jeho fotografii a potom vzácnou škrabku, kterou psal pro jejich celu na rozloučenou několik hodin před popravou – v přípravné cele. Nevím, jak se škrabka mohla dostat ven, ale patrně ho směl ještě někdo naposled navštívit v přípravné cele. Se zbožnou úctou opisuji tuto relikvii:

 

Praha, cela smrti 28. I. 1944 15h

Milý Nondo, Quido, Mokošíne a celo 34!

Posílám Vám poslední pozdrav, téměř z onoho světa. Buďte zdrávi a Bůh Vám dopřej zase slunko v srdci a na obloze. Zařiďte prosím, co můžete pro moji drahou Růženku a pošli jí Nondo kapesníček, lépe osobně odevzdej. Líbá Vás všechny Váš Franta.

 

Jak prostými a přitom tolik říkajícími slovy loučí se František Jehlík se svými kamarády – pouhou hodinu před popravou. Je to vzácná škrabka od vzácného člověka. Tak už nikdy se neskloníš nad radiovým přístrojem, který se Ti stal osudným. 

(Karel Rameš, Žaluji - Pankrácká kalvárie, Orbis Praha 1946, str. 415-417)

 

Pozdravy z cely č. 34

Jediným spojením s rodinou, přáteli a příbuznými byly dopisy z vězení, kterých je v plechové krabici celá řada. Kolik bolesti nacistická okupace přinesla, lze jen těžko vypovědět... 

 

 

Drahá maminko!                                                                                               26. I. 1944

Srdečně Tě zdravím z Prahy a posílám Ti mnoho vzpomínek a hubiček. Mám nyní čas, ale ne prostředky, abych sepsal, kolik jsme spolu prožili dobra i zla, krásy i zklamání, kolik osob hrálo s námi jako s loutkami náš životní román, a jak jsme podléhali jako třtina ve větru jejich vlivům. Život nám dopřál jen málo samostatně řídit otěže, a teprve nyní vidím, jak by bylo nutno změnit v smrti naše duše a letět žitím volněji a krásněji. Mám Tě hluboce v duši a v srdci a prosím proto, abys přehlédla naše nedostatky a odpustila mně, když snad někdy moje jednání nebylo dle Tvých představ – synovské. Vzpomínám na Tebe a na Tvou kuchyňku stále a posílám Ti, drahá maminko, denně pozdrav a hubičku na dobrou noc a šťastný nový den. Zatím důvěřuj se mnou, že sám milý Bůh dopřeje nám shledání.

                                                                                                                      Tvůj Fanek.

 

Jemný dopis, tak upřímný, čistý jako studánka, chlapsky mužný a při tom dětsky oddaný. Jehlík je jistě jeden z těch nejkrásnějších charakterů, které hostí oddělení IIa.

 

Z dopisů manželce:

Prosinec 1943

„Nebuď smutná a prožij s mým broučkem radostné Vánoce. Nesmíš jej rozplakat, ale naopak potěšit a rozveselit a pěkně se vyfoťte u stromečku a pošlete mně obrázek. Nedělej si zbytečné starosti a věř se mnou v brzké shledání. Tvůj Franta.“

 

„Můj malinký zlatý Fanečku. Posílám ti po mamičce mnoho pusinek. Popros ať ti ustrojí stříbrný stromeček a dá ti od Ježíška bačkorky a kabát. Moc mamičku nezlob a hezky papej        a spinkej, jako Janinka a broučkové. Až se z Prahy vrátím, budeme hrát loutkové divadlo               a potom na podzim pouštět film a draka. Ať tě mamička vozí na saních k p. Bažantovi a do Svítkova. Každý večer ti posílám hubičku a vidím v duchu, jak tě uspává a líbe na čelíčko i za mě. Pošli mně tvoji nejnovější fotku s naší mamičkou, abych tě, až se jednou vrátím, vůbec poznal. Líbá tě tvůj nevěrný taťka.

Nejdražší Růženko, pěkně to panu synovi přelož, ať tomu rozumí.

 Líbá Tě a hlavinku hladí Tvůj Fanek.“

 

„Má drahá.

Děkuji Ti, že tak statečně neseš své starosti, pečuješ o našeho malého Fanečka. O mě neměj obav, dovedu si vše zařídit a veselá mysl mne nikdy neopustí, když nemusím mít o Vás dva starost. Věř, že Bůh nám po tomto duševním utrpení dopřeje tím radostnější další spolužití v míru a lásce.

Vidím nyní jasněji než dříve, co je pro mě za štěstí, že právě Tebe mně Pánbůh dal za ženu. Buď klidná a trpělivě čekej na můj brzký návrat.

Líbá Tě a Fanečka

Váš taťka.“

 

Z dopisů je zřejmé, že i přes zlou skutečnost si otec zachovával naději na šťastný konec                    a milovanou  manželku utěšoval draze vykoupeným optimismem...

Bohužel, 28. ledna 1944 v 16:42 byl František Jehlík popraven.

 

František

Maminka otce dvakrát na Pankráci navštívila. Podruhé jej už neviděla, mohla mu pouze

poslat jídlo. V Pardubicích se setkala jen se strachem okolí, tak se rozhodla přestěhovat ke svým blízkým do Běšin na Šumavě.

Tam byli 5. května 1945 osvobozeni 3. americkou armádou generála Pattona. Na jednoho z vojáků zůstala doma adresa, a když jsem na ni napsal v roce 1957, kdy jsem začal                           s angličtinou, ozvala se z amerického Oregonu dcera onoho důstojníka. Kontakt pak umožnil výměnu pohlednic, dopisů a drobných dárků, jako například českého skla či not pro dixieland. A dokonce přesně padesát let po válce, už po revoluci, se syn Ctirad s maminkou Růženou           v době jeho pracovní stáže v USA sešli s oním americkým důstojníkem a jeho rodinou v jejich domě uprostřed ovocných plantáží pod horou Mount Hood.

Jednou z mých velkých lásek se stala hudba. Celé Pošumaví po válce, v době mého dětství, znělo lidovou muzikou. V Běšinech, kam jsem chodil do 1. až 5. třídy, jsem našel po tatínkovi malou červenou perleťovou heligonku a naučil se na ni sám hrát. V 6. třídě, to už bylo na ZŠ    v Lipové v Jeseníkách, jsem hrál na školní besídce tak, že na otázky spolužáků jsem odpovídal písničkami.

Ještě jedna dávná vzpomínka se poutá k oné heligonce: bylo to na nádraží v Lichkově. Cestou z Moskvy tam zastavil náš vládní vlak. Mezi delegací, která na chvíli vystoupila na perón, byl i tehdejší prezident Antonín Zápotocký. Když mne uviděl s harmonikou na lavičce, kde jsem také čekal na svůj vlak, s úsměvem si ji vypůjčil a udivenému publiku zahrál a zazpíval Cestičku k Mayrovce...

S léty se ovšem hudební vkus mění, a tak koncem 50. let na jesenickém gymnáziu mně učaroval dixieland a banjo, a pak na olomoucké Filozofické fakultě, po první návštěvě Británie, také beatlemánie a kytara ve studentském orchestru.

Ostatně také oba moji synové jsou hudebníci, Ctirad - zdatný klarinetista folklórního souboru Karmazín - a druhý, František, vystudoval hru na fagot na konzervatoři.  

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP 5-6/2019


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem