Filiální pozdně barokní kostel sv. Jana Nepomuckého v Lánech na Důlku

Moji prarodiče bydleli v Srnojedech, kde jsem první tři roky vyrůstal. Pak jsme se přestěhovali do Pardubic na sídliště Dukla, na konečnou trolejbusu č. 5, poblíž letiště          a zahrádkářských kolonií. Po absolvování první třídy v tehdejší „Hakenovce“ jsme se přestěhovali už do zmíněných Polabin IV.

Často jsem jezdil za svými prarodiči do Srnojed a pak dál kolem Krchlebského mlýna[i]       a bývalého tvrziště Krchleby[ii] směrem na Lány na Důlku, až ke kostelu sv. Jana Nepomuckého a místnímu hřbitovu. Můj děda František Borovec byl dlouholetým varhaníkem zdejší farnosti (stejně tak i farnosti rosické, kostel sv. Václava). Díky tomu, jsem znal lánský kostel jako své boty!

Seděl jsem vždy během nedělní mše, která začínala v 10.00 hod., na kruchtě, kam se vyšplhalo z vnější strany kostela po točitém dřevěném vřetenovitém schodišti. U vchodu do kostela stálo opřené staré dědovo kolo, které bylo svým starobylým zjevem nezaměnitelné. Přesto na něm děda dokázal opravit snad všechno a holedbal se, že s tímhle kolem, se kterým přečkal i poslední nálet na Petrolku poblíž dnešních Polabin, v roce 1944, objel dozajista už celý rovník!

 Usedl jsem vedle dědy u varhan, které byly instalovány do kostela na místo starších, v roce 1933. Na začátku mše jsem zmáčkl na dědův pokyn tlačítko po levé straně varhan, kterým se zapnula elektrika, která vháněla do píšťal vzduch. Pak už děda mačkal jednotlivé „rejstříky“, kterým měnil (jak on říkal „odbarvoval“) hlas varhan. Dědovou nejoblíbenější písní byla „Blíž k tobě, Bože…!“[iii]

V 70. a 80. letech, kdy jsem za dědou do filiálního venkovského pozdně barokního kostela (s již začínajícícími prvky klasicismu) jezdil, navštěvovalo mši jen několik skalních místních usedlíků, především starší osoby.

Před mým dědou, který byl nejen varhaník, ale i kostelník u sv. J. Nepomuckého, hrál na zdejší varhany i můj otec Petr Borovec (nar. 1943). Ten hrál v kostele celých dlouhých 15 let (1965 – 1980), především za faráře J. Kašpara, který sloužil mše i v kostele sv. Václava v Rosicích n. L. Před otcem zde hrál na varhany pan Handlíř z nedalekého Opočínku. Někdy hráli spolu, otec ho doprovázel na harmoniku. Můj otec však poprvé hrál na zdejší varhany už jako voják základní služby (Fučíkova kasárna v Pardubicích).

Děda někdy doprovázel mši svým zpěvem. Ženy, stojící poblíž varhan na kruchtě, mu nadávaly, že svým hlasem jen „odrazuje Pánaboha!“ Děda se vždy smál a argumentoval tím, že právě proto bude mít tam „nahoře“ u Pánaboha protekci. A měl svým způsobem pravdu, protože až do svých 93 let byl neobvykle čilý, jezdil na onom starobylém kole, které pamatovalo atentát na Heydricha, téměř každý den ze Srnojed do Pardubic (po smrti mé babičky Libuše, rozené Zaňkové, na nákupy do Kauflandu). Zemřel tak, jak si vždy přál, doma. Smrt si pro něho přišla jednoho rána roku 2008, když měl rozečtenou knihu Drážďany úterý 13. února 1945.[iv]

Pro malého kluka byla podrobná návštěva kostela (historické památky od roku 2003) něčím zcela zvláštním a neobvyklým. Mohl jsem vejít do sakristie, napít se mešního bílého vína (mimochodem to byl můj první alkohol), ochutnat dále oplatku jako Tělo Kristovo      a „prozkoumat“ i presbyteř, kde byl pro mě tehdy nesrozumitelný nápis „Já jsem chléb živý!“ Velkým dobrodružstvím bylo listování v tlustých knihách (církevních matrikách), kde bylo rovněž i datum mého křtu (při křtu mě držela má teta ze Slovenska – Ludmila). Tehdy jsem samozřejmě nemohl tušit, že zde budou jednou pokřtěni mí dva synové, Petr (1996) a Jakub (2003).

Tajemno u mě vzbuzoval tmavý průchod za hlavním oltářem s obrazem sv. Jana Nepomuckého, jehož příběh mi děda vyprávěl mnohem dříve, než jsem jej slyšel ve škole v souvislosti s vládou Václava IV.[v]  Vrcholným dobrodružstvím bylo pro mě pokračování po točitém schodišti až nahoru na půdu. Zde jsem si několikrát lehl na břicho a pozoroval díky otvoru, kterým procházelo lano, držící lustr nad obdélníkovým prostorem kostelní lodě, celou mši. Takhle mši zřejmě nikdo jen tak neviděl.

Někdy jsem pokračoval z půdy po dřevěném masivním žebříku až do věže, kde byl hodinový strojek čáslavské firmy B. Proněk. Desítky ozubených koleček, tikání a cvakání pro mě neuvěřitelně složitého mechanismu. Do věže jsem nesměl, ale využil jsem toho, že děda hrál na varhany a mě nikdo nehlídal. Odtud byl pohled do všech světových stran a já si připadal jako na „Eiffelovce!“ Odtud byla vidět celá fara přes silnici, dále opočínské lesy, kam jsem jezdil s dědou na houby (někdy jsme jezdili až za Přelouč do Zdechovic), odtud ležel na dlani celý lánský hřbitov se svými dvěma studněmi, márnicí v rohu hřbitovní zdi směrem ke státní dráze Pardubice- Praha, největší hrobka hřbitova z černého lesklého mramoru, patřící statkářovi Váňovi, a rovněž památník 12 obětem transportu smrti z ledna 1945, jejichž těla byla vyhozena podél trati a nalezena místními.

Moje první obrazová galerie byla křížová cesta, obrazy lemující jednolodní prostor kostela. Rokokové[vi] výzdobě jsem tehdy nerozuměl, ani slovu baroko[vii] či klasicismus.[viii] Příběh ukřižování Ježíše Krista na hoře Golgotě (v aramejském[ix] překladu „Lebka“) mi děda rovněž převyprávěl.

Do kostela chodil dlouhá léta i můj pradědeček Václav Borovec,[x] který na opravu kostela přispíval tehdy, v 80. letech, nezvykle štědrými dary (3 000 Kč). V celém okolí byl známý jako včelař.

Kostel sv. Jana Nepomuckého[xi]

Pozdně barokní hřbitovní venkovský filiální kostel sv. Jana Nepomuckého je nepřehlédnutelnou dominantou Lán na Důlku (dříve zvaných Lány Dlouhé). Byl postaven na místě, kde stával původně dřevěný kostel z roku 1787, postavený ke sklonku vlády Josefa II. Ten roku 1798 vichřice rozmetala. Dnešní kostel byl dostavěn roku 1802, čili na rozhranní dvou stavebních stylů, baroka a klasicismu. Zařízení je převážně z druhé pol. 18. stol. Některé předměty jsou rokokové. Starší, než sám kostel, jsou jeho tři zvony. Dne 17. 2. 2003 byl kostel zařazen mezi kulturní památky. Nyní čeká na generální opravu.[xii]

Hlavní oltář je z 19. století a představuje osobu, které je kostel zasvěcen, J Nepomuckého. V lodi je malý deskový obrázek Bolestné P. Marie (též Sedmibolestné P. Marie) z I. pol. 17. století.[xiii]

Jednolodní kostel je příkladem jednoduchého venkovského zděného kostela, v němž doznívá pozdní baroko (nahrazeno rokokem) se střízlivým klasicismem. Osa kostela je ve směru SZ – JZ (orientace hl. oltáře). Kostel je ze tří stran obklopen hřbitovem. Loď kostela má tvar obdélníku se zděnou kruchtou o třech nestejných obloucích. Přes zděnou část je předložena do lodi dřevěná kruchta na zdobených sloupcích s bedněným zábradlím. Loď má neckovitou klenbu, doplněnou štukovým zrcadlem a ozdobným rámováním. Dlažba je z obdélných pískových desek. Presbytář je o stupeň zvýšený, má podlahu z litého teraca. Na severní straně je kazatelna, podepřena zděnou konzolou. K severní straně presbytáře je připojena čtvercová sakristie.[xiv]

Kostel má dva vstupy, jeden od silnice (naproti faře), druhý ze hřbitova. Na kruchtu a do věže vede dřevěné točité (vřetenové) schodiště, vstup zvenčí. Schodiště vede dále do krovu. Kostel měl tři zvony (1658, 1695, 1717, přelit r. 1902). Zajímavý je hodinový strojek ve věži od čáslavské firmy B. Proněk. Kostel má vitráže s figurální výzdobou z let 1935 – 1942. Na věži je plechový ciferník, nyní ve značně zchátralém stavu. Červenou věž zakončuje helmice s makovicí. Dříve byl na vrcholu kříž.[xv]

Roku 1806 byly do kostela instalovány varhany, které byly roku 1933 nahrazeny novými. Varhany sestrojil J. Hubička.[xvi]

Zbývá dodat, že filiální římskokatolický kostel spadá pod nedalekou farnost Rosice n. L.