ARNOŠT KOŠŤÁL

Arnošt Košťál se narodil 26.června 1904 v Polici nad Metují jako syn hostinského. V roce 1910 přišel šestiletý Erna do Pardubic, kde si jeho otec pronajal hotel „Veselku“ od tehdejšího jejího majitele inž. Jana Kašpara, známého českého aviatika. Když inž. Kašpar tragicky zahynul, koupil Košťál v roce 1927 „Veselku“ od jeho pozůstalých. Arnošt vychodil v Pardubicích nižší gymnázium, pak odešel na hotelovou školu do Drážďan a po jejím absolvování byl na praxi v Paříži, pak v Nice v českém hotelu „Školník“ a posléze byl zaměstnán jako číšník v Londýně. Po skončení památné Výstavy tělesné výchovy a sportu v roce 1931v Pardubicích najal hoteliér Košťál na 6 let nový pardubický hotel „Grand“ a jeho vedoucím se stal 29letý Arnošt. Když v roce 1938 jeho otec zemřel, převzal mladý Košťál vedení hotelu „Veselka“ a po čase opustil „Grand“. Vysoce erudovaný mladý hoteliér si vedl ve svém podniku velmi zdatně a pro své kvality stal se organizačním vedoucím společenstva hostinských.

            Když se v Pardubicích po Vánocích roku 1941 objevili parašutisté ze skupiny „Silver A“, byl Arnošt Košťál jedním z prvních podporovatelů  a spolupracovníků. Jednoho z nich, jak už bylo řečeno, Josefa Valčíka, zaměstnal na oko jako číšníka ve vinárně hotelu „Veselka“           a všemožně mu usnadňoval jeho zpravodajskou činnost, pro kterou byl k nám vyslán. Od německých hostů svého podniku sám leccos vyzvěděl a předal skupině „Silver A“. Začátkem března 1942 pojalo gestapo při revizi policejních přihlášek podezření, že s údajným číšníkem Miloslavem Šolcem, jak znělo na přihlášce fingované jméno Valčíka, není něco v pořádku. Pozvalo si Košťála, aby podal vysvětlení. Košťál si pohotově vymyslel „vysvětlení“ celkem přijatelné a po návratu domů vzkázal Valčíkovi, aby z Pardubic ihned zmizel. Když pak byl znovu volán v této věci na gestapo, oznámil tam, že byl nucen „číšníka Šolce“ na hodinu propustit, protože svou neopatrností rozbil v baru drahý porcelánový servis. Aby tento přečin mohl dosvědčit i hotelový personál, rozbil tento servis sám. Gestapo (?) uvěřilo Košťálovi              i tentokrát a mraky, které se nad Košťálem stahovaly se prozatím rozptýlily.

            Hůře bylo, když byl spáchám atentát na Heydricha a pražské gestapo mělo v rukou pravé jméno s podobenkou Valčíka, jehož tehdy považovalo za jednoho z pachatelů atentátu. Košťál však ani v této kritické době neustal v podporování parašutistů: z „Veselky“ putovaly kufry potravin do krypty kostela Cyrila a Metoděje v pražské Reslově ulici, kde se skrývali oba skuteční atentátníci Kubiš a Gabčík, Valčík a další čtyři parašutisté. Nyní už to ovšem nebyla jen podpora, zde se hrálo va bangue – buď anebo: buď se podaří parašutisty zachránit, nebo se dostanou do rukou gestapa a pak jde o krk všem jejich pomahačům. Nestalo se ani jedno, ani druhé, a přesto se pro Košťála a s ním pro mnoho jiných osud naplnil. Zradou Karla Čurdy byli prozrazeni nejen výsadkáři ukrytí v kryptě, kteří však do jednoho v boji padli, ale i jejich pardubičtí spolupracovníci. Pro Košťála je charakteristický i závěrečný akt. Ačkoliv od 17.června byl z pardubických spiklenců zatýkán jeden po druhém, Košťál, se dovedl natolik ovládat, že navenek zachovával bezstarostný klid, jako by se ho to vůbec netýkalo a tím mátl gestapáky. Ale jenom do soudného dne 22.června. Toho dne přišli na „Veselku“ obědvat všichni významní gestapáci se svým šéfem Clagesem v čele. Košťál pojal neblahé tušení               a z podniku zmizel, zanechal u personálu vzkaz, že odjel do Chrudimě nakoupit pro restaurační kuchyni zeleninu. Odpoledne se telefonicky ptal vrátného, zda jsou gestapáci ještě v hotelu. U telefonu však hlídkoval jeden z nich a řekl mu, že nepřihlásí-li se na gestapu do 19.hodiny, bude jeho rodina – manželka a 3 nezletilé děti – zastřelena. Košťál se před uplynutím ultimáta dobrovolně dostavil do úřadovny gestapa a byl zatčen. Dne 2.července 1942 byl na pardubickém „Zámečku“ zastřelen spolu s jednačtyřiceti odbojovými spolupracovníky, kteří se tak či onak podíleli na přípravě atentátu na Heydricha. eydricha a pražské gestapo mělo v rukou pravé jméno s posdobenkou Valčíka