K. R. KRPATA (1900–1972)

Na tento rok vzpomínám rád. Měl jsem jen malou úzkou kancelářičku a lépe jsem
se cítil ve velké, prostorné, pohodlně zařízené kanceláři pana doktora. Dům, ve kterém
byla Advokátní poradna, byl původně jeho vlastnictvím, tak měl po jeho znárodnění
alespoň nejhezčí kancelář se starožitně vyhlížejícím nábytkem, ve které jsme
často příjemně seděli a povídali. Tedy povídal spíše pan doktor, já jsem poslouchal,
ale povídat uměl poutavě.
Asi dvakrát jsem ho na jeho pozvání i se svou manželkou (Dr. Krpata se znal poměrně
dobře s jejím otcem, rovněž právníkem) navštívil v jeho bytě – v útulně a mile
zařízeném obývacím pokoji se povídalo ještě příjemněji.
V té době jako dozvuk trestního řízení s pachateli vloupání do pardubického
musea, ve kterém nemohlo být pro jeho náročnost rozhodnuto v adhezním řízení
o civilně právních nárocích, běželo samostatné občanskoprávní řízení, zahájené revindikační
žalobou. Tu vypracoval pro museum, které pak v řízení zastupoval, právě
pan doktor Krpata. Tato žaloba je vždy komplikovaná (žalobce musí tvrdit a prokázat,
že je vlastníkem požadované věci, kterou žalovaný neoprávněně drží, a že ji má
ve svém držení ještě v den podání žaloby a požadovanou věc také přesně specifikovat,
což v tomto případě bylo obzvláště komplikované a náročné). Šlo totiž o vydání
sbírek mincí, tedy celé řady věcí, z nichž každá musela být přesně označena
a popsána. To vyžadovalo od autora žaloby nesmírnou pečlivost, trpělivost a spoustu
času, a také určité pensum odborných numismatických znalostí. Zkrátka vyžadovalo
to pořádný kus poctivé práce a neuměl jsem si představit, kdo by se tohoto úkolu
zhostil lépe než JUDr. Karel Krpata. Byl to skutečně výborný advokát, vždy s poctivě
odvedenou prací.
Rád jsem poslouchal vyprávění pana doktora o justici a advokátech v období první
republiky. Někdy to bylo vyprávění spíše poučné, někdy spíše zábavné až humorné,
a často obojí. Pardubice měly tehdy kolem 30 tis. obyvatel a ve městě bylo
asi 30 advokátů, kterým se vedlo různě. Pan doktor to charakterizoval tak, že jen
pár z nich mohlo jezdit lyžovat do Alp, ostatní se museli spokojit se Špindlerovým
Mlýnem a někteří si nemohli dovolit ani to. Dobře si pamatuji jeho poučení, že nejúspěšnějšími
advokáty nebyli ti nejlepší právníci, ale ti, co uměli svou práci nejlépe
„prodat“ (podle mého názoru zde známé panta rei neplatí, žádnou změnu totiž
nevidím).

Ilustroval to případem známého a renomovaného advokáta, který svou při před
porotním soudem vyhrál a dosáhl tak osvobození svého klienta, když pečlivě oblečen
v tmavém obleku vytáhl teatrálním gestem z náprsní kapsičky kapesníček,
na který si před porotou klekl a dojemným způsobem vylíčil svého klienta jako ubohého
nešťastníka a prosil o jeho osvobození. Porota následně dospěla k závěru, že to
musí být člověk nevinný, když takový pan doktor za něj porotu tak hezky prosí. Ten
tmavý oblek (tehdejší dress cod) byl důležitý. Když jiný advokát přišel k tehdejšímu 

Krajskému soudu v Chrudimi ve světlém obleku, tázal se ho pan soudní rada nevěřícně
a opakovaně, zda jde skutečně intervenovat (s neskrývaným nesouhlasem v hlase)
přes vysvětlování, že pan doktor přijel k soudnímu stání rovnou z lázní.
Pamatuji si i historku s advokátem, který měl štěstí a bylo mu přiděleno vypořádání
pozůstalosti se značnou cenou (toto přidělování se řídilo pořadím, takovým
kolečkem a hodnota pozůstalosti bývala různá – někdy nepatrná a někdy značná)
a získal odměnu, pokud se dobře pamatuji, asi 3 mil. Kč, což byla tehdy obrovská
suma. Jeho štěstí však trvalo jen krátce. Za tři dny celou částku prohrál v gotesu (tehdy
oblíbené hře, zvané též Boží požehnání, se sázením, podobným ruletě). Zábavné
historky se netýkaly vždy jen advokátů. Nezapomenu na historku o okresním soudci
v Přelouči, který nechtěl uposlechnout výzvy inspekce z vyššího soudu, aby je následoval
do nějaké poradní místnosti. Vysvětlení bylo nečekané, avšak jednoduché – stalo
se to v parném létě, klimatizací tehdy soudy vybaveny pochopitelně nebyly, a tak
se chudák soudce ochlazoval v rámci možností a bosé nohy, na které zepředu nebylo
vidět, ponořil do lavoru se studenou vodou. No, a ťapat bosýma mokrýma nohama
za inspekcí se mu prostě nechtělo.
Zajímavé a poučné bylo povídání pana doktora o umění, které měl nejen rád, ale
rozuměl mu, a byl zasvěceným průvodcem, a to zejména o italském středověkém
výtvarném umění, a také o literatuře. Měl rád italské mistry, kteří jako první ovládli
perspektivu, rád povídal o Giottovi, Uccellovi a dalších, zvláště pak o Boticellim, kterého
jsme oba měli rádi. Když pak objevil, že knihu o tomto malíři Zrození Venuše
R. C. Muschlera má ve své knihovně dvakrát (stejně jako knihu R. Fremota Mistr
černého umění o vynálezci knihtisku Gutenbergovi), obě mi daroval.
Speciálně se zabýval slavným italským básníkem Dantem Allighierim, o kterém
měl takové znalosti, že si ho vážili i Italové a byl jmenován čestným členem Academie
Toricelliany a v r. 1966 byl pozván na jejich zasedání do Faenzy.

Mezi jeho zájmy patřilo i cestování, rád cestoval do zemí, které si oblíbil. Za první
republiky to byla tehdejší Palestina, později Itálie a nakonec, když už jsme nikam
nesměli, do Kladska, o kterém také psal. Snad ještě známější než jako výborný advokát
byl znám nejen jako pasivní milovník divadla, ale i jako dramatik, divadelní
autor a spisovatel. Především jeho Mistr ostrého meče byl oblíbený nejen mezi čtenáři,
nýbrž i diváky (byl zfilmován pod názvem Počestné paní pardubické), ale i další
jeho díla (Poslední výstup, Hvězdy nad Hradem, Zámecká fortuna, Talár v městečku,
Soudný den, Ďábel v nás). A některá jeho díla nebyla ani vydána ani hrána. Poslední
jeho prací, vydanou za jeho života, byly Tři dny tammuz (v r. 1969). Z jeho pozůstalosti
pak ještě v r. 1987 vyšla Harfenická kruciáta.
Pokud si vzpomínám, zklamal jsem pana doktora třikrát:
Poprvé, když jsem jako jeho substitut u soudního jednání sice nepřistoupil na návrh
smíru zástupce protistrany, podporovaný i soudcem (což jsem bez pokynu substituenta
ani nesměl) a při následném projednání s panem doktorem vyšlo najevo,
že mi není jasný rozdíl mezi kompenzační námitkou a vzájemným návrhem, což pan
doktor suše okomentoval slovy: Bože, co vás v té škole naučili! (No, skoro nic, to, co 

jsme se dva roky o občanském právu hmotném a procesním naučili, přestalo v dubnu
1964, kdy jsme byli v desátém semestru, platit, a něco z nových zákonů nás naučili
za dva a půl dne a podle toho úroveň našich znalostí občanského práva vypadala).
Mimochodem, během mé dlouholeté následné praxe jsem poznal, že tento rozdíl není
mnoha právníkům jasný ani v současné době.
Podruhé to bylo, když jsem si netroufl hned na letišti v Praze ověřit rezervaci
pana doktora na let do Itálie, jak mne o to žádal, protože jsem nevěděl, jak na to (tehdy
se běžně nelétalo a o chodu na letišti a o rezervaci jsem nevěděl nic).
Zatímco v těchto dvou případech pan doktor nad tím velkoryse mávl rukou, ve třetím
případě se vážně rozzlobil. Věděli jsme (kolegyně a já), že mají vyjít Tři dny
tammuz, tak jsme se domluvili, knihu koupili, a požádali pana doktora, aby nám ji
podepsal. Mysleli jsme, že bude rád, když se o jeho knihu zajímáme. Reakce pana
doktora nás překvapila, padlo dokonce něco o pitomcích. Vyšlo totiž najevo, že pan
doktor měl pro nás knihy připravené a chtěl nám je darovat. Vyřešili jsme to kompromisem,
knihu jsme již měli, tak mně pan doktor do ní vepsal moc hezké věnování.
Pochopil jsem, že pan doktor nám chtěl udělat radost, a to, že jsme mu to překazili,
ho moc mrzelo. Byl to laskavý člověk.
Jsem moc rád, že mým školitelem byl právě pan JUDr. Krpata, a že jsem ho díky
tomu mohl poznat zblízka. Pan doktor si nepotrpěl na výrazná gesta, nepoužíval frází
a nesklouzával do myšlenkových klišé. Byl naopak neokázalý a jeho úvahy a soudy
nebyly nikdy povrchní. Byl to skutečně člověk moudrý a též dokonalý gentleman.
A především byl výraznou osobností renezančního rozměru díky svému klasickému
a solidnímu vzdělání, s hlubokými znalostmi a s velkým rozsahem svých zájmů.
Vážil jsem si ho – bohužel dnes už lidi tohoto formátu nepotkávám.