Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

ŘEKA LOUČNÁ PŘED STO LETY NA PARDUBICKU

obrázek k článku (zvaná Trstenice, Mejtnice, Mejtnička, též jen „Řeka“) Úvod: řeka Loučná se představuje:

Řeka (někde zvaná zdrobnělině jen jako říčka) je levostranný přítok Labe. Její celková délka je 80,3 km (L = 80 km).[1] Německy zvaná Lautschna. Protéká městy Litomyšl, Vysoké Mýto[2], Dašice a Sezemice. U Sezemic ústí zleva do Labe v nadmořské výšce 217,9 m. n. m. Řeka pramení ve Svitavské pahorkatině v n. v. 516,4 m. n. m. poblíž obce Karle a poblíž Ostrého kamene, přibližně 5 km západně od Svitav.[3] Protéká Loučskou tabulí. Před obcí Chmelík do ní přitéká potok Květná. Poté protéká obcí Trstěnice (někde psáno Trstenice), po které byla v minulosti zvána.[4] U obce Čistá přijímá Jalový potok. Obcí Benátky pak vtéká do Smetanovy Litomyšle.

Cestou do Sezemic Loučná napájí i některé známější rybníky jako např. Chobot, Lodrant    a Velký Zálešský. Významným levostranným přítokem Loučné je u obce Cerekvice           n. Loučnou řeka Desná, která protéká obcí Borová poblíž Poličky.

Zajímavostí je, že mezi Sárovcem (Vysoké Mýto) Loučná vytváří tzv. furku („vidlici“), rozdvojuje se na levou část zvanou Mlýnský potok. Pravé části zůstává jméno Loučná. Ta obtéká Vysoké Mýto v části zvané Na vinicích a Lipová, poté se opět oba toky spojují do jednoho. Další zajímavostí je, že na Loučné nejsou žádné přehrady, před ústím do Labe jsou ale četné jezy.

První historické záznamy o řece (doslova se uvádí jen jako „Řeka“) pochází z 12. stol. Tehdy se uvádí i poprvé jméno „flumen Trstenice“ – řeka Trstenice. V 16. stol. se název opět vrátil do prostého „Řeka“, která od Trstenice teče. Známý renesační historik a literát Václav Hájek z Libočan[5] jmenuje Loučnou jen na jejím dolním toku. Název Loučná pak v 17. stol. přebírá Pavel Stránský. Během 17. stol. (především po nešťastném r. 1648, kdy končí Třicetiletá válka pro České země s nastávajícím „obdobím temna“, se Loučná nazývala též Mejtská řeka). Ve své době známé Schallerově topografii se Loučná nazývala „Mejstským potokem.“

Loučná je vlastně lidový název, který vznikl v průběhu 18. stol. I. historické záznamy         o názvu Loučná po celé její délce od pramene k ústí (L) pochází z městské knihy Vysokého Mýta z r. 1712 (založ. r. 1676). Na poč. 19. stol. se jí říkalo Mejtnice, Mejtnička. Název Trstenice (Trstěnice) vznikl z výrazu řeka, která protéká trstím, čili rákosím.[6]

Loučná byla v 16. stol. propojena Dvakačovským kanálem, zvaným též Zminka, s vodami Novohradky a kanálem Halda (Počápelským), též s Chrudimkou (Ohebkou).

Ze svých celkových 80 km je řeka přibližně na 60 km splavná.[7] Šířka koryta se pohybuje od 4 do 7 m. Voda je výrazně chladná díky silným pramenům v řečišti. Vodáci se shodují, že nejkrásnější části Loučné je spodní úsek pod Zámrskem.

Loučná není velkou řekou, ale je na svoji délku poměrně hluboká. Především na dolním toku jsou naučné stezky, které informují o fauně a flóře v okolí Loučné. O Loučné se též mluví jako o „divotvorné řece.“ Název je odvozen od výrazného kolísání výšky hladiny (tzv. režimu odtoku).[8] R. 1897 díky Loučné obec Benátky zažila stoletou vodu.

Do r. 1891 rozlévala se Loučná i několikrát do roka, mezi největší povodně na Loučné patří rok 1845 (rozlila se až na náměstí v Dašicích, kam doplavila i těžké klády,[9] stejně tak r. 1891 (8. března), kdy zaplavila nižší části Dašic, celé okolí Platěnic až po Sezemice bylo jedním velkým jezerem. Také její pravobřežní přítok potok Lodrant (Lodrantka) či Roveňský potok škodil svými záplavami širému okolí. [10]

Z hlediska etnografie jsou zajímavé záznamy o velmi dlouhém udržování pohanských kultů na březích Loučné.[11]

Jako poslední zajímavost v úvodu uvádím skutečnost, že za časů Pernštejnů (15. – 16. stol.) stával na Loučné mlýn, který držel pan Kostelák z Kostelce.[12]

Rozlučme se romantickým pojednáním o řece z pera F. K. Rosůlka „Jdi a vyhledej dumných těch zátiší každý sám a pokochej se v jejich zlatém slunci, v jejich libé vůni          i v jejich chladném stínu.“ [13]

 

Loučná na Pardubicku

F. K. Rosůlek popisuje ve svém I. části „trilogie“ Pardubicko – Holicko – Přeloučsko z poč. 20. stol., že řeka Loučná měla tehdy malý vodopisný (hydrologický) význam. „Bez charakteristiky krajinné vtlačena, Orlicí i Chrudimkou stísněna, v počínání svém rozpačita províjí se mezi soupeři a spěje jaksi úkradem k Labi.“[14] „Naše Popelka končí téměř            v nepřístupném úkradí – ba co díme hanebnou smrt v Haldě.“[15]

Loučná na počátku 20 stol. byla řekou župy Chrudimské a používal se častěji již zmiňovaný název Trstenice či Mejtka. Dříve, než vyústila do Labe, odevzdala podstatnou část svých vod Haldě. Barva řeky byla popisována jako „šedozelená – stříbrná nitka, vinoucí se po zelených luzích.“[16] Neměla takovou průzračnost jako Orlice, ale byla známá hojným výskytem pstruhů. Spád řeky (označován jako ΔH) se tehdy pohyboval mezi 500   a 213 m. Polabskou rovinu (zvanou též Polabiny či Polabina), která patří k nejnižší místům České křídové tabule, zasahuje nejdříve v oblasti pod Uherskem a spád od Uherska k Dašicům byl 19 m, od Dašic do Sezemic jen 3 m, od Zámrsku již jen 1,5 m.[17]

Díky častým povodním a rozsáhlým škodám na majetku bylo císařským rozhodnutím dne 30. ledna 1889 rozhodnuto o regulaci Loučné a jejího přítoku Lodrantu. O rok později byly náklady na regulaci vyčísleny na 401.077 zl.[18] Regulovaná řeka měla mít koryto z pevného kunětického kamene (z fonolitu lidově zvaného znělec), k „vydláždění“ koryta měl být použit i kámen z Chocně. Břehy od Dašic směrem k Sezemicím měly zůstat bez stromů. Původně zde rostly olše, topoly a vrby, o kterých tak poeticky psal pan učitel F. K. Rosůlek ve vlastivědné čítance z r. 1925. Ve starém řečišti zůstalo několik hlubokých tůní. Břehy byly osety trávou, která byla pravidelně sekána. V některých místech mezi Dašicemi           a Sezemicemi byly zřízeny brody („brodce“), kde měl být dobytek plaven a napájen.

Společně s Loučnou a jejím přítokem Lodrantem byl upraven též potok Barevna, který vyvěral z rybníku Velkolánského (později změněn na Malokolodějský). Ten se vléval         u sezemického splavu do Loučné. Regulací obou potoků byla snížena hladina Loučné. Okolní břehy se staly méně vlhkými, ubylo především podmáčených luk (zde převládá tzv. nivní půda), na kterých zůstávaly po velkých povodních ležet dlouhou dobu „nebesáky.“ Na cestě Loučné od Dašic směrem k Sezemicím byly zřízeny malé rybníčky (někde nesprávně popisované jako jezírka), které sloužily k protipožárním účelům. Součástí regulace Loučné bylo i prohloubení dna.

V roce 1899 vzniklo vodní družstvo (celým názvem Družstvo pro obnovení hlavních regulačních stok sdrenovaných pozemků), které mělo za úkol obnovování a vyčištění Loučné a všech jejích přítoků mezi Dašicemi a Sezemicemi (v celkové délce 70 km).

Roku 1899 (14. 10) shlédl regulaci Loučné i J. Excell. Pan cís. král. místodržitel Karel hrabě Coudenhove v průvodu c. k. místodržitelského dvorního rady pana Jindřicha Vojáčka. Vyslovil slova uznání a rovněž i další podporu k této činnosti.[19]

Už za Viléma z Pernštejna byl na Loučné západně od Podčápel vybudován splav, který měl zajistit více vody obyvatelům a zároveň napájet nově postavenou Haldu v Pardubicích. Přebytek vody v Haldě pak „napájel“ Labe. Při regulaci Loučné na konci 19. stol. byl zmíněný splav posunut výše po proudu Loučné. Část starého řečiště zarostla křovím.

Levý přítok Loučné, Zminka (kanál Dvakačovický), jako odtok Volšinky, začínal u mlýna Dvakačovického na Chrudimsku, protékal kolem Lhoty[20] Úhřetické, Hostovic, Zminného, Vesky  a Koloděj k Sezemicím.

Je nutné se ještě zmínit o potoku Ředina a Brodeckém potoku (Bejšťská strouha). První vtékal do našeho tehdejšího politického okresu směrem z východu, druhý směrem od severovýchodu z lesa Bůčku. Oba potoky se nalézaly mezi Loučnou a Orlicí. Brodecký potok se vléval u Lukovny do Labe. U cesty z Bohumilce k Lukovni stála lávka a dále brod. 

 

Závěrem trochu přírodopisu:

V posledním desetiletí „kolonizovaly“ vody a břehy v Sezemicích na Loučné původem jihoameričtí hlodavci, nutrie. Jiné zdroje uvádějí jako původní domov nutrie Střední Ameriku.[21] Celým názvem Nutrie říční (Myocastor coypus) není jen nějakou malinkou „myšičkou“, kterou krmí hlavně děti teď v zimních měsících. Při svém rozpětí 60 – 80 cm a váze 5 – 9 kg je nepřehlédnutelným vodním zvířetem v našich zeměpisných šířkách, kam ale vlastně nepatří. Zajímavostí je, že např. v Brazílii byla místy pro svoji kožešinu téměř vyhubena. U nás se chová na kožešinových farmách, podobně jako v Jižní Americe. Brazilští indiáni ji běžně loví. Její maso je dobré, podobné králičímu.[22] Pozorovatele upoutá poměrně velká hlava k poměru zbytku těla,               a především oranžově zbarvené řezáky, které ji vyčnívají z tlamy. Zvíře působí jako „moudrý starosta“, který spravuje vodní řečiště (má oblíbené hlavně proudící vody, což         u „Bajkalu“ není). Kolem tlamy má totiž vějíř dlouhých hmatových vousů. Pomocí nich pátrá po potravě. Při krmení jsem si všiml, že nutrie mají poměrně špatný čich a nabízené „zboží“ z rukou člověka najdou právě pomocí hmatových vousů. Krátké a zavalité tělo, končící dlouhým lysým ocasem. Šplhá nemotorně po kluzkém svahu. Ovšem jakmile vklouzne do vody, jedná se o dobře řízený „torpédový člun.“ Občas musí obratnou kličkou uhnout před syčícím útokem podrážděné labutě. Tyto souboje lze pozorovat dnes a denně právě na „Bajkalu.“ K chůzi po pevnině i k pohybu ve vodě slouží plovací blány mezi prsty na zadních nohách.[23]

Zvíře si hrabe krátké nory především na hlinitých březích, je však také zdatným „architektem“ při stavbě hnízd z rákosí a jiných vodních rostlin. Velmi rychle se rozmnožuje, samice rodí až třikrát do roka 5 – 9 mláďat a mladé nutrie se začínají rozmnožovat už ve věku 8 měsíců.[24]

Srst je velmi hustá, jemná, zbarvena do kaštanova, s matným leskem. Nutrie nepatří k těm kožešinovým zvířatům, který si na první pohled získají sympatie svým nápadným zjevem či obratností pohybů. Jejich tělo vám bude na pevnině připadat jako neohrabané. Na poměrně krátkých nohách sedí velké, zavalité tělo.[25]

Lidé, stojící na břehu a krmící spolu se svými ratolestmi nutrie, si tyto vodní hlodavce velmi často pletou s vydrou, ondatrou případně dokonce i s bobrem (své jméno dostala nutrie jaksi nedopatřením, protože ji tak pojmenovali španělští objevitelé - dobyvatelé v Jižní Americe. Ve španělštině ale toto slovo „nutrie“ označuje právě „vydru“).   I když je nutrie mnohem menší než bobr, není rozhodně žádný „trpaslík“ světa vodních hlodavců.    O těchto roztomilých „vodních kožíšcích“ s nepřekonatelným apetitem by se dalo psát hodně. Autor článku je chodí k „Bajkalu“ téměř pravidelně krmit. A tak na závěr ještě jedna zajímavost, všimněte si, že ocas („kormidlo“) nutrií, který má kruhový průřez, je pokryt nejen řídkými chlupy, ale i šupinami!

 



[1] Zdroj: internetový odkaz na Wikipedii – heslo: řeka Loučná .

[2] Místo bylo osídleno již v době kamenné (paleolit). Vedla tudy dálková cesta spojující Čechy se severní Moravou. V pramenech se uvádí na místě dnešního Vysokého Mýta hradiště Vraclav, poprvé zmíněné r. 1073 jako centrum přemyslovského hradního obvodu. O Vraclavi se dále píše v Kosmově i Dalimilově kronice. Název Vysoké mýto odkazuje na vysoké poplatky, které bylo při založení města platit (mýtné). Podrobněji: Bhlcke, Joachim, Winfried, Eberhard, Polívka, Miloslav: Lexikon historických míst Čech, Moravy a Slezska, Argo, 2001, s. 621 – 622.

[3] Zdroj: Wikipedie – heslo: řeka Loučná

[4] Trstenice jsou spojeny se slavnou „starověkou obchodní dálnicí“, tzv. Trstenickou stezkou. Je však třeba podotknout, že se jedná o novodobý hypotetický název stezky, která spojovala západní a východní Evropu. Poprvé jako Trstenická ji nazval v 19. stol. Hermenegild Jireček. „Zemská stezka“ spojovala přes Vysočinu (Českomoravskou vrchovinu) historická území Čech a Moravy. Z Moravy vedla severovýchodně do Pobaltí   a odtud dál na východ do Orientu (slovo Orient znamená v překladu „východ“).  V 10. stol. byla hlavní obchodní spojnicí mezi západní a východní Evropou. Po stezce do dopravovala sůl, kožešiny, luxusní zboží  a rovněž otroci (u Slovanů zvaných „sklave“). O trzích na otroky v Praze píše známý cestovatel a polyhistor své doby, Arab Ibrahim ibn Jakúba. Mj. o stezce psal i náš Kosmas (r. 981), stejně tak se o ní zmiňuje i tzv. nadační listina krále Václava I. („Jednookého“) z r. 1250.  Na trase Trstenické stezky byla zřízena později      i císařská silnice. Lokalitu Pardubice bohužel míjela, ta zůstávala komunikačně nedotčena i lokalizací do II. pol. 13. stol. K prostudování dále např.: Burian, Jan: Cesty starověkých civilizací, Kotva, Praha 1973, s. 189 (mapka), dále Favier, Jean: Zlato a koření (zrod obchodníka ve středověku), Garamond, 2006. Všeobecně      o obchodování v době starých Slovanů: Beranová, Magdalena: Slované, Panorama, Praha 1988, s. 120 – 125 (kap. Obchod, peníze).

[5] Historikové znají pojem „hájkovat“ = v historii si vymýšlet. Hájkova kronika je historicky nespolehlivá, avšak po literární stránce bezpochyby vynikající.

[6] Podobně lze např. vysvětlit název Rokytnice, místo, kde je rokytí (rakytí, tj. rákosí.), např. Rokytnice v Orlických horách poblíž Říček.

[7] Existuje známá vodácká trasa Loučná – Labe (Dašice – Pardubice).

[8] V tzv. režimu odtoku se projevuje geografická zákonitost šířkové pásmovitosti a výškové stupňovitosti (zonality a azonality). Výšková stupňovitost se výrazně uplatňuje i v ČR. Např. toky našich nejvyšších pohoří mají největší odtok v květnu popř. v červnu, toky hornatin v dubnu, místní toky nížin v březnu nebo v únoru. Zonalita se v ČR při celkové ploše našeho státu téměř neuplatňuje. Podobněji např. Zeměpis pro 1. roč. gymnázií, SPN, Praha 1983, s. 74 (grafy typů režimu odtoků), dále všeobecně Kašparovský, Karel: Zeměpis I. v kostce pro střední školy, Fragment, 2008, s. 65 – 69 (kap. Vody pevnin).

[9] Nejhůře dopadla Kostelní ulice, která musela být následujícího roku vydlážděna. Další záplavy byly zaznamenány r. 1887, 1889, 1891 a 1893 (12. února), tehdy postihla v Dašicích záplava především Zářečí. Voda se držela ve městě po celých 14 dnů.  Ozimy byly zničené, stejně tak i silnice a mosty, které byly podemleté. Nespočet chlévů a stodol bylo rozbořeno.

[10] Rosůlek, F. K.: Našim i cizím, vlastivědná čítanka, Společná knihtiskárna, Pardubice 1925, s. 61 – 65 (kap. Na řece Loučné).

[11] K prostudování: Urban, Miloš: Hastrman (Zelený román), Argo, 2018. 

[12] Rosůlek, F. K.: Našim i cizím, s. 64.

[13] Rosůlek, F. K.: Našim i cizím, s. 132.

[14] Rosůlek F. K.: Pardubicko – Holicko – Přeloučsko, I. díl, s. 93.

[15] Tamtéž.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž.

[18] Tamtéž, s. 94

[19] Tamtéž, s. 95.

[20] Velmi častý název ve středověku, který byl odvozován od „lhůty“, po kterou nemusela nově postavená ves (obec) platit daň. I když to nesouvisí s místním názvem, tato skutečnost byla využita též při založení Nového města Pražského za Karla IV. Podrobněji např. Spěváček, Jiří: Karel IV., život a dílo (1316 – 1378), nakl. Svoboda, Praha 1979.

[21] Podobně jako v nově revitalizovaném labišti u polabinského jezera „Bajkal“.

[22] Autor ochutnal a může potvrdit.

[23] Velký ilustrovaný slovník zvířat Od agamy po žraloka, Artia, Albatros, 1974, heslo nutrie, s. 275.

[24] Tamtéž. K prostudování též např. Staněk, V. J.: Velký obrazový atlas zvířat, Mladá Léta, 1973, s. 587.

[25] Ďožkin V. V. – Marakov S. M.: Zvířata bez domova, Orbis, Praha 1975, s. 25 (kap. Vládce rákosin).

 

       


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem