SVĚDECTVÍ MARIE KOUŘÍLKOVÉ

V roce 1941 jsem k němu jela sušiti seno, bylo to v pondělí. V pátek povídám Jindřichovi: „Není počasí na sušení, zajedu si domů přichystat pro rodinu oběd.“ V sobotu jsem přijela zpět; on stál před mlýnem a povídá: „To je rána, viď.“ „Co se stalo?“ odpovídám. „Zatkli nám pana správce z lomu.“ Byl to pan Jindřich Vaško. Již nás to všechny rozrušilo. Mlynář stále čekal, že přijdou pro něho. V neděli 21.VI. byli jsme na louce, paní také s námi, ale stále plakala. Jindřich se již zlobil a poslal ji do Miřetic ke Svobodovům, vedla si kolo, jela k nim. Zatím jsme na jedné louce usušili, dovezli, a že půjdeme na druhou. Šli jsme domů něco pojíst. Přišli jsme ke mlýnu, kde bylo připravené dříví na stavbu. Zastavil se a povídá: „Kdybych věděl, že to špatně dopadne, tak to dříví prodám a peníze uložím do dobrých rukou.“ Došli jsme do kuchyně a zatím p. Svoboda také přišel zadem do mlýna. Zůstali již spolu doma a my šli zase na louku. Vtom vidíme, jak dvě auta na silnici zastavují. Vyskočili z něj 4 páni. Jeden utíkal rychle do mlýna, druhý šel pomaleji, třetí zase rychleji a čtvrtý měl v rukou zbraň, držel ji při noze a postavil se za srovnaný kámen poblíže mlýna. V okamžiku vidíme, že Jindru a pana Svobodu již vedou, mával nám rukou a od samého auta ještě čepicí. Paní je musela potkati, když se vracela domů. Bylo již po práci, musela jsem dbáti sama, abychom usušené seno dovezli ještě domů. Večer jsme se synovcem spálili všechny dopisy od Jindřichových sester. Měl tři: jednu v Chorvatsku, druhou v Jugoslávii (ta přišla o život při bombardování v dubnu 1944) a třetí se t.č. nacházela v Mariánských Lázních, kde se dočetla v novinách, co se stalo. Ve 12 hodin v noci přijelo Gestapo pro paní. Žádný doma nebyl. Stará paní Štulíková spala s dětmi v jiném domku, její muž a synovec šli do Tisovce. Mlynářka a její švagr Bohuslav byli ve vsi (ten přijel ten den z Borové na návštěvu). Mne se gestapáci ptali, kde je chlap a kufr, ať mluvím pravdu, neb že mě zastřelí neb zavřou, při tom neopomněli mně vraziti pod bradu. Musela jsem s nimi nejprve nahoru do bytu, kde každou skříň důkladně prohlédli. V tom přijel Bohuslav. Hned na něho, kdo je, co tu dělá, kde je paní Švandová. Jeli pro ni k Sýkorovým. Přivedli ji domů, mě a starého Pilaře vyhnali z kuchyně, tam na ni řvali, chce-li zachránit rodinu nebo ji zničit. Totiž chtěli vědět, jestli tam ještě někdo je schovaný. (Poslouchala jsem pod okny.) Když ji odváděli, dali ji na ruce řetízky. Ráno asi ve 4 hod. přivezli Jindru zpět do mlýna. Jdu otevříti, mlynář byl celý jiný, na rukou řetízky a povídá jim: „To je teta učňova.“ Ptali se mě, kde je pan Štulík, to byl bratr paní, a bydlel ve mlýně. Mlynáře vedli do jeho bytu a tam na něho křičeli. “Kde byl ten kufr, a kdy tady ještě byl?“ Potom jeli i s mlynářem do Včelákova pro pana Štulíka. (Jednou pak ten spal tu noc se starým Štulíkem ve výměnku, ani neslyšeli, že přijeli.) Večer totiž tak odešli k rodičům jeho paní, kde měli obě dítky Jarmilku a Marušku. Tam pana Štulíka nenašli, až před polednem se sám šel hlásit na četnickou stanici do Vrbatova Kostelce. Dne 2.6. ve 12,00 hod. chrudimská pátračka přijela pro staré Štulíkovy a Gestapo pro rodiče sl. P. Štulíkové na Včelákov a také ji sebrali. Po odvezení st. Štulíkových přišel pan starosta z Miřetic a říkal mi, že mu telefonovali z Gestapa: „Ta paní, co je ve mlýně, tam musí zůstati.“

Večer kolem 9.té hodiny přijeli zase, vše obrátili naruby, v chlévě, ve stodole, v mlýnici, no hotová spoušť to byla. Také vyšetřovali pana Stantejnského, který se vrátil od svých rodičů z Přelouče (bydlel a stravoval se ve mlýně). Teprve ve 2 hod. v noci odjížděli a zatkli bratra mlynáře Bohuslava.

            Tu noc se také zastřelil vrchní strážmistr Kněz z Vrbatova Kostelce, ještě byl u nás v neděli dopoledne.

            V úterý bylo ticho jako po bouři, ale stále jsme čekali, že něco přijde. Dne 24.VI. ve středu ráno vtrhli do osady vojáci, esesmani a gestapáci asi 600 dohromady. Stráže byly kolem na kopci i kulomety postaveny proti mlýnu. Na mne se jeli v úterý do Rosic n./L. přeptati na obecní úřad, nežli to dílo hrůzy provedli. Všechny nahnali do starého lomu při silnici, i ty, kteří do Ležák nepatřili. Na mlýn přišli až naposledy. Na břehu kolem lomu byly vojenské stráže. Jeden gestapák měl v ruce přihlášky všech ležáckých, každého volal jménem, ten zase řekl letopočet a musel jíti stranou. Pak přišla řada na nás ze mlýna. Byl to pan Miloš Stantejský z Přelouče, který byl účetním v lomě pana Černíka. Nebylo pravdou, že byl Jenda Pavliš v koncentráku, jak psali v novinách, i v brožuře, kterou upravil pan Dr. Petrtýl. Jenda ten den byl v Pardubicích v pokračovací škole. Potom starý Pilař, který krmil dobytek a já se s dětmi: Bohuškou dvouletou a Miluškou, které bylo asi 4 1/2 roku. Ostatní, kteří byli odjinud, byli propuštěni a nás sedm zahnali do aut, která byla připravena na silnici. Byl s námi i vlčák pes, chtěl taky do auta, ale voják na něj zařval, chudák stáhl ohon mezi nohy a utíkal ke mlýnu, ještě se tak smutně ohlédl za námi, pak byl na dvoře zastřelen. Odvezli nás do Pardubiček na Zámeček. Tam nás vehnali do velkého sklepa. Muže postavili metr od sebe, obličejem ke zdi, ženy a děti se mohly volně pohybovati. Když chtěl někdo píti, nebo jíti na záchod, musel v doprovodu vojáka. Asi kolem 7. hodiny večer přišel gestapák za námi a hlásil. Aby šly matky a děti s ním do kanceláře. Šla jsem první, tam dostala Bohuška a Miluška a každé dítě ceduli na krk. Byla z tvrdého papíru, na ni napsáno, jak se jmenuje a kam přísluší. Gestapák šel se mnou chodbou zavolati druhou matku s dítětem, mně nařídil, že pojedu s dětmi. Voják mě musel doprovoditi do nádvoří, kde stál autokar. Tak každá matka dítě za mnou dovedla, a musela zpět. Předposlední přišla Marie Hrdá a řekla mi, že Ležáky hoří. (Ta byla ve Skutči v měšťanské škole, odkud ji přivezli.) Poslední byly holčičky Štulíkovy. Pak přinesl pán v bílém kabátku, asi kuchař, bílou kávu, housky a chléb. Některé dítě si vzalo, ale jiné plakalo. Přisedl k nám jeden od německé policie, ten mně teprve řekl, že pojedu do Prahy. Jeli s námi ještě naši četníci. Když jsme odjížděli, děti tolik plakaly, že sama jsem se zdržeti nemohla. Jel se mou pan Alois Vávra, štábní, nyní v Horčičkách u Náchoda, pan Jos. Hejkal, t.č. ve Studnici u Náchoda. Jeden četník povídal větším dětem, aby nedělaly takový rámus, že malé jsou hodnější. Jeden chlapec mu zase odpovídal: „Ony tomu ještě nerozumí.“ Jeli jsme přes Bohdaneč, Rohovládovu Bělou, dále přes Poděbrady ku Praze. Jak jsem se dodatečně dozvěděla, byl to útulek Masarykovy ligy proti tuberkulóze na Vinohradech. Zavezli nás do velkého domu, obklopeného stromovím. Každé dítě jsem musela umýti, jak byly chudinky špinavé. Ty malé jsem uložila na postýlky     a větší na podlahu na přinešené matrace z jiné místnosti, které nosili četníci. Přijímala nás ženská a mluvila špatně česky. Jeli jsme zpět do Pardubic. Na rozcestí v Trnové jsem prosila, aby mě pustili domů. To odpočinutí, které jsem tak nutně potřebovala, putovala znovu na zámeček, pro svoje doklady Parkem mne zase doprovázel voják, ptal se mně, jak hodně pláču. Po dlouhém vyzpoudání jsem musela zase na gestapo, protože doklady tam poslali. Tam se otevřela brána, já zapadla jak do jámy lvové. Zase znovu zpověď.

            Tam také jsem viděla pana Štulíka ml., jak ho vedli k výslechu. Měl na rukou želízka, podívali jsme se na sebe, více nešlo. V národní politice bylo psáno, že byl už zastřelen ve čtvrtek, nebylo pravdou.

            Také jsem zajela do Přelouče k rodičům Pana Miloše Stantejského, abych jim řekla že jejich syn byl odvezen až s námi na zámeček. Později jsem od nich slyšela, že byl 17.6.1942 zastřelen a ještě na popravišti provolával velezrádná hesla protiněmecká.

            Tím byla moje smutná pouť ukončena.

            Nechtěla bych již nikdy, aby se něco takového opakovalo.