ZÁNIK STARÉHO A VZNIK NOVÉHO TISKU V PARDUBICKÉM OKRESE V ROCE 1945

1. Rok 1945 v Československu: ústavní a správní systém; územní změny a odsun Němců

Základy nového politického řádu položil Košický vládní program, schválený prezidentem Benešem 4. dubna 1945. Silné postavení v tomto systému zaujala komunistická strana. Princip vlády Národní fronty znamenal legalizaci pouze šesti velkých politických stran (KSČ, KSS, lidová strana, sociálně demokratická, národně socialistická a na Slovensku Demokratická strana; dvě později zřízené slovenské strany byly marginální), které měly působit v koalici – možnost přejít do opozice neexistovala. Měnila se i podoba místní správy, která vycházela ze zřízení národních výborů. Do 28. října 1945, kdy se sešlo prozatímní národní shromáždění, suplovaly jeho zákonodárnou činnost prezidentské (Benešovy) dekrety, vydávané již od roku 1940.[1]

         V podstatě po celou dobu války se v rámci odboje diskutovalo o tom, jak bude vypadat území budoucího státu po válce. „Obecně platilo, že základní premisou československého odboje byla obnova státu v předmnichovských hranicích, postulovaná ve všech jeho programových dokumentech.“[2] S koncem války a porážkou Německa se však objevily požadavky na rozšíření československého území. Na toto téma se diskutovalo na stránkách novin, konala se nejrůznější shromáždění, lidé posílali dopisy ústředním orgánům nově vznikajícího státu. Například Leopold Blažek z Pardubic poslal 25. června 1945 ministerstvu vnitra dopis, ve kterém navrhoval, aby se Československo spojilo s částí Rakouska a vytvořilo s ním společnou měnovou a celní unii, požadoval ovšem také ponechání Podkarpatské Rusi.[3]

            Největší požadavky byly v případě hranic s Německem – počítaly s navrácením historických území, která se nacházela na německé straně (Lužice, Žitavsko) či na bývalém německém území (Kladsko a Slezsko). Ale vzhledem k tomu, že k uzavření mírové smlouvy s Německem po druhé světové válce nakonec nedošlo, všechny tyto požadavky vzaly za své a nic z nich se neuskutečnilo. „Svou roli v tom ovšem sehrála i nechuť mocností (především Sovětského svazu) angažovat se ve prospěch Československa za jakékoliv hraniční změny.“[4] Smutnou kapitolou v dějinách obnovy Československa pak byla ztráta Podkarpatské Rusi.

            V Československu došlo po válce také k podstatným národnostním změnám, především k vysídlení téměř všech Němců žijících na československém území. Jen při organizované fázi odsunu, která začala 24. ledna 1946 a skončila koncem října 1946, bylo odsunuto na 2 170 598 Němců, kteří odešli do amerického, z menší části do sovětského pásma. Odsun Němců byl však  doprovázen masakry německého obyvatelstva, výše německých ztrát se uvádí v rozmezí 24 000 až 40 000 obyvatel.[5] Největší politický zisk z odsunu Němců přitom měla KSČ, která jednak obsadila všechna ministerstva a úřady, které řídily osídlování pohraničí, a jednak prosadila, že majetek odsunutých Němců připadl nejchudším vrstvám, s nimiž KSČ počítala jako se svou důležitou volební oporou.[6]

2. Rok 1945 v pardubickém okrese

Územní organizace a místní správa v roce 1945

Co se týče územní organizace Československa, až do počátku roku 1949, kdy začal platit zákon      č. 280/1948 Sb., který zavedl kraje (včetně toho Pardubického), byly korporacemi územní samosprávy okresy. Jejich orgánem bylo okresní zastupitelstvo, které si ze svých řad volilo okresní výbor. Předsedou obou těchto orgánů byl okresní hejtman.[7]

     Již v prosinci 1943 projednával Edvard Beneš s Klementem Gottwaldem návrh nových orgánů státní moci na osvobozeném území.[8] V poválečném Československu tak byly vytvořeny nové instituce místní správy – národní výbory. Národní výbory ve svých počátcích zdaleka neplnily pouze funkce orgánu veřejné správy, ale představovaly i důležitou součást propagandy komunistického režimu budovaného v Československu po květnu 1945.[9]

            Poválečná podoba místní správy tedy vycházela ze zřízení národních výborů, případně správních komisí. V Československu tak vznikaly místní, okresní a krajské národní výbory, které měly nahrazovat dosavadní správní uspořádání od místní až po zemskou úroveň. Některé národní výbory vznikaly již v ilegalitě a většina v posledních týdnech před osvobozením nebo těsně po osvobození. Národní výbory byly již od začátku zpravidla složeny tak, že většinu v nich měli komunisté. Tyto národní výbory se ujaly ihned po osvobození veřejné činnosti.[10]

Květen 1945 na Pardubicku

Pardubický okres měl v roce 1945 122 130 obyvatel a zahrnoval 157 obcí.[11] V Pardubicích se jednalo o převzetí okresního úřadu, vedeného do té doby říšským Němcem Rotbergem, již 5. května 1945. Okresní národní výbor, který se v Pardubicích ustavil na začátku května, zasedal toho dne od 13 do 15 hodin v ředitelně reálky. Téhož dne kromě jednání o převzetí okresního úřadu probíhaly v Pardubicích také další osvobozující akce. Vojenská posádka toho dne na letišti po celý večer          a celou noc ničila německá letadla a skladiště.[12] V Pardubicích také občané tohoto dne začali vyvěšovat československé vlajky, odstraňovaly se německé nápisy a lidé si připínali na oblečení trikolory.

            V dalších dnech pokračovalo jednání okresního národního výboru o převzetí jednotlivých institucí, dosud obsazených Němci, a 8. května 1945 byla konečně dojednána na posádkovém velitelství v Pardubicích možnost převzít okresní úřad. V budově, kde sídlil okresní německý hejtman Rotberg, byla umístěna také německá kriminální policie, německý soud a německá tajná státní policie[13] (velitelem gestapa zde byl od roku 1943 do května 1945 Johann Fritsch[14]). Při přejímání budovy gestapo odmítlo jednat a začalo střílet. Byl při tom zastřelen poručík četnictva Josef Trnka (byl však zastřelen také kriminální asistent gestapa Ludwig Weiss[15]), svědkem jeho zabití se stal i Ludvík Novotný, který jako hlavní vyjednavač o předání budovy skupinu z okresního výboru vedl. Po poledni byli členové gestapa zajištění vojskem a odvezeni a okresní úřad byl převzat.[16] Současně ohlásil místopředseda národního výboru Josef Krátký převzetí moci ve městě.

            Zřejmě posledními oběťmi Němců v Pardubicích se pak v odpoledních hodinách stali nadporučík Vladimír Eliáš a poručík Arnošt Smrž, kteří šli spolu se svými vojenskými kolegy třídou Míru a dostali se do střetu s poraženými Němci.

            Od 16 hodin pak začal z Pardubic odjezd německých jednotek a zaměstnanců německých úřadů, který trval po celou noc na 9. května. Další národní výbory v jednotlivých obcích pardubického okresu přejímaly moc a vydávaly první nařízení.[17] Dne 9. května pak do Pardubic také přijela vojska Rudé armády. Pardubický okres byl osvobozen vojsky 4. ukrajinského frontu, kterému velel generál A. I. Jeremenko.[18]

     Dne 16. května Pardubice vítaly prezidenta, vlak s Edvardem Benešem projížděl Pardubicemi na cestě do Prahy. V neděli 27. května začalo pravidelně hrát Východočeské divadlo představením Jiráskovy Kolébky.[19]

Poválečný politický vývoj v pardubickém okrese

Komunistická strana, sociálně demokratická a národně socialistická uzavřely dne 8. června 1945 dohodu, v níž se zavázaly plnit Košický vládní program a slíbily napomáhat vytváření jednotných masových organizací. Organizačně byla tato spolupráce zajištěna vytvořením koordinačních výborů Národních bloku při všech stupních národních výborů. Usnesením KV KSČ v Pardubicích z 23. června 1945 se ukládalo všem okresním výborům strany vytvořit koordinační výbory v obvodech své působnosti.[20]

            Krajská KSČ pak v letních měsících zesílila tlak na splnění Košického vládního programu. Rozšířený KV KSČ v Pardubicích na své schůzi 19. srpna 1945 přijal komplex řešení, mj. přípravu voleb do národních výborů a potrestání zrádců a kolaborantů. Pro řešení těchto úkolů byly vytvořeny krajské koordinační komise. Nejradikálnějším hospodářským poválečným krokem v okrese pak bylo znárodnění. Prezident Edvard Beneš podepsal dekrety o znárodnění 24. října 1945. Znárodnění ukončilo první etapu poválečného vývoje.[21] V pardubickém okrese došlo ke znárodnění někdejší firmy Telegrafie (poté národní podnik Tesla), Prokop (poté n. p. TMS), Fantových závodů (poté n. p. Paramo), Frankovky (poté n. p. Vitana), lihovaru a Východočeských elektráren. V Semtíně byly znárodněny všechny provozy Explosie, Synthesie a Umy, v Rybitví objekty Spolku pro chemickou a hutní výrobu.[22]

            Ihned po válce zaznamenávala Komunistická strana Československa prudký početní růst členů. V prvních měsících roku 1946 bylo ze 380 000 obyvatel volebního Pardubického kraje kolem 46 000 organizováno v KSČ.[23] Krátkou část o poválečném politickém vývoji ukončeme výsledky parlamentních voleb v roce 1946. V pardubickém okrese byl procentní zisk KSČ nižší, než byl celostátní průměr (ten byl 40,17 %[24]), i tak byl však vysoký, a to 37,24 % (29 068 hlasů). Na druhém místě byli s 18 584 hlasy (22,44 %) národní socialisté, na třetím místě s 16 296 hlasy      (20,88 %) sociální demokraté a na posledním, čtvrtém místě s 13 876 hlasy (17,78 %) zůstala lidová strana.[25]

3. Poválečný tisk v pardubickém okrese

Řízení tisku v období Protektorátu    

Pro pochopení poválečné situace médií musíme alespoň ve stručnosti zmínit to, v jaké pozici byl český tisk v období druhé světové války. Dne 15. března 1939 vtrhla na české území nacistická vojska a den poté byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Po jeho trvání tu vycházel tisk ilegální, tj. tisk vydávaný komunistickým a nekomunistickým odbojem, a tisk legální, který vycházel se souhlasem okupačních a protektorátních úřadů. Legální tisk v období nacistické okupace musel „vyjadřovat vůli okupanta a protektorátní vlády, musel pracovat v jejich politické linii.“[26]

            Během celého trvání protektorátu byla samozřejmě na legální tisk uplatňována přísná cenzura, ta byla jak předběžná, tak průběžná i následná. Ta se přitom vztahovala nejen na politické články, ale třeba i na fotografie či inzerci. Po vzniku Národního souručenství se staly všechny české deníky formálně tiskovými orgány protektorátní organizace, která měla ve svém programu za cíl spolupráci s Němci. Pro novináře se pravidelně konaly tiskové konference, na kterých dostávali pokyny pro svou práci, zejména které události a informace zdůrazňovat a které naopak potlačovat.

            Novináři byli v období protektorátu sloučeni v Národním svazu novinářů. Jeho ustavující schůze se konala 11. června 1939. Zpočátku fungoval na podobných demokratických principech jako v období meziválečném. Emanuel Moravec však v roce 1942 na pozice ve vedení Svazu dosadil čelné kolaboranty z řad českých novinářů (do čela byl jmenován Vladimír Krychtálek)          a novinářská organizace se měla zcela podřídit německým zájmům. Zpřísnily se podmínky pro novinářskou činnost: za člena Svazu mohl být nadále uznán pouze ten novinář, který prokázal árijský původ do třetí generace a musel znát německý jazyk. Po všech členech redakcí bylo od té doby požadováno, aby se zapojili do psaní proněmeckých článků.[27]

            Co se týče regionálního tisku, zde za obsah novin a časopisů odpovídali nejen šéfredaktoři         a cenzoři, ale také okresní úřady, a to prostřednictvím zvláštních referentů, kteří byli instruováni okresními hejtmany po dohodě s oberlandráty a německými vojenskými tiskovými důstojníky. Znamená to tedy, že pro regionální tisk přešla pravomoc na okresní úřady.[28]

            Tlak se strany německých okupantů se projevil v redukci tisku (viz tabulku níže). Omezován byl také rozsah vycházejícího tisku. Všechny cenzurní omezení a pokyny platily až do května 1945. Dne 11. května 1945 byly na základě usnesení košické vlády s okamžitou platností zastaveny všechny deníky, které vycházely v období protektorátu.[29]

Situace médií po válce

Zásadní změnu, kterou přinesl květen 1945 do oblasti médií, byl tedy okamžitý zákaz deníků, které vycházely za protektorátu. Znamenalo to, že v jediném okamžiku zaniklo množství novin. Zároveň však okamžitě začaly vznikat a vycházet noviny nové. Bylo však omezeno navýšení počtu titulů na prvorepublikové stavy, tehdy vycházelo přibližně 150 deníků, v roce 1945 jich bylo jen 31.[31]

            Dne 9. května 1945 se ozvala z rozhlasu uvítací řeč svobodného vysílání z úst Otakara Matouška, prozatímního ředitele. V srpnu 1945 pak byl legislativně obnoven Československý rozhlas. Od 11. května 1945 do února 1946 pracovala komise pro očistu médií.[32] Jejím cílem bylo odstranit z médií všechny, kteří spolupracovali s okupanty. „První vlna novinářské očisty proběhla už bezprostředně po osvobození a stalo se tak ještě předtím, než očistná komise skutečně zahájila činnost. Z řad novinářů byli okamžitě vyloučeni ti, jejichž spolupráci s nacisty byla za okupace nejviditelnější. Jednalo se především o aktivistické šéfredaktory a politické redaktory velkých protektorátních deníků.“[33] Činnost Národního svazu novinářů za Krychtálkovy éry pak byla poválečnou novinářskou organizací, Svazem novinářů, odsouzena (sám Krychtálek byl odsouzen k trestu smrti). Ti, kteří si do nového svazu podali žádost o obnovu členství, prověřovala očistná komise. Do února 1946 vyloučila ze Svazu novinářů 86 redaktorů, nedlouho poté pak ukončila svou činnost.[34] „Stejně jako v případě soudní retribuce byla i očista v rámci novinářské organizace poznamenána politickými tlaky. Nová stavovská organizace byla už od počátku ovládána komunisty a totéž lze říci i o očistné komisi, která byla složená převážně z příslušníků KSČ.“[35] Správu médií pak převzalo nově zřízené ministerstvo informací, v jehož čele stál Václav Kopecký.

Zánik tisku po válce v Pardubicích

Jak vyplývá z tabulky výše, počet českého tisku, vycházejícího v roce 1945, se oproti předchozímu výrazně snížil. Zatímco v roce 1944 vycházelo v protektorátu 208 novin a jiných tiskovin, v roce 1945 to už bylo jen 34. Zřejmě jediným oficiálně vycházejícím tiskem v pardubickém okrese po celou dobu války byl list Národního souručenství Východočeský kraj a Amtsblatt der Postdirektion in Pardubitz (Úřední list ředitelství pošt v Pardubicích), tyto noviny zanikly až v roce 1945.

            Druhý jmenovaný list vydávalo Ředitelství pošt v Pardubicích. List vycházel v letech 1921−1945, přičemž v roce 1944 byl zastaven, ale od čísla 1–10 zase obnoven. Periodicita listu byla nepravidelná.[36]

            Během války zde vycházelo více novin a časopisů, většina z nich však byla úředně zastavena v roce 1941 či 1942, mezi ně patřil časopis východočeské hasičské obce Na stráž (1930−1942), časopis pro východočeskou diecézi Ohlasy nového života (1930−1941), časopis Tělocvičné jednoty Sokol Pardubice Pardubický sokol (1936−1941), časopis Snaha s přílohou Klásky (1928−1943), věstník Dolnolabské župy Klubu českých turistů Turistický obzor (1936−1942), Turistický věstník Klubu českých turistů (1921−1942), „nezávislý“ a „nepolitický“ týdeník Východočeský rozhled (1930−1941), časopis Zahrada (1905−1941), časopis Spolku majitelů domů v Pardubicích Domovní právo (1925−1941) a časopis Klubu pěstitelů policejních a ušlechtilých psů pro východní Čechy Východočeská kynologie (1940).[37]

            Pro ilustraci českého legálního tisku, který vycházel v době Protektorátu Čechy a Morava, se podívejme podrobněji na poslední ročník Východočeského kraje.