FRANTIŠEK PŘEUČIL A PARDUBICE 2. část

Státní okresní archiv v Pardubicích má k dispozici jen 2. ročníky týdeníku Vpřed (1932 a 1936), jež ovšem byly pro vedoucího redaktora Přeučila (psával pod zkratkami P., sfpe, fp aj.) dost významné. V 6. čísle z 8. února 1932 se dokonce stylizoval do role Terezy Pardubické (snad inspirován F. B. Pichlovou – M. Čackou) a napsal pod tímto jménem krásné vyznání městu s názvem „Pardubice a já“ (viz příloha). Z toho vyplývá, jak měl naše město rád a jak s ním srostl. Proto mu musely být odporné různé stranické půtky v komunální politice města (viz č. 8 z 27.2.1932, s. 3 „Volební lumpárna“, kde si to rozdal s V. O. Svobodou, bývalým ruským legionářem, jejž označil za „Bezcharakterního demagoga“, protože Svoboda stále útočil na pardubickou radnici, v letech 1923-32 spravovanou účetním radou Vojtěchem Znojemským, podle dr. F. Šebka jedním z nejlepších pardubických starostů). Přeučil připomenul Svobodovu minulost, roku 1919 jej totiž polní soud ve Vladivostoku vojensky degradoval na „střelce“. Svoboda již roku 1911 musel rezignovat na členství v městském zastupitelstvu Pardubic. Ve 30. letech koketoval s Národní obcí fašistickou (NOF) a později s t. zv. Národní frontou, jejímž byl v Pardubicích místopředsedou. Svoboda zemřel 12.5.1935 v Pardubicích, kremaci měl 14.5. t. r. tamtéž. 11. března 1932 v č. 10 týdeníku Vpřed pořídil F. Přeučil rozhovor s novým policejním ředitelem Pardubic JUDr. J. Vopálkou. Zajímavý je také jeho sloupek „jsem bolševik“ z 31. března 1932, v němž bývalý Baťův dělník vyhozený za krize říká ve vlaku Přeučilovi, že jede na Hrad stěžovat si TGM a několikrát opakuje, že je bolševik. Prvomájové číslo (1.5.1932, č. 17, s. 3 přineslo opožděně (byl to snad záměr?) oznámení o svatbě F. Přeučila s Růženou Knoblochovou v sobotu 30.4. v chrámu sv. Václava v Resslově ulici v Praze 2 (viz kopie oznámení). Novomanželka byla vyučenou švadlenou a členkou Sokola jako F. Přeučil. Roku 1937 se manželům narodil syn Jan (pozdější známý herec) a roku 1940 dcera Marta, pozdější duchovní CČSH v Praze.

            Ale zpět do roku 1932. Týdeník Vpřed oznámil v č. 19 z 20.5. chystanou návštěvu komické dvojice V + W v Pardubicích (26. a 27.5.) V č. 20 z 26.5.1932 na 1. straně značka sfpe (tedy F. Přeučil) zveřejnil ostrý článek proti novým daním „Protestujeme“, v němž s poukazem na demonstrativní sebevraždu 26letého chroustovického pekaře J. Černohorského (Chroustovice čp. 143) odsoudil devastující vliv nových daní na živnostníky. V dvojčísle 38-39 ke státnímu svátku 28.10. „efpe“ v úvodníku „Srdce česká“ připomněl historický význam 28. října 1918.

            V 15. ročníku týdeníku Vpřed (1936) odpovědný redaktor F. Přeučil měl svou redakční místnost ve Svatojanské ulici čp. 586 (dnes ulice bratranců Veverkových, byla přejmenována roku 1959 po přenesení pomníku vynálezců ruchadla do parku u sv. Jana Křtitele). V květnu t. r. absolvoval Přeučil vojenské cvičení (viz zpráva v č. 23). Na začátku roku 1936 proběhl v Pardubicích župní ples ŽOS v Grandu, jehož se účastnil předseda strany a ministr obchodu J. V. Najman (1882-1937), viz zpráva o plese v č. 3 z 24.1.1936. Číslo 11 Vpředu z 20.ledna avizovalo pak mítink živnostníků a obchodníků východních Čech 25. března t. r. v Grandu opět za účasti J. V. Najmana a také poslance ŽOS za pardubickou župu J. Pekárka. Z č. 13-14 ze 7. dubna 1936 se dozvídáme, že župní předseda ŽOS A. Doleček z České Třebové oslavil 60.narozeniny. Všechny tyto stranické záležitosti zřejmě zadával na stránky Vpředu Přeučil (podepsán jako P.) Jako -pf- referoval 29.5.1936 v č. 20 o výroční konferenci pardubické župy ŽOS 4.5., jíž se účastnilo 108 delegátů, kteří si vyslechli Přeučilův referát (byl tajemníkem pardubické župy ŽOS) o organizační činnosti župy. Na podzim t. r. (15.11.) se v Průmyslovém muzeu v Pardubicích (dnešní SPŠPT) konaly oslavy 50 let od vzniku Gremia obchodníků (viz čl. fp v č. 43 ze 14.11.). Ve výboru grémia, jemuž předsedal A. Stocha, zasedali např. J. Vranešič, J. Franc, F. Antoš, A. Kroužel, L. Balcar, V. Jičínský aj.

            Týdeník ŽOS Vpřed upozorňoval však i na kulturní akce (opět V + W v Pardubicích        s „Baladou z hadrů“), měl vlastivědnou rubriku podporující cestovní ruch v regionu, přinášel též zprávy o významných návštěvách (roku 1936 návštěvě prezidenta E. Beneše v Pardubicích a Chrudimi – viz č. 32 z 29.5.), zprávy o úmrtích významných občanů (v č. 19 z 23.5. o úmrtí stavitele V. O. Medka a v č. 49 z 31.12. o pohřbu emeritního primáře F. Messanyho – působil v pardubické nemocnici od roku 1902, pohřeb měl 20.12.1936, na své přání byl pohřben                v „prostém hrobě“!) Celkově byl tedy týdeník Vpřed výborným informátorem o aktuálním dění v celém Pardubicku.

            Na stránkách Paměti národa lze nalézt další osudy rodiny F. Přeučila. Roku 1940 se přestěhovala do Prahy (1.7. se tu narodila dcera Marta), kde F. Přeučil působil dál jako redaktor a vydavatel. Zapojil se i do odbojové činnosti proti nacismu, za niž byl po válce vyznamenán. Roku 1945 vstoupil do Čs. strany národně socialistické (ČSNS) a stal se členem jejího ÚV. Zastupoval stranu i v Prozatímním Národním shromáždění. Roku 1946 byl poslancem ústavodárného NS. Po válce v Praze vybudoval nakladatelskou společnost PAMÍR, již také řídil. Po únorovém puči KSČ v roce 1948 byl sledován StB a 8. listopadu 1949 zatčen a po výsleších „zapojen“ do procesu s JUDr. Miladou Horákovou. Propuštěn byl až roku 1963 (již roku 1959 mu zemřela jeho paní Růžena, jež velmi těžce nesla jeho věznění).

            Dětem Přeučilovým bylo zapovězeno studium, dcera Marta absolvovala alespoň jednoroční kurz psaní na stroji a těsnopisu a nastoupila do n.p. ARMABETON (sekce chladících věží). Po vynuceném přestěhování rodiny do Braníka začala Marta na přání matky navštěvovat hodiny náboženství u faráře CČS V. Mikuleckého. Ten ji přivedl ke studiu čs. teologie na Husově TF UK v Praze. Studium začala roku 1956 a stala se „pomvědem“ (roz. pomocnou vědeckou silou) prof. Z. Trtíka. Po dokončení studií si roku 1961 vzala spolužáka Stanislava Jurku, s nímž měla 4 děti. Manželství však bylo roku 1978 rozvedeno. Marta Jurková působila jako farářka CČS až do roku 1968 v Litvínově, pak do roku 1969 v Praze – Braníku    a Podolí. Zapojila se s manželem do disidentských struktur CČS, což stálo Stanislava státní souhlas. Roku 1978 (již po rozvodu) Marta Jurková pracovala 13 let jako pečovatelka, po revoluci roku 1989 začala budovat církevní zařízení pro seniory HORIZONT (otevřeno roku 2001). Od roku 1990 se vrátila k činnosti farářky CČSH (slovo husitská dostala církev do názvu roku 1971). Působí v Praze – Dejvicích. Stala se předsedkyní Klubu M. Horákové, v němž po 89. roce pracoval i její otec – F. Přeučil.

Autorská poznámka:

            Za heuristickou spolupráci tu upřímně děkuji Mgr. Petru Mückemu ze SOkA Pardubice.

Přílohy:

1/ Fejeton „Pardubice a já“ T. Pardubické z 18.2.1932.

2/ Svatební oznámení F. Přeučila a R. Knoblochové z dubna 1932.

3/ Podpis F. Přeučila na zápisu z výborové schůze ŽOS z 21.7.1938.

1)      SOkA Pardubice, fond ŽOS obsahuje zápisy výborových schůzí ŽOS, již od 17.2.1931 do 21.7.1938, vedl F. Přeučil, a jeho strojopisné jednatelské zprávy.

V P Ř E D

Hospodářsko-politický týdeník čsl. živnostensko-obchodnické strany středostav. župy pardubické

Ročník VII                             V Pardubicích dne 18. února 1932                                    Číslo 6.

Pardubice a já.

Tereza Pardubická.

            Vy krásné, milé a útulné Pardubice, vy jste moje! Kdo jest tak silný, aby mně vás mohl vzíti, když já vás tolik miluji? Má kolébka, (vlastně to byl starý koš na prádlo) stála sice v krásné, hrdé Praze, stokrát slávou korunované a skvoucí Vltava šuměla své bohatýrské písně mých prvních, dětských snů – ale moji matkou Praha nebyla. Byla mi častokrát krutou macechou, ačkoliv jsem šeptala své první podvědomé modlitby její krásnou libozvučnou řečí. Ale v Praze jsou místa, která slyšela mé nejbolestnější vzdechy – ale hrdá Vltava plynula klidně dále, když mne byla marně vábila ve svůj chladný klín, jako jediný lék, který pro své zoufalé dítě měla…

Ale vy jste mou matkou, mou rodinou mé drahé Pardubice. Pod vašimi ochrannými perutěmi jsem nalezla mír, vy jste mně poskytly útulek, domov a chléb! Ve vašich slavných zdech jsem se intelektuálně znovu zrodila a klidný tok milované Chrudimky, tklivá krása Polabin a nádhera rozkvetlé Vinice a zpěvem hlaholícího sadu, oplodnily mého ducha, takže počal tvořiti a ve vašich požehnaných zdech se zrodily všechny mé duchovní dítky, které nyní, pěkně vázané putují světem.

Ačkoliv nejste tak veliké jako Praha, ani tak pyšné, jako váš královský soused Hradec – máte přece mnoho jímavých půvabů. Ach, koruny v naší proletářské době padají, ale vaše koruna nespadne, ta bude zářit vždy intensivněji leskem. Jste komorním městem, jste městem slavných Pernštýnů a jich staroslavný hrad jest podnes vaší okrasou a chloubou. Však jste si také naň pěkně posvítily o výstavě. Arciť máte také, jako každá krásná žena jakousi pikantní minulost – ale můžete s královskou Marií Stuartovnou směle říci, že jste lepší než vaše pověst. Ale kdo by neměl pověsti? A proto že se ve dnech vaší feudální slávy leccos tropilo, čemu se říká škandál – proto nejste méně krásné mé drahé Pardubice! A já vaše věrná občanka vám pravím, že vaše přednosti převyšují daleko vaše chyby. Ku příkladu, jak jste dokázaly svou tvořivou a plodnou sílu, když jste přímo geniálně, jako kouzlem vybudovaly sportovní výstavu. A z čeho vlastně? Z úplné pouště – z hromady rumu, kostí, popelu a všelijakého jiného neřádu, vykouzlily jste jako pomocí čarovného proutku město s paláci a jezírkem – tam, kde se dříve žáby a žabáci scházívali ke svým májovým koncertům, které nevděční lidé zovou příšerným krákáním – tam nyní proudilo elegantní občanstvo ze všech stran republiky a z ciziny, aby obdivovalo vaši nádhernou pohádku výstavní a naslouchalo nadšeně dokonale krásným koncertům vojenské hudby. A tento zázrak moderní architektury jest vaší chloubou, mé Pardubice.

Hostíte ve svých zdech tolik dobrých a tolik vynikajících lidí. Nikde není pohromadě tolik lidumilů a vynikajících lidí, jako ve vašem mateřském klíně. Čím vábíte tyto zářivé hvězdy vědy, umění, techniky a industrie, do své pohostinné náruče? Až jednou navždy odejdu z Pardubic, pak si přeji, aby to, co tvořilo hříšný obal mému duchu, bylo uloženo do vašeho klína, aby splynulo s požehnanou prstí mých krásných Pardubic. Mimo lásku k Bohu, vlasti         a lidstvu, jest ještě jiná láska, tajuplná a tak nepochopitelná jako vesmír – a to je láska k věcem nebo budovám – a této podivné lásky mám plné srdce. Tak miluji Chrudimku, vaši skrovnou, ale velemilou dceru, která neúnavně zavlažuje vaše romantické břehy. Ve vaší náručí, mé Pardubice, nalezla jsem tolik přízně a přátelství ušlechtilých lidí, tolik dobrodiní a uznání, že vás budu velebiti do posledního dechu.