Pernštejnské ženy a Evropa

Tou vůbec první a nejdůležitější (i když nebyla z Pernštejna), jak uvádí
doc. P. Marek ve své knize, byla italská šlechtična Izabel Briceňo, provdaná za významného
španělského šlechtice Garciu Manrique de Lara y Mendoza. Byla velice
vzdělaná, znalá poměrů, vybavena jazykově s mnoha důležitými konekcemi. Této
dámě se podařilo připojit svoji dceru Marii Manrique ke dvoru Marie Habsburské, 

pozdější české královny, dcery Karla V. a Isabel Portugalské, a Maxmiliána II. Habsburského,
syna Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Být součástí habsburského dvora
dodávalo prestiž a mocenský vliv rodu Mendozů. Zde byla posílena naděje na získání
odpovídajícího ženicha. Navíc Marie Habsburská vyplácela šlechtičnám ze svého
fraucimoru část věna. Společnost žen v královnině komoře víceméně nahrazovala
těmto rodinu. Královna a nejvyšší komorná rozhodovaly, kdy a za jakých okolností
uzavře jejich dvorní dáma sňatek. Ta sloužila u královny tři až pět let. Po sňatku
musela dvůr opustit.
Když se dvůr Marie Habsburské roku 1551 vypravil na cestu do Vídně, místa
jejich budoucího působení, v doprovodu 90 osob nižších šlechticů i těch z nejváženějších
šlechtických rodin, byl cestou v Miláně přivítán zástupci české, rakouské
i uherské šlechty, v čele s jednadvacetiletým Vratislavem z Pernštejna.
Pernštejnové byli v 16. století nejbohatším, nejváženějším a politicky nejvlivnějším
rodem v Českém království. Za své bohatství vděčili především Vilémovi, tomu,
který se zasloužil o rozkvět Pardubic. Vratislav z Pernštejna byl synem Jana a vnukem
Viléma. Arcivévoda Maxmilián využíval služeb Vratislava již delší dobu. Ten se
osvědčil v roli takzvaného komisaře, kdy sloužil jako prostředník pro komunikaci
s českými zemskými hodnostáři a knížaty římsko-německé říše. Velice významný
krok pro Vratislava z Pernštejna bylo zastoupení Maxmiliána v roce 1554 na svatbě
Filipa II. s Marií Tudorovnou.
14. září 1555 se ve Vídni konal slavný sňatek. Vratislav z Pernštejna pojal
za choť dvorní dámu Marie Habsburské Marii Manrique de Lara. Marie Habsburská
využívala sňatků svých dvořanů k tomu, aby ke službě vládnoucímu domu přivedla
šlechtice ze zemí tvořících habsburskou monarchii. Toto manželství dodalo
Vratislavu z Pernštejna patřičné váhy a důvěry v očích španělských Habsburků.
I po svém odchodu od dvora zůstávala Marie Manrique v úzkém kontaktu s Marií
Habsburskou, s dámami z jejího fraucimoru a i s těmi, které dvůr opustily. Manželské
soužití Marie Manrique a Vratislava bylo dle historiků průkopnické, kdy manžel,
český šlechtic, se podřídil i po jazykové stránce. V rodině se hovořilo španělsky, ale
byla také používána čeština a němčina. Životní styl u dvora ovlivnil Pernštejnovu
domácnost, a přízeň, kterou požívala jeho žena ze strany Marie Habsburské, se vyplatila
i jemu. Od doby, kdy byl jmenován nejvyšším kancléřem, musel být neustále
po boku Maxmiliána II. nejen ve Vídní, ale i na jeho cestách. Marie Manrique pobývala
se svým chotěm u dvora, kde přicházely na svět jejich děti. Z tohoto manželství,
trvajícího 27 let až do smrti Vratislava, se narodilo celkem 19 dětí, 7 synů a 12 dcer.
Většina z nich zemřela jako malé dítě. Dospělosti se dožily dcery Jana, Alžběta, Polyxena,
Františka, Luisa a Bibiana a syn Jan. Syn Maxmilián zemřel jako dvacetiletý.
Jako první se narodila 17. června 1556 ve Vídni dcera Jana. Jméno dostala po svém
dědečkovi Janovi z Pernštejna, ale jméno bylo v oblibě u Habsburků i v rodině matky. 

Kmotrem malé Jany byl sám císař Ferdinand v doprovodu šestnáctiletého syna Karla.
Po smrti císaře Maxmiliána Habsburského roku 1576 se Marie Habsburská rozhodla
vrátit do Španělska. Kromě jiných si přála císařovna jako doprovod rodinu Vratislava 

z Pernštejna, ale císař Rudolf II. to nedovolil. Potřeboval Vratislava z Pernštejna
k různým jednáním. Spolu s císařovnou se do Španělska tak vydaly dvě kancléřovy
dcery, Jana a Luisa, které ještě nebylo 7 let. Pro obě Pernštejnky bylo loučení s rodiči
i sourozenci velmi těžké. Jana byla hlavní oblíbenkyní a důvěrnicí císařovny
– vdovy. Janiny jazykové schopnosti oceňoval kdekdo. Tak velké pozornosti v monarchii
se netěšila žádná jiná dvorní dáma, jen Jana. Na dnešní dobu by se dalo říct,
že byla významnou diplomatkou a možná ještě významnější, než její sestra Polyxena.
Císařovna Janě sama vyjednala výhodný sňatek, ale ten se konal až v roce 1585.
Janiným ženichem se stal Fernando de Aragón y Gurrea, V. vévoda z Villahermosy.
Z jejich manželství se narodily tři dcery, které byly od roku 1603 též dvorními dámami
Markéty Habsburské.
Janina mladší sestra Luisa, která s Janou odjela do Španělska jako sedmiletá,
se zaslíbila Bohu. Před přijetím do duchovního stavu musela složit věčný slib a po
devíti měsících noviciátu roku 1593 získala svolení vykonávat svou profesi. Byla
přijata do řádového společenství kláštera Descalzas reales v Madridu. I když byla
plně vytížena službou Bohu, neztratila zájem o světské záležitosti. Pilně korespondovala
se svojí rodinou, především se sestrou Polyxenou a jejím manželem Zdeňkem
Popelem z Lobkowicz a mnoha dalšími přáteli. Byla důvěrnicí habsburské arcivévodkyně
a její matky Marie Habsburské.
Druhá dcera se narodila 6. listopadu 1557 a dostala jméno Alžběta/Isabel, zřejmě
po své babičce Isabel Briceňo. I její křtiny byly velmi významné, neboť kmotrovství
se ujal volený český král Maxmilián Habsburský a jeho žena Marie. Další jména
kmotrů byla velmi významná – maršálek Království českého Pertold z Lipé, zemský
hejtman Markrabství moravského Zdeněk Brtnický z Valdštejna, Polyxena Ungnadová
a další. Alžběta byla podobně jako její sestry vychovávána na dvoře císařovny
Marie jako společnice habsburských princezen. Rodiče se v těchto letech pohybovali
spolu se svými dětmi v blízkosti dvora. Marie Manrique de Lara měla na starost
dohled nad habsburskými princeznami i nad jejich společnicemi, svými dcerami
Janou, Alžbětou a Elvírou. Právě Marie Manrique de Lara a její tehdy třináctiletá
dcera Alžběta doprovázely habsburskou princeznu na zásnuby do Francie. Svatba
Alžběty Habsburské s francouzským králem Karlem IX. se konala v roce 1570. Alžběta
z Pernštejna se ale po čtyřech letech strávených v Paříži vrátila do Vídně jako
doprovod ovdovělé Alžběty Habsburské. Zde Alžběta z Pernštejna našla svého budoucího
manžela. Stal se jím Albrecht z Fürstenberka, jehož rod patřil k nejváženějším
a nejbohatším rodinám ve Švábsku. Slavná svatba se konala v srpnu 1578 v Praze
v Pernštejnském paláci za účasti císařovny – vdovy Marie Habsburské a její dcery
Alžběty Habsburské. Významným hostem byl sám císař Rudolf II., který se takových
akcí běžně nezúčastňoval. Alžběta z Pernštejna přesídlila do Fürstenberského paláce
na Malé Straně. I tato pernštejnská dcera čile korespondovala se svojí rodinou
a mnoha přáteli po celé Evropě. Velmi zajímavé byly dopisy od francouzské královny 

Alžběty. Její vztah k dětem Alžběty z Fürstenberka byl osobnější a samotnou Alžbětu
považovala za svou přítelkyni. Alžběta často cestovala se svým manželem, pokud to
její stav dovolil, protože byla často v jiném stavu. Manželům Fürstenberkovým se
narodilo celkem 13 dětí.
Osmým dítětem manželů z Pernštejna byla dcera Polyxena, narodila se
v Augšpurku, kde se z důvodu zasedání říšského sněmu císařský dvůr nacházel.
28. dubna 1566 se konal v domě pána z Pernštejna velký banket u příležitosti křtu
dcery Polyxeny. Hlavním kmotrem jí byl Albrecht V. Bavorský se svou ženou Annou.
Po smrti Vratislava z Pernštejna se stal vdově a jejím dcerám poručníkem významný
český šlechtic a velký Vratislavův přítel, Vilém z Rožmberka. Polyxena ani
její sestra Františka nesloužily u habsburského dvora, přesto přímluva Marie Habsburské
dopomohla sňatku Polyxeny se stárnoucím Rožmberkem. Sňatek se konal
11. 1. 1587 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Tento sňatek byl pro zadlužené
Pernštejny nadějí na zmírnění ekonomických problémů, i když Vilém z Rožmberka
měl také dluhy. Přesto byl bohatší a mohl celou svatbu financovat sám. Významným
hostem byl dokonce sám císař Rudolf II. Kromě bohatství nabídl Rožmberk své mladé
manželce i jméno, čímž se Polyxena stala první dámou Českého království a pro
mnoho českých šlechtičen se stala přímluvkyní v nejrůznějších záležitostech. Vilém
z Rožmberka často cestoval i sám, bez své mladé ženy. Navíc byl hodně churavý.
Toužil po dědicovi v tomto čtvrtém manželství, protože tři jeho předchozí zůstala
bez potomků. Ani zde se potomka nedočkal a ve věku 53 let zemřel. Po jeho smrti
zůstala Polyxena Rožmberská 11 let sama. Vzhledem ke svému postavení měla nabídek
hodně, ale ne vždy takové, které by odpovídaly nejen jejímu postavení, ale
i požadavkům. Během hostin v Pernštejnském paláci v Praze se jí začal dvořit mladý
šlechtic s vynikajícím vzděláním, příslušník z jednoho z nejvýznamnějších rodů
Českého království Zdeněk Popel z Lobkowicz. Vzdělání jej předurčilo ke skvělé kariéře
v císařských službách. Po přímluvách samotného císaře se konal 23. 11. 1603
v Pernštejnském paláci na Hradčanech slavný sňatek. Manžele oddával sám arcibiskup
Zbyněk Berka z Dubé za přítomnosti cizí i domácí šlechty. Císař Rudolf II.
se tentokrát nezúčastnil, ale manželství přál a oba obdaroval mnoha vzácnými dary.
Toto manželství bylo plné citu, úcty, porozumění a lásky, což dokazuje velice bohatá
korespondence uložená v Lobkovickém paláci v Praze. Z tohoto manželství se narodil
jeden syn Václav Eusebius Popel z Lobkowicz.
Asi roku 1569 (uvedeno v rodokmenu) se narodila Františka z Pernštejna.
Stejně jako její sestra Polyxena nesloužila u habsburského dvora, ale jí bohužel
historikové věnovali jen nepatrnou pozornost. Za manžela jí byl vybrán neapolský
šlechtic Andrea Matteo Acquaviva ďAragon, kníže z Caserty. Byla podepsána svatební
smlouva, domluvena veškerá finanční vyrovnání a poté matka nevěsty a její
dcery mohly zahájit předsvatební přípravy. 16. února 1608 postihl rodinu velký
smutek, zemřela Marie Manrique de Lara, Pernštejnský palác se zahalil do smutku.
Nevěstu do Itálie měla doprovázet její matka. Vzhledem k jejímu úmrtí doprovázely
Františku její sestra Alžběta Fürstenberská s dcerou Martou Polyxenou.
Svatba se konala v roce 1609. Vzdělaná Františka si dokázala získat srdce svého
manžela. Bohužel, toto manželství zůstalo bezdětné.

Nejmladší z pernštejnských dcer byla Bibiana, narozená 1579. Na rozdíl
od svých starších sester nebyla vychovávána v císařovnině fraucimoru, přesto se jí
dostalo odpovídající průpravy na dvoře její sestry Polyxeny. Pobývala s ní v Rožmberském
paláci v Praze, v Českém Krumlově a na dalších rožmberských statcích.
O Bibianu projevil zájem sympatický italský markýz Francesco Gonzaga di Castiglione
delle Stiviere, se kterým byla 1. 2. 1598 oddána. Tento sňatek byl historiky
řazen mezi vzácné případy, neboť v té době byl sňatek z lásky výjimkou.
Navíc Bibiana byla popisována jako hezká a citlivá dáma, obdařená mnoha ženskými
kvalitami.
Součástí krásné výstavy je ukázka dobového oblečení. Ve skleněných vitrínách
je umístěno několik modelů dámských šatů a jeden model pánský. Na všechny
byl použit materiál používaný v té době, jako jsou různé brokáty, samety, ale
i např. len. Jsou krásně vyvedené, zdobné, ale já bych je oblékat nechtěla. Upoutaly
mne rovněž pánské punčochy, které by se možná líbily i dnešním moderním ženám.
Nejvíc mne zaujala obuv. „Špalky“ vysoké cca 8 cm, bez zvýrazněné klenby
pod nohu s pruhem látky přes nárt. V těch se musely ženy opravdu naučit chodit.
Repliky historických oděvů z 16. století vytvořila Martina Hřibová z Technické univerzity
ve Zlíně. Mezi nimi jsou např. šaty Jany z Pernštejna nebo oděv císařovny
Anny Habsburské.
Další místnost je určena pro aktivní návštěvníky. Jsou zde tři stolečky. Na prvním
jsou umístěny lahvičky s vůněmi, které se v 16. století používaly. Návštěvník
si může jednu vůni vybrat, kapátkem nanést na dřevěnou kuličku, tu poté navléci
na kožený proužek, a jako suvenýr si odnést domů. U druhého stolečku si návštěvník
může vyzkoušet své písařské umění dle předlohy. Je zde abeceda psacích malých
a velkých písmen. Mnoho z nich jsem se učila ještě ve škole a dodnes je používám.
Třetí stoleček je určen dětem. Mohou zde oblékat renesanční dámy a pány do vybraných
obleků, umístěných v zásuvkách stolečku.
Všechny významné ženy, a nejen ty pernštejnské, neměly život vůbec lehký.
Byly nejen manželkami a matkami mnoha dětí, které v té době hodně umíraly.
Stihly být oporou svým manželům, dětem, rodičům i sourozencům. Byly diplomatkami
v současném dění Evropy.
Výstava o pernštejnských ženách 16. století je opravdu zajímavá, všem vřele doporučuji.
Trochu mne ale mrzí, že o těchto významných Pernštejnkách toho na výstavě
moc není. Zasloužily by si větší prostor. Škoda! Bylo by dobré si také přečíst
knihu doc. Pavla Marka, z které výstava vychází.