Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

O ÚPRAVÁCH TAXISU

obrázek k článku Překážka č. 4 Taxisův příkop S pobavením a určitou nostalgií jsem si vychutnal vzpomínkový diskusní příspěvek (v LN ze čtvrtka 25. 3.) pana Jaroslava Šedivého, bývalého ministra zahraničních věcí a bývalého velvyslance Československa ve Francii (koncem roku 1992 to ještě tak bylo) na to, co jsem jako aktivní účastník zažíval přímo. Protože se mi také v poslední době ozvalo více lidí, kteří chtějí znát můj názor na možné další, v této době znovu diskutované možné úpravy překážky č. 4 – Taxisova příkopu, pokusím se ve směsi faktů a osobních vzpomínek s podporou mých dlouholetých zkušeností svůj názor srozumitelně vyjádřit.

K roku 1992 musím jen říci, že to byl rok, kdy se mi za pomoci pár lidí podařilo
po dvouletém úsilí vydolovat od státu areál pardubického závodiště po téměř čtyřiceti
letech zpět do majetku města Pardubic a tím jsem si řekl o to, že se o tento areál
budu teď muset také sám postarat, aniž bych znal ty nejpodstatnější úkony a činnosti,
potřebné pro provoz závodiště a pořádání dostihů. Naštěstí na závodišti tehdy působili
v rámci tréninkového střediska tři dostihoví trenéři, s jejichž vydatnou aktivní
účastí se nám podařilo nejen zajistit pořadatele dostihů agenturu Century, ale spolu
s ní sponzora snů; Martell – Seagram, tehdejšího sponzora britské Velké národní
v Aintree (nikoli Velké liverpoolské, jak se chybně v Česku často nazývá). Nebyl však
ani čas, energie a peníze na to, co bylo třeba provést s překážkami a dráhou, která
byla po předchozích desetiletích v žalostném stavu.
Tady si dovolím první vsunutí faktů z minulosti. Jak to bývá u mnoha sportů
a závodů, podmínky, pravidla i stadiony se mění s časem a stejně tak to platí pro
dostihy a závodiště. Od založení Velké pardubické se podstatně měnil kurs dostihu
minimálně čtyřikrát, v detailech nepočítaně častěji. Jen těžko lze tvrdit, jaká byla
vlastně úplně původní podoba Taxisova příkopu. Viděl jsem mnoho fotografií a obrazů
a na některých je pouze v místě živého plotu nízká proutěná překážka a příkop
sám je široký asi 3 m a hluboký tak 70 cm. Přitom grafické materiály říkaly něco
jiného. Kvalita jezdců, koní i dostihu ale stoupala. Asi můžeme přijmout za pravděpodobné,
že do první světové války měl živý plot výšku i šířku mezi 1–1,2 m a příkop
se rozšířil. Tady jen poznámku; nelze vycházet jen z dobových nákresů, skutečnost
se vždy lišila.

Po první světové válce a během první republiky došlo k dalšímu vývoji, takže lze
mít za věrohodné, že v roce 1937, kdy zvítězila komtesa Lata Brandisová na klisně Normě
z Kinského chovu plaváků, byla už šíře příkopu 5 m a živý plot měl šířku 1,4 a výšku
1,2 m. To, že se Lata Brandisová díky tomu, že v posledním předválečném ročníku
porazila celou německou elitu, stala národní hrdinkou, patří už do jiného příběhu.
Po válce došlo v roce 1946 díky pardubickému primáři a milovníku jezdeckého sportu
MUDr. Václavu Horáčkovi k rekonstrukci a obnově závodiště a překážek, areál totiž
zasáhlo koncem války mnoho leteckých pum při bombardování sousedící rafinerie.
Podle tehdejších údajů a svědectví pamětníků se dá téměř s jistotou říci, že živý
plot měl rozměry 1,4 x 1,4 m, příkop byl široký 5 m. Hloubka příkopu není průkazná,
podle některých údajů došlo k prohloubení v této době, pravděpodobnější je však
to, že k tomu došlo při melioracích v padesátých letech, kdy komunisté zamýšleli
dostihy a závodiště zrušit a na závodišti se nacházela pole, která by se tak mohla
stát součástí některého blízkého JZD. Ironií osudu pardubické závodiště zachránil
sovětský maršál Buďonnyj, ale i to je jiný, i když dost zajímavý příběh. Během let
docházelo k dalšímu utváření a změnám profilu překážky, a to spíše samospádem,
přestože se tehdejší správci závodiště snažili, co mohli, ale v existujícím systému
byli spíše bezmocní. V roce 1992, kdy jsme závodiště převzali, byl živý plot vysoký
2,1 m, široký mezi 2,2 a 2,6 m (i když ta šíře nebyla pro délku skoku podstatná, ubírala
na šíři hlavně příkopu) a díky nekontrolovanému růstu keřů byl plot na mnoho
místech řídký a průhledný. K porozumění tomu, co to znamená, je nutné říci, že průhledný
plot kůň nerespektuje, neodrazí se dost, plot proletí, narazí do stěny příkopu
a následuje pád, v horším případě zranění a v nejhorším smrt. To byl první důvod
zbytečných zranění v minulosti do roku 1990, dalším byli nezodpovědní majitelé
a třetím nesystémový způsob kvalifikací. Majiteli koní v předchozím systému nebyli
soukromníci, byla to hlavně JZD a Státní statky. Ne každý předseda, či ředitel vnímal
zodpovědnost i za koně a ti proto s vidinou slávy startovali poměrně často ne úplně
zdraví. Nedivím se proto, že pověst našeho dostihu nebyla zrovna zářivá a že se lidé,
jako například Brigitte Bardot, stavěli proti. Oni znali jen ty odstrašující publikované
momenty.

Při Velké pardubické 1992 došlo k vniknutí zhruba 500 mladých lidí přímo
do dostihového prostoru závodiště a Policie ČR musela závodiště vyklidit. To je další
zcela samostatný příběh, ale musím uvést, že skutečných ochránců zvířat bylo tak
20–30 a faktem bylo, že akce byla iniciována ze zahraničí a přes vysílačky jí veleli
Rakušan a Němec schovaní za plotem a ti převážně pardubičtí mladí dostali dopředu
odměnu v tehdejších DM a část to považovala za podařenou srandu.
Tento incident měl za následek odstoupení sponzora, byť po dlouhých úvahách
a s lítostí, protože pan Patrick Martell na závodišti byl a závod se mu líbil. Sponzor
byl nakonec tak velkorysý, že zorganizoval a zaplatil odbornou komisi, která
měla posoudit podmínky a regulérnost našeho závodiště. Mezitím v prosinci 1992 

ze soukromé iniciativy Petra Drahoše vznikl Dostihový spolek jako akciová společnost
s menšinovou účastí města a dospěli jsme rychle k nutným úpravám některých
překážek. Komise, která se skládala z jednoho z nejlepších francouzských trenérů
Francoise Doumena, nejlepšího britského překážkového jezdce Petera Scudamora
a šéfa závodiště v Aintree Charlese Barnetta uznala, že naše závodiště je korektní
a po úpravách, které jsme jim představili, nebude mít žádnou závadu, což nám otevřelo
cestu k široké mezinárodní účasti. S komisí přijeli i dva lidé, kteří nebyli její
součástí, ale byli možná o to důležitější. První byla panem Šedivým zmiňovaná šéfredaktorka
časopisu Cheval Magazine paní Pierrette Bres. Byla moc příjemná, na místě
se nám omluvila za publikování nepravdivých údajů a pokud vím, v jedné z francouzských
televizí uvedla posléze věci na pravou míru. Po pár letech jsem při našich
dostihových kontaktech ve Francii teprve zjistil, jak populární a známou osobností
ve Francii je, a to nejen mezi koňáky. Druhým byl pan Lemarquis, veterinář a předseda
francouzského Spolku přátel koní. Ten se následně na naše pozvání stal členem
veterinární komise, která před dostihem zkoumá stav koní a jejich schopnost pro
dostih. I on nám hodně pomohl, a tak se v následujících letech zlepšila pověst Velké
pardubické tak, že po letech mnoha různých přenosů a pozitivní publicity v zahraničí
byla VP v roce 2010 vysílána přímým přenosem ve Velké Británii, Irsku a Francii
a sledovalo ji kolem 10 milionů diváků. Za výše uvedené úpravy překážek jsme si
však stejně vysloužili ostrou kritiku a možná i nenávist lidí, kteří se domnívali, že
jsou to oni, kdo znají a brání tradici.
Na závěr zpět k Taxisu. Při našich úpravách v roce 1993–94 jsme museli vycházet
z mnoha faktů. Abychom nebyli obviněni z nepravd, vždy jsme uváděli, že vracíme
původní rozměry skoku. Které to však byly? V každém případě jsme upravili příkop.
Z hloubky 2,2 m se po zasypání stalo 1,0 m a také jsme zaoblili hranu příkopu tak,
aby i v případě, že kůň úplně nedoskočí, měl šanci přistát bez pádu. Šíři živého plotu
jsme upravili na cca 1,55 m, výšku na 1,6–1,7 m s náběhem v koruně plotu. Pravda
tedy nebyla úplná, ale svět chce být klamán. Vzhledem k tomu, že plot obsahuje 21
různých druhů keřů a dřevin, má často v říjnovém termínu málo listí. Aby nebyl
průhledný, vycpává se plot vydatně chvojím, což znamená, že kůň při odskoku zelenou
hráz plotu respektuje a odrazí se tak, že příkop bez problémů přeletí. Zpřísnili
jsme systém kvalifikačních podmínek. Nová soukromá majitelská struktura odstranila
nezodpovědnost majitelů. Díky všem těmto faktům zahynuli na skoku za 27 let
pouze čtyři koně, první z nich v roce 2007 tedy po 13 letech, čtvrtý vloni. V tomto 

období se uskutečnilo zhruba 540 startů koní v dostihu, fatální případy znamenají
0,73 % z počtu startů. Nemá smysl předstírat, že překážkové dostihy jsou stoprocentně
bezpečné. Je ale nutné uvést, že na pardubickém závodišti dochází v průměru
v posledních 30 letech z celkového počtu startů k 0,6–0,8 % fatálních důsledků
zranění koní, což je naprosto srovnatelné s jinými odvětvími jakékoli sportovní či
jiné provozované aktivity koní. Z výše uvedených čísel je zřejmé, že Taxis není problémem,
ale stal se symbolem, mediálním, viditelným a nejčastěji uváděným.

Přesto nemám jednoznačnou odpověď na otázku, zda upravit, či neupravit. Já
bych osobně asi neupravoval, ostatně Dick Francis, když jsem mu ukazoval přímo
u Taxisu naše úpravy, mi řekl: „Mirku, víc už ale nedělejte, abyste to nezkazili jako
u nás Beecher’s Brook.“ To je nejtěžší překážka v Aintree při britské Velké národní.
Na druhou stranu už deset let za to nenesu žádnou zodpovědnost a uvědomuji si,
jakým směrem, zejména v rychlosti, se i překážkové dostihy vyvíjejí. Musíme si uvědomit,
že naše dostihy cross-country jsou tak trochu reliktem 19. století a že jinde se
běhá způsobem start-cíl a co to dá. I naši jezdci, kterým jsme vlastně tehdy otevřeli
cestu do ciziny, nejezdí dnes jinak než rychle, i koně jsou rychlejší. Stačí se podívat
na posuny rekordních časů při VP. A protože vývoj často nese změnu, asi nakonec
řeknu, byť s bolestí, ať se skok upraví, ale jen jemně a s citem. Pořád si ale přeji ten
relikt 19. století zachovat alespoň tak, aby na něj zase přijížděli diváci i ze zahraničí,
protože takový unikát, jakým Velká pardubická stále ještě je, se nedá nikde na světě
spatřit ani zažít.


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem