JULIUS MITLÖHNER A PARDUBICKÉ DIVADELNICTVÍ - III.

Měl chladný domov onen bledý student, který denně s knihami pod paží spěchal k svatému Janu do gymnasia. V rodinách svých spolužáků poznával, že osud je k němu macešský a jistě s tichou lítostí pozoroval hřejivou lásku, která se snášela na jeho kamarády. Příliš mlád prochází touto zkouškou citů, v níž každý méně pevný by propadl bolesti. Ale tento student se nedá srazit. Nedovolí citu, aby zastřel jediné východisko: pracovat, rychle pracovat, sbírat kameny pro most, který vede k vlastní existenci. Cit je tvrdě zdeptán rozumem. A proto se Mitlöhner drží knih, odhodlaně studuje a je premiantem třídy. Láska se přenáší jinam – na divadlo. Herectví je nemyslitelné bez citlivého srdce a nervů a Mitlöhner je přece hercem. Je tedy omyl domnívati se, že v chladném prostředí vyrostl jen rozum a cit byl potlačen až k odumření. Kdyby tomu tak bylo, nebyla by Uranie. Ale velká a oddaná láska Mitlöhnerova k jevišti není přesto bez uzdy rozumu. Snem o tragédu Romanovském dostává se jí nejen reálného a praktického smyslu, ale i souladu s rozhodnutím postavit se co nejrychleji na vlastní nohy.

            Bohužel, stalo se tak dříve, než Mitlöhner zamýšlel. Zatím co o ostatní odvedené kamarády starali se rodiče se zvýšeným zájmem, Mitlöhner ví, že v rakouské uniformě smí spoléhat jen a jen na sebe. Nemá protekce, která by ho chránila před válkou, nemá ani možnosti, aby se před ní schoval do pardubické karantény, kde se již ukrylo tolik jeho kolegů. Bojuje tedy na vlastní pěst. Je to zdánlivě příliš tvrdé, ale není to bez užitku, neboť vůle vojákova utužuje se zápasem den ode dne. V této partysánské válce ve skutečnosti není čas na rozmazlené vzdechy, nutno myslit a jednat. A především: rozum do hrsti!

            Šedivě a bez vzrušení přešel v Haliči onen den, který v Čechách vyvolal záplavu radosti i u těch nejstřízlivějších. I této spontánnosti citů celého národa, které by se jistě neubránil, byl Mitlöhner zbaven. Vrátil se prostě do starých poměrů, protože válka byla ukončena.

            Na jeviště Martinovy činohry dostal se nejklidnějším způsobem, jaký byl myslitelný. Dohovořil se s ředitelem a výsledek oznámil rodině, která bez domluv pokrčila rameny a řekla budiž. Nemusel tedy probojovávati onen citový konflikt mezi ideálem a nejbližšími, jež byl úděl všech, kteří k divadlu utíkali po špičkách. Pravda, poděbradské začátky byly těžké, ale po dvou měsících Mitlöhner již docela uvykl hereckému kočování a nerad myslel na návrat. Stačilo však jediné slovo ředitelovo a probudil se rozum. Bylo by nesmyslem, kdyby dlouhé studie zůstaly nedokončeny pro jediný, poslední rok.

            Jediný poslední rok, ale přece významnější než desetiletí!

            Neboť v oktávě stala se netušená věc: potlačovaný cit odvážil se k bouřlivé, krvavé revoltě. Ani nejvěcnější a nejstřízlivější z nás neunikne tomu, co Flaubert nazývá sentimentální výchovou. Studentská láska, jak prostá záležitost, cosi, co nezůstává v nás jinak, než jako vzpomínka na bílý květ a zde – u Mitlöhnera – stala se kamenným mezníkem, u něhož osud mění směr. Brzo odumřela v bezradné rozervanosti prvá Mitlöhnerova láska, když byla zasažena vášní hlubší. Tiché letní noci, v nichž se rozpoltěná duše dlouhými dopisy zpovídá svému kamarádu, promlouvají pochybovačnou písní o smyslu života a našeptávají nejchmurnější myšlenky a rozhodnutí. Rozum, jenž tolikrát byl spolehlivým vůdcem, zradil        a stojí bezradný před branami neklidu. Vnitřní jistota zakolísala v základech, Mitlöhner se nepoznává a shlíží se v křivých zrcadlech svých rolí. Co on měl kdy společného s Ilčíkem              a přece píše v dopise: „Poznal jsem kus sama sebe v Ilčíkovi“. A na jiném místě: „Ale pravdu máš. Zapadnout, odejít z této scény života. A potlesk? – Netoužím po něm. Jemu následuje úštěpek! Toho jsem už syt“.

            Několik hodin před vstupem do vytoužené vlastní existence, několik dní před maturitou, zhroutily se ve vysíleném chlapci poslední trosky hráze klidné rozvahy a žhavá, ničící láva se provalila. Ne, nebyla to jen slabost, nebylo to jen vysílení, byl i to zoufalý vzdor vůči provokaci, s níž se vyšklíbl osud. Jeho druhá, a přece jediná láska se vdávala. Pochopme člověka, který poprvé v životě pocítil teplo, jež mu až dosud bylo odepřeno a porozumíme, že si je chránil se zoufalou odvahou. K čertu s maturitou, k čertu s vašimi školskými disciplinárními řády. Vyloučili jste mne? Kašlu!

            Poprvé a naposled v dosavadním Mitlöhnerově životě vzepřel se cit rozumu a postavil se s rudým praporem na barikádu. Nevlál dlouho ten symbol revolty, neboť rozum, nejpěstěnější Mitlöhnerův element, byl neskonale silnější. Na štěstí všechno dobře dopadlo. Maturita se zdržela jen o pár dní, kancelář na poštovním ředitelství také počkala, žena, která byla heslem revoluce, stala se Mitlöhnerovou chotí a na bojišti zůstává jediný mrtvý. Je to tragéd Romanovský.

            S vyrovnaností Šrámkova Hlubiny, bez barevných sklíček začíná nový život. Ředitel Martin marně čeká, vrátí-li se onen student, který vlastně jen odběhl složit maturitu. Sen                o divadle ztrácí velikost a zbývá z něho ochotnické jeviště. A léta jdou pomalu dál…

            Podtrhněme a sečtěme tyto skutečnosti a herecký portrét je hotov. Neboť tvoří-li Reihardta herec své postavy k obrazu svému, pak se sejdeme se všemi rysy Mitlöhnerova charakteru v jeho jevištním výrazu. Od dětství proplétá se celým životem našeho herce červená nit tu slabších, tu silnějších šarvátek mezi citem a rozumem. Nikde nevítězí cit a ve většině případů má rozum velmi jednoduchou práci. V jediné vážné revoltě je výsledek ještě povážlivější: rozum nejen tvrdě a krvavě odboj potře, ale dokonce donutí cit ke křížku. Návrat do Pardubic a opožděná maturita je bezohledným pokořením, z něhož se utvářející povaze dostává do vínku jednostranné poučení: tam, kde svěříš lodičku rozumu, pluješ bez bouří. Nejsou tu všechny předpoklady, aby se rozum stal kultem a diktaturou? Ano: diktatura rozumu, tato dvě slova vystihují vše, neboť, kde je podmanitel, je i podmaněný a ublížili bychom, kdybychom cit Mitlöhnerovi upírali.

            Proto nejsme ani na okamžik v pochybách, máme-li předem zařaditi Mitlöhnerův profil do jednoho ze základních typů herectví: instinktivního či intelektuálního. Vždyť instinkt není víc, než citové, podvědomé vytušení neznámého, tedy ona praemissa hereckého umění, kterou nazýváme talentem. Každý pravý herec je v podstatě instinktivním a jeho tvorba stává se intelektuální teprve tehdy, když instinkt je doplněn intelektem měrou, v uměleckém projevu jasně zřejmou. Boj mezi rozumem a citem je v podstatě totéž, co boj mezi instinktem                       a intelektem. Mitlöhner je tedy celým svým založením herec intelektuální, k čemuž mu ovšem nechybí nezbytné duševní předpoklady. Klasické gymnasium připravilo dobrý základ, na němž vrozená touha po širokém obzoru dostavěla pevný dům vědění. V jeho jevištní práci nalézáme jen poskrovnu náhodu, Mitlöhner ví, co chce a drží herecký afekt v otěžích, které zaručují disciplinu výkonu. Vždyť je to přece hlubinovské – přidržet svého býčka pevně za rohy.

            Diktatura rozumu nesnáší uplakaných vzdechů a romantického pathosu. Rozum chce jen střízlivá fakta a chladné, věcné závěry. Proto Mitlöhner neumí a nechce choditi po kothurnu, zato Hilarův civilismus, který ho zastihl ve dnech poznání, je mu blízký a stává se vyznáním. Je tedy hercem přítomnosti. Ale dnešek je v něm zakořeněn hlouběji: žijeme v době betonových základů a železných konstrukcí. Stejná je představa Mitlöhnerova moderního člověka: důkladná praemisa a logický závěr. Klid, rozvaha, pořádek, věcnost a střízlivost jsou nezbytné kameny stavby jeho jevištních postav. Forma je již vedlejší a žádné obtíže nečiní i lyrická báseň, jen obsah, obsah nesmí být nad oblaky. Věřím, že Mitlöhner jistě rád vzpomíná na píseň o zrození chleba z Ghéonovy dramatické básně.

            Často si myslím: kdyby se stal Mitlöhner hercem profesionálním, připadl by mu úkol, aby na českém jevišti obhajoval dramatičnost společenských her Ibsenových. Severská střídmost a chlad duševních dějů Ibsenovských hrdinů potřebuje oněch přísných talentů, které se nedají provokovati svádivým hereckým afektem. Mitlöhner nenesl by ovšem ibsenovské postavy na vlnách starorealistického důrazu, dal by jim moderní, civilní tvar, který jedině je schopný přiblížiti Ibsena dnešnímu hledišti. John Gabriel Borkman je velký, nesplacený dluh pardubickému jevišti.

            Pravdu má Vydra: přesvědčit, toť vše! A Mitlöhnerova střízlivá věcnost není hrou, je vyznáním životní zkušenosti, je poctivou vírou, a proto má přesvědčující sílu. Jsme u pramene úspěchu, držíme v ruce to, co se kdysi zatřpytilo ve zkumavce. Neboť nyní již víme, proč měl úspěch onen suchý Divišek, který pavučinou střízlivých plánů obepjal Kopeckého grunt, rozumíme Alquistově písni života, která tak organicky věcně vyplývá z utopistického dramatu, přisvědčujeme Rollandově nezlomné víře, že salus aeterna je vyšší příkaz než salus publica, neboť Tellieur – Mitlöhner mrtvým tichem proklamuje tuto pravdu předsvědčivěji, než soptící Verrat a cítíme, že kus sebe sama podává nám z jeviště herec v Hlubinově vyrovnané resignaci.

            Střet chladné skutečnosti a básnické představy v Pirandellově „Šesti postavách“ nemůže si přáti houževnatějšího obhájce reálna nad Mitlöhnera a síla pořádku, vyznaná Denisem, je vírou právě tak Romainsovou jako hercovou. Proto měl císař Jones onu tvář, která vylíčená je výše, neboť v podání Mitlöhnerově jinou míti nemohla.

            Po „Diktátoru“ je již stezička vyšlapaná, třeba to herec ví jen podvědomě. V Dostojevského „Zločinu a trestu“ byla dána do Mitlöhnerových rukou vrcholně důležitá           a nesnadná role Porifije Petroviče. Nebylo však obav: tento v podstatě lidský typ je překřičen odpovědností svého úřadu, jehož nesnadný úkol zdolává bohatou škálou logických praemiss, které usvědčí Raskolnikova. I kanon negace je konec konců konkrétní filosofií, a proto Mitlöhner nezůstává Čapkovu „Adamu stvořiteli“ ničeho dlužen. Méně závažné úlohy Brissota (Achard „Život je krásný“), dra Parpaleta (Romains „Knock“) a zvláště mírného                                 a uklidňujícího Duka (Sutton-Wane „Tajemná loď“) jsou routinovanému herci jednoduchou záležitostí.

            Rok 1930 je z celé Mitlöhnerovy herecké kariéry nejbohatší ucelenými výkony, které již jasně dokumentují zralost a zkušenost herecké osobnosti, třebas by tu byly i dva krůčky mimo. Na svém zemanském statečku světu odloučený Raynalův otec („Hrob neznámého vojína“), přiblížil se citově k Aude více, než snese Mitlöhnerův naturel. A prvá shakespearovská role „Othelo“ trpí touže chorobou. Třebaže režie předem prohlásila, že příběh šlechetného Maura nevykládá jako tradiční tragedii žárlivosti, nýbrž jako osud člověka tolik přímočarého, že kluzkost parket dožecího paláce podráží mu nohy, přece Mitlöhnerův hrdina nevyzařoval onou primitivní spontánnosti vášně, která Shakespearově postavě dává věčnou zář. Ani nyní neopustila věcnost svého vyznavače, a proto spíše jsme čekali Jagovo odhalení než vraždu. A když se přece zaleskla dýka nad tělem Desdemony, zdál se nám Maurův čin příliš chladně rozvážený.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 5-6/2022