VRACÍME SE KE KLASIKUM PARDUBICKÉ VLASTIVEDY

Po požáru z r. 1538 nedal Jan z Pernštejna oboje krámy obnovit a r. 1538 začal v Kostelní ulici stavět samostatnou budovu pro masné krámy. Nikterak na ní nešetřil                        a provedením stavby dokonce pověřil svého předního stavitele, Mistra Jiříka Olomouckého. Nový dům mastných krámů, dokončený r. 1542, byl asi 43 metrů dlouhý a asi 10 metrů široký a zaujímal převážnou část přemostění Strúhy městské mezi domem čp. 180 v Kostelní ulici         a kostelem sv. Bartoloměje. Budova měla v přízemí 25 řeznických stánků a v 1. poschodí prostornou společnou síň, mázhaus. Průčelím byla obrácena k západu, tedy k Pernštejnské ulici a tím směrem se také otevírala velká vrata. Neobyčejně vysoký renesanční štít byl korunován osnovou polokruhových a čtvrtkruhových štítků.

            Přední stánky byly ovšem nejcennější a byly mistrům přidělovány losem; obsáhlý řád vydal Jan z Pernštejna dne 25. března 1542. Když sirotčí písař V. Žalud r. 1579 kupoval sousední dům čp. 91 v Bartolomějské ulici, musel se zavázat, že z okna „které je k masným krámům, žádných vod (zvláště nečistých) vylívati ani smetí i jiných neřádův sypati nedopustí“. Poznamenávám, že odpad z jatek a krámů bohatě živil velké množství ryb ve Strúze městské.

            Za třicetileté války nebyly ušetřeny ani mastné krámy, byly však kolem r. 1645 zase opraveny a obnoveny. Rozvrat dosavadní formy řeznického řemesla nastal teprve za Josefa II. a r. 1783 byl řeznický cech vůbec zrušen. Dne 18. října toho roku postoupila obec 14 vík v hodnotě 1690 zlatých řezníkům do válečného nájmu a r. 1848 jim masné krámy odevzdala úplně. V říjnu 1883 byla budova masných krámů po 340 letech zbořena. Podnes stojí z ní jen jižní boční stěna, na které jsou v 1. patře stopy zazděných oken a v přízemí obrysy masných krámů; těchto obrysů se přidržuje i transformační stanice na rohu Bartolomějské ulice. I po zbourání budovy sloužily zde masné krámy řezníkům i ještě v prvých dvou desetiletích 20. století. Pozůstalá stěna masných krámů má být jako památka zachována, má však dojít k dalekosáhlé úpravě jak stěny, tak celého okolí; přitom má být uvolněn kostel sv. Bartoloměje a přemístěna transformační stanice.

                                                                                                                               Zdeněk Bičík

Slavné osobnosti Pardubicka – Jakub Teplý (1728 – 1802)

            Člověk, nad jehož dílem se dokážeme pozastavit i dlouho po jeho smrti, nežil zbytečně. Mezi takové lidi patřil i pardubický sochař, řezbář a štukatér Jakub Teplý. Ve své tvorbě vyšel z baroka, zvláště z jeho lidové formy, propracoval se však přes rokoko až ke klasicismu. Jeho sochy, dřevořezby a štuky, jakkoliv jsou spjaty s religiozními požadavky své doby, nesou v sobě při vší okouzlující naivitě hluboké pochopení člověka, jež je dáno především tomu, kdo vyšel z lidu a nikdy se mu nevzdálil.

            Jakub Teplý se narodil 24. července 1729 v Platěnicích jako prvorozený syn držitele poddanského statku. Proti běžným zvyklostem se však na rodném statku nemusel usadit, vyučil se na řezbářství a ve svých devatenácti letech odešel, aby jak sám uvádí „naučil sochařství na vídeňské akademii“. Po absolvování školy se vrátil zpět na pardubické panství s úmyslem usadit se v Pardubicích. V cestě mu však stálo jeho poddanství, proto žádá majitele panství císaře Františka Lotrinského, aby ho „propouštěcím listem omilostnil na svobodu“. Na základě dobrozdání správy pardubického panství vydala dvorská komora dne 18. ledna 1758 zhostný list, jímž se „Jakub Teplý ze vsi Platěnic, k pardubickému panství patřící poddaný“, stal člověkem svobodným. O rok později si mladý řezbář i se svou manželkou zakoupil v Pardubicích dům v Zelenohorské ulici číslo 78.

            Jakub Teplý nebyl barokním géniem, byl prostým umělcem-řemeslníkem, který tvořil pro potřebu svých zákazníků a snad trochu i pro svou vlastní potěchu. Jeho dílo je poctivé             a upřímné. Pernštýnovo náměstí je dodnes zdobeno plody jeho práce. Popularitě se těší výjev Jonáše polykaného velrybou, nebo reliéf sv. Václava vymodelovaný na domě číslo 3. V paměti zůstává i fasáda staré radnice, kterou zdobil v letech 1758-1760. K nejlepším pracím však patří balustráda s plastikami světce kolem staršího mariánského sloupu na Pernštýnově náměstí. Vedle řady plastik prokázal svůj talent Jakub Teplý na dřevořezbách kazatelen a oltářů v Pardubicích, Ledči nad Sázavou, Hostovicích, Platěnicích, Dašicích a snad i jinde. Když 20. února 1802 třiasedmdesátiletý sochař v domě číslo 59 umíral, měly veřejné prostory tehdejších Pardubic jeho zásluhou týž vzhled jako dnes. A snad si nikdo ani neuvědomil, že Jakub Teplý svou prací, láskou k městu i k umění zasáhl do goticko renesančního historického městského jádra tak výrazně, že bez jeho děl si dnešní staré Pardubice ani nedovedeme představit. A tak     i o Jakubu Teplém platí, že pokud žije jeho dílo, je živý i on.

           Vlastimil Zikmunda