SEZEMICÍM JE UŽ 795 LET - 2. část

V roce 1848 byla zrušena robota a rada povinností poddaných
vuci vrchnosti. Byly také rušeny vrchnostenské úrady.
V roce 1850 prevzalo správu Sezemic zvolené zastupitelstvo
mesta Sezemice a 10. cervna ve stejném roce predalo soudní
právo ze Sezemic k nove zrízenému c. k. okresnímu soudu
do Pardubic. V té dobe mely Sezemice více než 1700 obyvatel
a pres 200 domu. Obyvatelstvo se živilo hospodárstvím a sestávalo
z velké cásti z malých držitelu pudy. Pocátkem devatenáctého
století zde byl hojne pestovanou rostlinou len. Vedle
hospodarení se živilo obyvatelstvo Sezemic remesly. Bylo tu
mnoho tkalcu, ševcu a krejcích, a tudíž hlavním zamestnáním
bylo odedávna remeslo tkalcovské, obuvnické a krejcovské.
Až do roku 1880 byla remesla sdružena ve starobylé cechy, jejichž výsady, potvrzené
panovníkem, pocházejí ze šestnáctého století. V Sezemicích byly cechy reznický,
tkalcovský, obuvnický a krejcovský. Cech tkalcovský kolem roku 1850, v dobe svého
rozkvetu, cítal 40 mistru. Avšak do devadesátých let cech tkalcovský témer vymizel.
Obuvnický cech cítal v osmdesátých letech devatenáctého století až 120 clenu. Široko
daleko mely Sezemice povest ševcovského mesta. Pocetným byl též cech krejcovský.
Pomerne menším byl cech reznický, který prijímal i jiné remeslníky, kterí nenáleželi
k žádným cechum, proto býval nazýván též „reiscech“. Krejcí a obuvníci jezdívali se
svými vyhledávanými a osvedcenými výrobky na jarmarky do okolních i vzdálených
mest, jako do Skutce, Ústí nad Orlicí a Ždáru na Morave. Mimo již uvedená remesla
tu bylo více drobných remesel, jež dávno zanikla, napr. barvír pláten, koželuh, kotlár,
mydlár a provazník.
V sedmdesátých letech 19. století založil v Sezemicích Josef Tesar malou továrnicku
na výrobu obuvi. Tu pozdeji prodal vídenským továrníkum Glasnerovi a Steinovi
a behem krátké doby z ní vznikl velký závod na výrobu rucne šité obuvi. Nová
továrna LEONA byla uvedena do provozu v roce 1881. Zamestnávala kolem 150 delníku.
Díky prosperite LEONY se stalo obuvnické remeslo v Sezemicích remeslem
masovým. Ševcovalo se témer v každém dome. V roce 1912 vznikla další obuvnická
továrna bratrí Österreicheru a v roce 1913 továrna na obuv Františka Ružicky. Po
I. svetové válce se opet uvolnily svetové trhy a obuvnický prumysl v Sezemicích zaznamenal
nebývalý rozkvet. Všechny tri továrny pracovaly v té dobe naplno. V období
hospodárské krize sezemické „ševcárny“ nejprve omezovaly a pozdeji i zastavovaly
práci. Ve výrobe obuvi pokracovala pouze Ružickova továrna, kterou koupili
Vladimír Martinec a Jaroslav Suchánek a pod znackou SaM zde dále vyrábeli obuv.
Mlýn existoval v Sezemicích pravdepodobne už v období klášterním, zcela prokazatelne
však za Pernštejnu. Byl tu i právovárecný pivovar, který vznikl koncem patnáctého
ci pocátkem šestnáctého století a puvodne stál na dnešním Husove námestí.
V dobe povýšení na mesto byla v Sezemicích trojtrídní farní škola. Stávala ve východní
cásti dnešního Tyršova námestí. Byla postavena mezi lety 1675–1713 a svému
úcelu sloužila až do roku 1835. Tehdy byla podruhé znicena požárem (poprvé v roce
1817), proto se vyucovalo až do výstavby školy nové (dokoncena v srpnu 1838) v soukromých
domech. Od roku 1876 byla v Sezemicích již úplná petitrídní obecná škola
a v roce 1920 pribyla ke škole obecné i škola meštanská. Sezemická škola jako instituce
je doložena zápisem v pernštejnském urbári z roku 1494.
Na samém pocátku 19. století se v Sezemicích probouzel obrozenecký kulturní
a spolecenský život. Snahou národních buditelu v ceských zemích bylo, aby ceská
rec nebyla potlacována a neupadla v zapomenutí. V jejich úsilí jim bylo nápomocno
ochotnické divadlo a v neposlední rade ceské knihy a casopisy. V dobe národního
uvedomení tak rozkvétal i v Sezemicích spolkový život. První byli divadelní ochotníci.
Podle záznamu v „Kvetech“ a „Ceské osvete“ se v Sezemicích hrálo divadlo již
pred rokem 1817. Na verejnost však v pravém slova smyslu vystoupili ochotníci až
v roce 1836. Byli to písmáci, studenti, ucitelé, kneží i remeslníci, kterí jako neorganizovaný
divadelní spolek sehráli mnoho predstavení. Však až 9. duben 1864 znamenal
ustavení „Spolku divadelních ochotníku“ a stal se významným dnem pro ochotnický
život ve meste. Verejnou knihovnu v Sezemicích, „knehárnu“, založili místní národní
buditelé v roce 1847 v cele s právníkem a vlastencem Josefem Vladimírem Pelikánem.
Ten od poloviny roku 1847 zastával na sezemické radnici úrad místoprísežného
zkoušeného radního mesta Sezemice a v tomto úrade setrval do roku 1850. Od roku
1848 byl „Ctenárský spolek sezemský“ clenem Matice ceské. Po odchodu J. V. Pelikána
ze Sezemic se zprávy o sezemické knihovne vytrácejí až do probuzení a znovuzaložení
ctenárského spolku v roce 1863. Místnosti spolku byly od jeho založení
v budove radnice.
Jako v rade dalších mest tehdejší doby byl i v Sezemicích Spolek mestských myslivcu,
aktivní od roku 1835.
Jednou z prvních jednot sokolských vubec a zároven nejstarší telovýchovnou
organizací v Sezemicích byla Telocvicná jednota Sokol, založená v roce 1864. Stanovy
jednoty dovolovaly clenum cvicení se zbraní secnou, bodnou i strelnou a jízdu
na koni.
Ke starobylým spolkum se pridružil Sbor dobrovolných hasicu, založený v roce
1881.

Zdravotní službu obstarávali v dobe povýšení Sezemic na mesto felcari a lazebníci
(bývalí vojenští chirurgové ci ranlékari). V Sezemicích bývaly vedle mlýna lázne,
které spravoval lazebník. Prvý lazebník v Sezemicích se pripomíná již v roce 1752.
Pošta, telegraf ani telefon zde ješte po mnoho let nebyly. Posel docházel každodenne
na poštu do Pardubic. Zboží a jiný náklad rozváželi formani (pozdeji nazývaní
povozníci), kterí byli tudíž všude vítanými hosty. Ani penežní ústavy v té dobe
nebyly, zacaly se zakládat v pozdejších letech. Z nejdríve založených je treba uvést
„Obcanskou záložnu“, prvne založenou v roce 1864. Dne 1. února 1869 byl v Sezemicích
zrízen poštovní úrad. Výnosem c. j. 1548–142, uverejneným ve Vestníku c. 13, 

ze 7. dubna 1869 byly nove zrízenému c. k. poštovnímu úradu v Sezemicích prideleny
obce z dorucovatelského obvodu Pardubice. Byly to Bohumilec, Borek, Újezd,
Zástava, Chotec a Vesplousky (samota u Chotce), Dražkov, Lukovna, Rokytno, Hrachovištata
(Streitdorf) – dnes Hrachovište, Sezemice, Pocáply (dnes Pocaply) a Pocápelské
Chalupy (dnes Pacapelské Chalupy), Casy, Velké a Malé Kolodeje, Kladina,
Weska (Neudorf, Nowa Wes, Wéska, Véska) – dnes Veská, Kunetice, Kunetická hora,
Starocernské (Gunsdorf) – dnes Starocernsko a Spojil. Pro poštu do obcí docházeli
zpravidla sezemictí obecní zrízenci. Od 15. zárí 1878 obstarávala spojení Sezemic
s okolním svetem telegrafní stanice. Po dlouholetém úsilí (první jednání probehla
již v roce 1907) byla v Sezemicích v roce 1917 konecne povolena a zrízena telefonní
stanice. Za úcelem dopravy poštovních zásilek a cestujících zrídilo Reditelství pošt
a telegrafu v Cechách v roce 1908 autobusovou linku na trati Pardubice–Sezemice
–Holice. Jednalo se o jednu ze dvou autobusových tratí (druhá vedla z Pardubic do
Bohdance), které se pyšnily prvenstvím verejné státní autobusové dopravy na území
celého Rakouska-Uherska. Historicky první dva autobusy vyrazily do Sezemic za velké
slávy 13. kvetna 1908 v 8 hodin ráno od bývalého starého nádraží v Pardubicích.
Od následujícího dne jezdily autobusy z dílen ceské továrny Laurin a Klement maximální
povolenou rychlostí 28 km/h v obci a 15 km/h za tmy pravidelne podle jízdního
rádu obema smery petkrát denne. Za I. svetové války byla doprava prerušena a po
šestileté válecné odmlce zahájila autobusová doprava opet provoz 2. srpna 1920, ale
to již s autobusy modernejšího typu pod patronací ceskoslovenských drah.
Ješte v roce 1910 bylo k osvetlení mesta Sezemic zakoupeno 6 petrolejových lamp.
Avšak již v roce 1912 bylo v Sezemicích zbudováno elektrické verejné osvetlení a byla
zapocata elektrifikace mesta. Historie vedení elektrorozvodných drátu po sloupech
byla v Sezemicích zapocata v roce 1912. V roce 2001 zahájila VCE v Sezemicích pokládku
nízkonapetového kabelového vedení. Mesto využilo této situace k pokládce
kabelu verejného osvetlení a vlastní informacní kabelové síte. A tak i sloupové vedení
elektrorozvodné síte patrí od roku 2001 historii.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 7-8/2022