SVĚT OSMINOHÝCH TVORŮ ANEB PAVOUKOVITÍ NA PARDUBICKU PŘED STO LETY

Než popíši, jak pečení sklípkani chutnali, je třeba uvést, že pavouci jsou velmi
oblíbenou potravou v Jižní Americe, a především v jihovýchodní Asii. V Kambodži
můžete koupit velké pečené v celku. V amazonském deštném pralese je lidé upravují 

tak, že je položí na listy a ty složí kolem nich do malého balíčku. Ten se pak peče na
žhavých uhlících. Jíst pavouky je podobné, jako pojídat kraby. Mají jemné bílé maso
v hlavohrudi a nohou. Pozor však na jejich zadeček, který obsahuje polotekutý obsah
s vnitřními orgány. Když neopatrně kousnete, tekutý obsah vás potřísní na tváři i na
oblečení.
Pavouci v plastové nádobě byli zbaveni svých jedovatých kusadel (chelicer). Prodavačka
jim tuto nebezpečnou zbraň prostě odstranila nůžkami! Pak živého pavouka
usmrtila stiskem mezi dlaněmi. Tělo putovalo na pánev s olejem, který ještě pamatoval
Pol Pota!3 Po krátkém opečení, kdy sklípkani poněkud zčernali, je namočila do
medu a cukru. Následovalo „estetické“ zabalení v modrém igelitovém sáčku. Pustili
jsme se do jídla ještě na tržišti. Manželka snědla statečně dvě nohy jednoho sklípkana,
já pak dojedl zbytek. Jestli se ptáte na chuť, chutnali jako sladké chipsy!
Moje zkušenosti s velkými pavouky jsou však staršího data. V sedmé třídě jsme
s bratrem navštívili entomologickou burzu v Pardubicích, konanou vždy pravidelně
první sobotu v únoru. Z burzy jsme si přinesli velkého sklípkana (Eurypeima sp.,
tarantule), kterého jsme představili bez předchozího varování svým rodičům. Dostal
jméno Sargon.4 Mamka od této chvíle odmítla vstoupit do našeho dětského pokoje
(kde jsme již měli štíry a africké zlatohlávky) a uklízet! 5
Nyní pár obecných informací o pavoucích. Pavouci mají čtyři páry nohou a dva
tělní odstavce. Zpravidla mají osm očí. Do stejné třídy pavoukovců (Arachnoidea) patří
z členovců také roztoči, štíři a klíšťata. Pavouci, jichž známe asi 40 000 druhů (v České
republice se udává přibližně téměř 900 druhů6), obývají rozmanitá prostředí (biotopy)
od mořského pobřeží až po vrcholy hor. 7 Všichni pavouci předou ze snovacích
žláz na konci zadečku hedvábnou niť (stačí se pozorně dívat na Lonkově mostu na
prostor bočních okrajů kovové konstrukce). Do tohoto hedvábí balí svá vajíčka nebo
je používají na stavbu pavučin či pastí, do nichž chytají svoji kořist. Mladí pavouci
mnohých druhů používají na jaře či na podzim pavučiny k „létání“ jako balónu…8
Pavouci většinou kladou vajíčka do vaječného vaku nebo zámotku. U některých
druhů tvoří tento vak jen několik pavučinových vláken, u jiných je velmi důkladný
a má tuhou, papírovitou skladbu. Za několik týdnů se z vajíčka vylíhne malý pavouček,
který však zůstane v zámotku. Podobá se dospělému pavouku, nemá však ještě
trny a chlupy a je málo zbarvený.9
Všichni pavouci se nejméně jednou svlékají, než opustí zámotek, a některé druhy
se svlékají dvakrát i třikrát. Pavouci se živí převážně hmyzem. Vstřikují do něho
enzymy, které rozkládají jeho tkáně až do tekutého stavu. Tekutinu pak vysají a nechají
pouze prázdnou suchou vnější kostru hmyzu.10
Z běžných druhů rozeznáváme např. slíďáky (Lycosidae), skákavky (Salticidae),
běžníky (Thomisidae), dále tzv. plachetnatky (Linyphiidae), křižáky (Araneidae) a tropické
sklípkany. Poslední jmenovaný rod patří k největším pavoukům, někteří jedinci
můžou mít v rozpětí nohou téměř 25 cm a tělo dlouhé přes 17 cm!11 

Pavoukovití (Arachnoidea)12 na Pardubicku před sto lety
„Uchýlíme-li se za parného letního dne v příjemný stín lesa a procházíme-li se
mezi stromy, tu často narazíme na uměle z tenkých vláken sestavenou síť, napjatou
svisle mezi jednotlivými kmeny. Zničivše takto v okamžiku pracné toto dílo, často
unášíme na svém oděvu jeho dovedného zhotovitele – křižáka obecného. Později
za výslunných podzimních dní spatřujeme na strniskách, lukách, v křoví, v plotech,
nesčíslná vlákna, která jako stříbrné nitky lesknou se v podzimním slunci, která jako
stříbrolesklé vlající vlasy visí se stromů a jiných předmětů, aneb vůkol nás vzduchem
poletují – toť výtvor drobných zápředníků neb běžníků. Křižáka, běžníka a zápředníka
řadíme do veliké skupiny členovců, a to do třídy pavoukovitých. Tato třída neobsahuje
pouze každému známé pavouky, nýbrž k ní počítáme i jiné živočichy, kteří
často ani zdaleka pavoukům se nepodobají. Pomineme-li zřídka v našich krajinách
vyskytující se příživné, červovité jazyčnatky (Linguatulida), které žijí v nosní dutině,
neb na játrech zvířat, jmenovitě psa, kozy, koně, králíka, zajíce a drobounké želvušky
(Tardigrada), které nalézáme na vlhkých místech v mechu, písku, na zdech, střechách,
ve žlabech apod. zbývá nám porozhlédnouti se po ostatních řádech z pavoukovitých
u nás žijících, a to po pavoucích (Araneida), sekáčích (Phalangidae), štírcích
(Pseudoscorpiones) a roztočích (Acarida).“13
Na počátku dvacátého století žilo v Čechách přibližně 15 čeledí tzv. „pravých“
pavouků se 130 rody a 391 druhy. Většina druhů, vyjma horských oblastí, žilo i na
Pardubicku, jak ve své studii uvádí Václav Vodák.14
Životní podmínky byly na Pardubicku pro pavouky tehdy velmi příznivé. Střídala
se zde suchá slunná místa s místy bahnitými. Lučiny, role a lesy s křovinami poskytovaly
mnoho vhodných úkrytů a hojnost hmyzu dostatek potravy pro pavouky.
„Rozmanité způsoby, kterými (pavouci) loví svou kořist, různá podoba sítí a vlastního
úkrytu, tvar a barva kokonů, do kterých ukládají svá vajíčka, jsou pozoruhodné.
Péče, kterou jeví o své potomstvo tím, že zámotky buď nosí s sebou v kusadlech, buď
je skrývají v zemi, ve svinutých listech, aneb zavěšují na vlákna a je hlídají, dále
napodobování jiného hmyzu, semen. Kůry, větviček, aby nepřátelům ušli, neb hmyzu
neškodnými se zdáli, nás bude vždy baviti a jest si jen přáti, aby těmto dosud opovrhovanými
zvířatům větší pozornost věnována byla.“15
V křovinách, zejména na vrbách a vlhčích místech žili pavouci druhu Singa hamata16,
na zdech, plotech druh Zilla atrica, ve sklepech a tmavších dutinách druh
M. merianae. Z čeledi Tetragnathoidae žili pod kameny po celý rok Pachygnatha
de Querii a Clerckii, poblíž rybníků, potoků, řek a v rákosí Tetragnatha extensa.17
Z čeledi Theridiodae žili zejména na vlhčích místech Theridum bimaculatum
a Bathyphantes concolor. Úkryty pod kameny miloval druh Theridium denticulatum,
na plotech a na dříví se zdržoval Drapetisa socialis. Na rostlinách předl nedokonalou
síť druh Linyphia triagularis. Z čeledi Pholcoidae můžeme uvést druh holus opilionides.
Z čeledi Dictynoidae se na stromech vyskytoval Dictyna flavescens. V mechu
v listnatých lesích žil druh Cryphoeca silvicola. Vody rybníků a tůní v Polabí si oblíbil 

druh Argyroneta aquatica, který si stavěl svůj zvoncovitý úkryt mezi vodními rostlinami,
odkud vycházel na lov berušek, larev jepic a jiného vodního hmyzu.18
Ve stočených listech bychom našli druh Anyphaena accenuata. U vodních ploch
sídlil Clubiona phragis. Z čeledi Lycosoidae na Pardubicku žil druh Aulonia albimana,
který svými zámotky napodoboval plody rostlin. Na cestách, polích, lukách hledal
svoji kořist Lycosa agricola.19
Mezi další pavouky patřil rod sekáčů (Opilionides). Tito pavouci jsou známí svýma
dlouhýma nohama a tím, že nemají zadeček oddělený od hlavohrudi. Mohli bychom je
najít v listí v trávě, dále na zdech a pod kameny. Za jasného teplého počasí vylézají na
zdi a kameny a zde se vyhřívají. Kořist loví za soumraku. Nestaví si sítě, protože jim
schází snovací bradavky. Hojní jsou sekáči z čeledi Phalangiidae a Nemastomidae.
Méně hojní Phalangium Blackvaii a Trogulus asperatus.20
„Všude v lesích pod mechem, pod kůrou stromů, pod kameny, ve spadlém listí
a jehličí, ve staré slámě, v troudu dutých stromů, na listech keřů, ve starých úlech,
ve starých knihách, sbírkách hmyzu, herbářích, i na mouchách a komárech, při bedlivém
pozorování spatříme klepítky opatřená velmi čilá zvířátka – štírky (Pseudoscorpiones),
která bystře se prohánějí a při tom neúnavně pátrají po hmyzu drobném,
kterým se živí. Tak ve starých knihách, herbářích, klecích, úlech a ve staré slámě
najdeme druh Cheiridium museorum. Často se tento druh vyskytuje i ve starých
sbírkách hmyzu.“21

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 9-10/2022