Náš rozhovor s Mgr. Jirím Kuchválkem

1/ Pane profesore, ví se, že nejste pardubický rodák, odkud pocházíte?
Já pocházím z Veselí na Lužnicí, což je mesto na soutoku Lužnice a Nežárky v Jihoceském
kraji v okrese Tábor.
2/ Vaše rodina byla velmi hudebne cinná, mužete nám ji trochu priblížit?
Ano, oba rodice byli skvelými muzikanty, otec mel již pred válkou soukromou
Kuchválkovu hudební školu ve Veselí-Mezimostí, byl to výborný houslista a varhaník,
matka výborná klavíristka. Otec byl regenschorim v kostele a vedl místní hudební
spolek Lužnican. Rodice me i bratra vychovávali v „prvorepublikovém“ a krestanském
duchu, za což jsem jim celý život vdecen. Oba byli mým vzorem a zároven
uciteli. Ješte se zmíním o mém bratrovi, kterého rodice též hudebne vzdelávali, ale
stal se nakonec výpravcím a dráha je též jeho velkým koníckem. Trochu kuriózní je,
že naše manželky jsou sestry.
3/ Presto, že nejste pardubický rodák, pro pardubickou kulturu jste velmi
významnou a oblíbenou osobností, proc jste si zvolil práve Pardubice?
Studoval jsem na Konzervatori v Kromeríži, kde byly vynikající podmínky ke studiu.
Škola, umístená v bývalém kláštere, byla velmi prostorná. Tak napríklad v podkroví
bylo asi 60 malých cviceben, volne prístupných a pro úcely cvicení na nástroje
(housle) dobre zarízených. Pres Pardubice jsem jen nekdy projíždel vlakem, ale
po absolutoriu jsem zjistil, že Pardubická komorní filharmonie (tedy Východoceský
státní komorní orchestr) vypsala konkurs na hráce v orchestru. Tento orchestr predcházela
v hudebním svete vynikající povest a po úspešném konkursu jsem nastoupil
jako clen skupiny 1. houslí (1973). Velmi jsem prožíval nadšení a pracovní nasazení
mladého kolektivu a vynikající umelecké vedení šéfdirigenta Libora Peška. V té dobe
jsem také studoval na AMU v Praze u profesora Josefa Vlacha. Vyhovovalo mi, že jsem
mohl skloubit zamestnání se studiem, oženil jsem se, upravil starý byt a zabydlel se
v Pardubicích. Pozdeji, když jsem zacal ucit na konzervatori – od roku 1987 – jsem po
prestehování školy do Domu hudby bydlel doslova vedle školy. Starší byt jsme casem
vymenili za novejší ctvrt, kde žijeme dodnes.

Po 20 letech v Pardubické komorní filharmonii v roce 1993 jsem usoudil, že je
na case predat své zkušenosti dál a zacal jsem naplno ucit na konzervatori. Shodou
okolností, poslední skladbou provedenou s Komorní filharmonií byla Haydnova Symfonie
fis moll „Na odchodnou“. Aktivní hudební život jsem ale neopustil a od roku
1994 jsem clenem Ceského komorního orchestru, navazujícího na tradici orchestru
založeného Václavem Talichem a pozdeji Josefem Vlachem.
4/ Jste profesorem na Pardubické konzervatori, Vaši žáci Vás prímo zbožnují
a mnohé jste svým vzorem a pílí dovedl na skvelou hudební dráhu, mužete
nekteré jmenovat?
Nerad bych nekoho zvlášt vypichoval, ale faktem je, že to byli všichni velmi dobrí
muzikanti, a také se uplatnují ve svém profesním živote, casto na vynikající úrovni.
Vždy jsem se snažil, aby krome kvalitního nástrojového a umeleckého školení meli
vztah napr. ke komorní hudbe i hudbe jiných žánru a predat jim krome svých umeleckých
zásad i to, co považuji v živote po lidské stránce duležité. Rád vzpomínám
na všechny, kterí mi „prošli rukama.“ A že jsme meli ve tríde vždy dobrou partu, se
potvrdilo pri setkání absolventu k mým „kulatinám“ – ze 32 jich prijelo 21 a udelali
mi nesmírnou radost.

5/ V roce 1981 jste založil Východoceské kvarteto (pozdeji se jmenovalo
Vanhalovo) a zároven jste byl clenem souboru nazvaného Nové komorní studio.
To bylo casove velmi nárocné, jaké jste mel spolupracovníky?
Vanhalovo kvarteto mimo mne tvorili další výborní muzikanti, které bych zde rád
jmenoval. Byl to Ladislav Navrátil, Antonín Ulrich a Pavel Beloušek. Spolupracovali
jsme pres 10 let a odehráli dlouho radu koncertu.
Co se týká Nového komorního studia, tam jsme hráli pouze moderní muziku
20. století a vedl nás výborný klarinetista Pavel Bušek. Byly to pro mne neocenitelné
hudební zkušenosti. Rád zminuji i dlouhá léta plodné a krásné koncertní spolupráce
s vynikajícím varhaníkem a prítelem Václavem Uhlírem.
6/ V roce 1995 jste se ujal jako dirigent Pardubického komorního orchestru,
jehož úroven jste pozvedl na témer profesionální. Jak se to stalo?
Možná je to tím, že jsem jedním z nich. Nejsem dirigent, jsem clen orchestru
– umelecký vedoucí, který diriguje od pultu prvních houslí. Když jsem tuto funkci
prevzal, vedel jsem, že orchestr potrebuje jiný styl práce, repertoáru a prístup k hudbe.
Zkusil jsem pri práci metodu studia hry jako ve smyccovém kvartetu a velmi mi
záleží na zvukové a výrazové stránce hry. Tak si každý sám svoji hru lépe ohodnotí
a vylepší. Též me teší, že v orchestru vládne vzájemné prátelství a inspirativní atmosféra
a vážím si toho. Zkušebnu máme v Lázních Bohdanec u laskavého pana Štepánka,
což je jednatel a sponzor našeho orchestru.
V listopadu roku 2021 a 2022 jsme se zúcastnili festivalu amatérských orchestru
z Cech a Moravy, který se uskutecnil v Olomouci a tam jsme byli velmi úspešní.
7/ Vaše manželka je ucitelka hudby, máte dve deti, ty se také venují hudbe?
Moje paní Jindriška je vlastne spolužackou z konzervatore, a tak jsme spolu vždy
sdíleli hudební i rodinný život se všemi radostmi i starostmi.
Syn Jirí je houslista, clen 1. houslí v Severoceské filharmonii v Teplicích, dcera
Marie je ucitelka na ZŠ v Polabinách a mimo jiné predmety vyucuje i hudební výchovu
a její láskou je zpev. Mám také ctyri vnuky, všichni se nejakým zpusobem venují
hudbe a vím, že je již soucástí jejich života. Nejmladší Jirí (rocník 2014) již také pilne
cvicí na houslicky. S jeho otcem – synem Jirím a vnukem Arnoštem (absolvent pardubické
konzervatore ve varhanní tríde prof. A. Bárty) velmi rád koncertuji.
8/ Vyucujete hru na housle, ale jste také varhaník s významnou funkcí reditele
kuru v kostele sv. Bartolomeje v Pardubicích. Mužete nám o tom neco ríci?
To je velmi zodpovedná funkce, prevzal jsem ji v roce 1993 a jejím obsahem není
jen varhanická služba a zajištení doprovodu liturgie, ale i vedení chrámového sboru, 

organizace provozu kuru, služeb varhaníku. Dále pak porádání chrámových koncertu
– napr. Tríkrálový, program pri Noci kostelu, koncertu duchovní hudby, a navíc
zajištení péce o varhany. Jsem rád, když se na koncertech uplatnují i mladí umelci
a též, když jsou dobre navštívené posluchaci. Nejvíce rušno na kuru je behem svátku
velikonocních a vánocních.
9/ Jste velmi optimisticky a pozitivne zamerený clovek, mužu se Vás na záver
zeptat, jaký je Váš názor na budoucnost nejen hudební?
Ano, jsem optimista a verím, že i všechno zlé je pro neco dobré. Verím, že budoucnost
nebude tak zlá, jak si mnozí predstavují. Vše v živote má svuj smysl, chce to jen
trochu skromnosti a pokory. A hudba? Ta je solí života a bude nás provázet stále.
Za Vaši ochotu a pozornost pri našem rozhovoru Vám dekuji a dodávám, že
nejen mne, ale všem našim ctenárum bylo velkou ctí se s Vámi touto cestou
seznámit.