„JÍZDNÍ HLÍDKA“ VE WALTON HALL

V odborné literature o kulturních aktivitách našich vojáku v dobe 2. svetové války
se uvádí, že vojáci-divadelní ochotníci ze 2. pešího praporu sehráli dve predstavení 

Jízdní hlídky ve Walton Hall (premiéra v sobotu 15. brezna1941). Slavnostní uvedení
probehlo v londýnské Rudolf Steiner Hall (streda 18. a pátek 19. cervna 1941). Ve skutecnosti
byl zájem o shlédnutí Langerovy hry z legionárského prostredí daleko vetší,
a tak se hrálo v dalších sídlech ceskoslovenských vojenských posádek, kde byla akce
vždy spojena s charitou pro Ceskoslovenský cervený kríž, i v prostorách pro divadlo
méne patricných, treba mesíc po premiére v kantýne 2. praporu. Nekterí z predstavitelu
legionáru byli možná „ostrílení“ ochotníci, jiní meli svoji premiéru na prknech
improvizovaného pódia zrízeného v jedné ze zámeckých místností Walton Hallu.
Ohlas na provedení hry byl dle novinových clánku „Cechoslováka“ výborný, jen
k lítosti recenzenta (šifra -v- ) nebyl na premiére prítomen sám autor. Fr. Langer byl
sice v tu dobu v Anglii, ale jiste zaneprázdnen služebními povinnostmi, pozvánku
prijal až na slavnostní uvedení 18. cervna 1941 za prítomnosti pana prezidenta E. Beneše.
O úspechu vojáku-ochotníku svedcí slova prítomného autora plk. Langra: „Hráli
to krásne, byl jsem dojat, jak se sluší a patrí“. Bohumil Bocek ve své recenzi zduraznil,
že „obsah hry dobre zapadal do úzkostné nejistoty, co udelá nebo neudelá Rusko a zda
nebude symbolickou i tentokráte rána kulkou obránce obleženého srubu ve chvíli, kdy
rozpínal náruc s výzvou lásky a bratrství k nevedomému ruskému lidu“. Budeme-li verit
deníku „Naše noviny“, londýnskou premiéru shlédl i G. B. Shaw.
S Pardubickem je spojeno predválecné ucitelování samotného režiséra této inscenace,
v níž všechny role ztvárnili vojáci z posádky 2. pešího praporu ve Walton Hall.
Stanislav Uchytil je uveden v programu nejen jako režisér, ale i jako predstavitel
jedné z hlavních postav, legionáre Matejky. Díky podobence zverejnené ve Vlastivedných
listech nezustane bezejmenná fotografie publikovaná u nekolika velmi príznivých
recenzí. Redakce „Našich novin“ se vyjádrila také pochvalne o breznové
premiére, i když tak trochu po vojensku: „Predstavení melo hladký prubeh a melo
úspech“.
Jirí Mucha tehdy v Anglii píše o Jízdní hlídce, „která má za sebou historii slavnostních
premiér v Praze, nadšeného ochotnického hraní po ceském venkove a takrka
osudovou premiéru v tábore cs. vojáku v Anglii. Je to zvláštní, pomyslíme-li, že hra byla
napsána takrka jako povest o dobách, které se již nemely vrátit, že jsme na ni doma pohlíželi
až i s trochou závisti. Neuplynulo mnoho casu a hraje se znova v legiích, jenže na
druhém konci sveta. Ale situace je podobná, ani ti lidé se príliš nezmenili. Není v našich
radách ješte hodne Kalašu, Matejku, Sajdlu a kolik tech brášku ješte je, kterí se pustili
znovu do sveta, ackoliv vedeli, jak taková válka vypadá? A jak bylo již jednou receno
— vojáci, kterí Jízdní hlídku hrají, prožívají na jevišti kus svého vlastního osudu;
ideály, ve kterých byli hrami a knihami vychováváni, se vtelují do jejich postav
a je lhostejno, kdy a kde se hra odehrává, protože oni jsou stejní, jako jejich otcové
a bratrí pred dvaceti dvema roky.“
Chtela bych touto zajímavostí ze života cs. exilového vojska pripomenout Alfréda
Bartoše i Josefa Valcíka – nejen jejich pozdejší hrdinství v odboji na území okupované
vlasti, ale také to, že když se ocitli v Pardubicích, dostalo se jim nevídané podpory
z rad obcanu nejen tohoto mesta. Studentská prátelství tehdy prošla nejtežšími 

zkouškami, pred které byli mladí lidé postaveni. Mela bych možná trochu neskromnou
prosbu, zda by nezalistovali v rodinných archivech potomci spolužáku válecných
hrdinu, zda neobjeví další kamínky do mozaiky životních príbehu tech, co nemeli to
štestí dožít se v kvetnu 1945 svobody.