ŠŤASTNÉ PARDUBICE

Pardubice byly v té době tichým městem s jednou hlavní ulicí, za kterou se rozprostírala
již pole. Městská tepna vedla od Labského mostu, Labskou ulicí, kolem zámku,
Bílým předměstím, starobylým Pernštejnským náměstím k Zelené bráně. Až sem
sahalo Staré město, oddělené od Nového města vodním příkopem. Ten vedl od Labe,
od mlýna na Valše, kolem bartolomějského kostela a zvonice v Rochu k Zelené bráně
a obloukem k budově reálky a za ní se spojoval s Chrudimkou. Nové město se Starým
městem, spojené mostem pod Zelenou bránou, pokračovalo dále čtvrtí na Zeleném až
ke kostelu Jana Křtitele, proti němuž stál hotel Veselka. Za Veselkou uzavírala město
Palackého třída, zvaná též ulicí „V alejích“.
To byla ulice ze všech nejzajímavější, plná košatých lip, sytých zelení, často ozářených
sluncem nad černou udusanou zemí chodníků. Ulicí plynul přepestrý městský
život. Pomalý, nerušený, s rachotem povozů, s proudem dělníků z nedalekých továren,
opakujícím se v pravidelném rytmu ráno, v poledne a večer.
Den v ulici se probouzel a končil třepotavým zvukem vojenské polnice u stráže
jezdeckých kasáren. Ulicí zvonily podkovy projíždějících dragounů a červenomodře
oblečených hulánů.
Alejí vedly kouzelné procházky do Zelenobranské dubiny u Petrolky anebo k blízkému
Labi. Stačilo z Alejí odbočit krátkou postranní uličkou podél kasárenské zdi,
pak po jílové pěšince mezi lukami a přejít do malebných Polabin, v nichž Labe vytvořilo
mezi větvemi vrb a topolů nesčetné zátočiny, ostrovy, hluboké tůně se zrádnými
víry. Labe tu neustále protéká Polabinami podle přírodních zákonů, v neoblomně 

odměřovaných ročních obdobích od Kunětické hory, kolem Pardubic k Rosicům,
jednou tiše, jindy zase bouřlivě, aby se vylilo za břehů a proměnilo Polabiny v ohromné
jezero, sahající daleko k Brozanům, Hradišti, Trnové.
Jen tady v Alejích bylo možné shlédnout ojedinělé podívané. Jednou to byla smečka
honebních psů s psovodem v čele, následována suitou jezdců na koních. Pánů v červených
fracích a pestrých uniformách, dam v černém úboru s hloučkem utíkajících
kluků. Za pivovarský kopec, k Labi, tam prý jim utekl jelen a vběhl do vody, jen aby 

unikl nastrojené štvanici. Jindy honební společnost vystřídaly proudy obecenstva,
koně z předních dostihových stájí, kočáry, akvipáže, landaury s nastrojeným spřežením,
vše to svátečně vyšňořené, spěchající na závodiště, místně zvané „renbán“, na
dostihy, „vetrené“.
A podívanou nejzajímavější bylo, když aviatici z Veselky vlekli za vozem, taženým
koňmi, nově postavený aeroplán, aby jej na pardubickém vojenském cvičišti, „rajčůru“,
vyzkoušeli, zda létá.
To šťastní Pardubičtí, svátečně vystrojení, znovu putovali ulicí v Alejích na aerodrom,
aby jako první shlédli aeroplán, jak letí.