Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Švec Košťál a jeho osud

obrázek k článku Počátek všemu byl nad ševcovským zručným dílem v krámku v Bartolomějské ulici, kde mistr Košťál chutě na koleně smolil zdvojenou dratev, zatímco od něho po pravé straně učedník Jindra živě kolíčkoval svěřenou opravu obuvi. Nemnoho času chybělo k poledni. Svěží květnové slunce matně tu prosvětlovalo stěnu, kde nad veřtatem před mistrem ožívalo rušné dějství Brožíkovy pražské defenestrace českých katolických pánů. Celá ta ryčná intervence velmožů byla zálibou mistrových rozborů věkopamátných rozhodování před bělohorskou bitvou.
Často v duchu uznale sledoval činorodé jednání pana Oldřicha z Vchynic, udivován výkonem muže, jenž vlastní rukou jako nejprvnější mocně uchopil Martinice, vysadil a pak pohotově z okna prostě vyhodil. Mistr Košťál vždy při tomto rozboru zalitoval, že v přítomné době nelze zorganizovat novou událost, v době rodícího se dvacátého století, které by se mohl živě účastnit jako pomocník s vyspělou dlaní pro podobný úkon - a třebas také v nové hasičské uniformě, aby jeho postava byla výraznější. Jenže dnes se blíže k rozvedení tohoto námětu nedostal, neboť jeho úvahy rozčeňl a mnohé závěry takového zámyslu zhatil příchod nenadálého hosta, souseda Tomáška, jenž sem vkročil nakvap. A po všedním křesťanském pozdravení ani neotálel, úvodní slova zkrátil a vyjevil hned, sice vybraně, ale také tlumivým hlasem, aby učedník mnoho neposlouchal, jaké zájmy ho sem přivedly. Tlumočil nabídku pana Pikla, zda by nešel dnes na pohřeb za náhle onemocnělého pane Duška figurovat nosiče, což dlouze neopisoval v názvech pro příznačnou funkci a nazval ji tak, jak se jí i rozumí, zda by nešel tedy za funebráka. A kdož ví, dále dodal, zda vůbec nebude třeba opravdu zdatného a bezúhonného, křesťansky uvědomělého a citově vyrovnaného muže, který by napříště mohl vůbec tuto funkci trvale zastávat, protože kdožví, jak to bude s panem Duškem, a ještě k těmto slovům, jež jistě byla též vzkazem pana Pikla, majitele to koncesovaného pohřebního ústavu na konci Pernštýnské ulice, názorně naznačil, co to vynese. Tak co, zaskočí odpoledne? zněla nakonec ve vzduchu otázka.
Tím položena i otázka k osudovému rozhodování.
Páně Košťálův učedník Jindra, živý svědek této scény i slov tak závažných a vážně v životě svého mistra pronesených, se nezdržel, aby do ticha, které znamenalo mnoho a také mohlo celé jednání v nedopověděné výzvě další vývoj ohrozit, přímo a jasně naznačil slovem onu funkci, a to takovou modulací hlasovou, která nemohla zůstat bez odezvy, když s posměšnou útrpností vyhrkl: FUNEBRÁK...
To náhlé prořeknutí prostořekého učedníka vlastně u paličatého ševce rozhodlo. Neboť prve, než byl mistr Košťál odvětil, jako zručný levák zhodnotil urážlivé slovo svého chráněnce pohubkem, až halasně do ticha plesklo. Tím mysl všech pookřála a ulevilo se v jednání, ježto pro další rozhodování bylo tímto činem dána fundamentální báze, na níž mistr tvrdošíjně položil svůj souhlas, že půjde. Dřív, než v hodinách dohrálo dvanáct úderů, zradil mistr Košťál svůj ševcovský verpánek a za plytkou radost ustrojit se do uniformy vyšňořené pochybným stříbrem, a kloboukem vyzdobeným dlouhým splývavým peřím, prodal tak hrdost samostatného ševce nezávislého na žádném vedlejším výdělku.
Ale švec svého rozhodnutí následoval: doba nebyla řemeslu příznivá, jíst se chtělo, peněz bylo třeba a tady byla možnost si přivydělat.
Jak se rozhodl, jednal: stal se funebrákem. Jenže, tak jednoduché to přece nebylo, a do cechu nebyl přijat se samozřejmostí. A předejdeme-li osud mistra Košťála, stejně v tomto pracovním odvětví žádnou kariéru neudělal. Ani postup ho nestihl, aby se stal vedoucím party místo školníka Sedmihrádka, a plat se nijak nezvětšoval. Nastoupil za pana Duška, kterému stačilo zaměstnání u Tachecích a čestná funkce praporečníka veteránů, ježto k tomu měl náležitou postavu. Podle svých leváckých vloh chodíval pan Košťál jako člen konduktu v pravé řadě na konci, a tam už zůstal. I tehdy, kdy při pohřbu I. třídy nesl rozžatý flambon.
Tak to zůstalo napořád, co však z toho bylo nejprve doma: máma, děti, učedník. Pak lidé v ulici. Kdekdo ho znal, a tak s podivem se bralo na vědomí jeho rozhodnutí. „Funebrák" se stalo pro něho slovem tíživým, obžalobou i posměškem a také zlehčením jeho někdejší řemeslné zručnosti a dovednosti. Z pověry si nedávali lidé u něho šít nové boty, zákazníků ubývalo, také oprav, takže řemeslo ševcovské zkomíralo, haslo, až veřtat zmlkl nadobro. Místo ševce - novotníka se mistr Košťál stal ševcem - leflířem, příštipkářem a nakonec jen prtákem. Ale to už sám nesnesl, zavřel dílnu, učedník Jindra už dávno odešel a mistr Košťál teď přijal místo obecního posla. I jinak si přivydělával, roznášel cedule, byl vyjednávačem výkupního obilí pro Winternitzův mlýn, zástupcem firmy Singer na šicí stroje a ještě jinak se dovedl zaměstnávat. A zatím řada let plynula, pan Košťál si zvykl na pohyb mezi lidem živým, veselým i truchlícím a naříkajícím, snesl přitom mnohý úšklebek, mnohý žert, ale tím víc pak lnul k rozhodnutí, aby vytrval a neochvějně nadále zůstal funebrákem. Zatím závod pana Pikla přešel do rukou dědiců - synů. To jednou pan Košťál oblékl sám rovnošat funebristy I. třídy, tudíž s bílým chocholem na klobouku, s velkou stříbrněčemou šerpou přes oblek, se širokými stříbřitými lampasy na kalhotách a v černých rukavicích před Zelenou bránou rozdával lidem letáčky, aby se každý s důvěrou obracel na koncesovaný a renomovaný, jinak též zmodernizovaný pohřební ústav Pikl a synové, mající dlouholeté zkušenosti jako jiné podobné závody a ústavy velkých měst naší říše i v cizině. To vše bylo spíše propagační tažení proti skňvánecké firmě podobných služeb, pod názvem Střecha a spol., kde napodiv době přejímala nápadně iniciativu všeho podnikání obratná dcera pana Střechy.
Vystoupení pana Košťála u Zelené brány v tak honosné uniformě mimo pohřeb bylo jediné. Jinak pan Košťál vždy dodržoval solidaritu se všemi druhy - funebráky, aby cestou z pohřbu se drželi pohromadě a odcházeli ze hřbitova společně do závodu, aniž by se třebas dlouho zdržovali na posilněnou za svatou Annou v hostinci U zlatého soudku. V družnosti byla i síla, která se vytrácela, kdyby chodili jednotlivě a sami, a nemohli čelit případným úsměškům neuvážlivých, zejména z řad mládeže, kdyby kráčeli každý zvlášť a sám cestou k městu a svým domovům. Ostatně, hned po skončení a převléknutí se v závodě - aspoň za starého pána Pikla, vyplácel honorář, z čehož těžil hostinský nejen U čápa, ale i v Besedě, nejspíš snad a nejvíc na náměstí u Bílého koníčka.
A když tam se sešli s těmi dalšími, kteří pak společně s nimi hleděli na život se strany radostnější, nežli je právě rozjímání při pohřebních řečech na rozloučení s nebožtíkem, nezapomínali ani na příhodu pana Duška, která se mu stala ještě ze dob, kdy jezdecká kasárna zdobila okolí Starého města svou pochybnou krásou a zdaleka se ohlašovala čpavou vůní koňských stájí.
To pan Dušek nic nedbal na solidárnost a v uniformě funebristy vešel do hostince U bílého koníčka, ničeho se tak neobávaje, že by se o tom jeho oděv nelibě a nelichotivě otřel někdo i nějakým tím posměšným slovem, vida před sebou marciální postavu robustního stěhováka od Tachecích. A pan Dušek v milé společnosti vytrval do večera. Pak už se navracel přes náměstí do svého domu Na zábraží, jinak za děkanskou hrází pod Bubenčem, a to průchodem pod zvonicí, kdy musel projít kolem vojenské strážnice před radnicí. Strážný, který z dálky postřehl tmavou uniformu s vlajícím chocholem, lesk šňůr, vše podobno generálské uniformě, pojal jisté podezření, že jde o neohlášenou prohlídku objektů generálem či snad spíš admirálem nebo jiným vysokým hodnostářem s mocnářem spřátelené moci. A proto mohutným zvoláním „GEWEHR HERAUS" povolal stráž do zbraně. Ta překotně a zbrkle nastoupila na prkno pod petrolejovou lampou u strážnice, aby náležitě generála přivítala. Trubač se tak třásl, že nemohl zanotit ani jednoduchý apel, natož generálmarš. Velitel - kaprál se rozjíkal v úřední řeči, když velel pozor a k poctě zbraň dřív než vůbec mohl podat předepsané hlášení. Ještě štěstí, že pan Dušek se dal poznat a blahosklonně jim za poctu poděkoval, jsa dojat i tím, že jemu, kaprálovi v záloze, jinak účastníku bojů o Sarajevo při rakousko-uherské okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878, se dostává takového uznání a mimoděk je všechny zval na přípitek, ovšem, jsa si jako voják pamětliv všech ustanovení služebních řádů, až budou po službě. Jenže pan Dušek už nikdy jasně neodpověděl, co si po vyjasnění této situace sdělovali mezi sebou vojáci a jak odvětili i jemu za lichotivé pozvání na trunk. Věděl jen tolik, že odešel do přítmí průchodu dřív, než se stráž rozešla, a že klnuli nejen strážnému, ale jistě také jemu, jak usoudila jeho rozjařená hlava pod honosným opeřeným kloboukem, když pak sám mezi kaštany na hrázi klopýtaje bral se k svému obydlí.
A tak nakonec i sám pan Košťál nikdy netoužil po podobné poctě, a zamyšlené s ostatními kráčíval ze hřbitova společně do města. Potají myslíval na pana hraběte Vchynského-Kinského a jeho potomky současné doby, jak do Pardubic přijíždívali do svého domu v Královské třídě na hony, proč mezi nimi se zase nevyskytne nějaký odvážlivý člen, který by se neujal nápravy vezdejšího života a dal mu nový směr. Pan Košťál by měl stále dosud připravené dlaně na mnohé vládce tohoto světa, aby i oni okusili sílu levačky zato, že jeho osud ševce došel v průběhu let takového zhrzení, z něhož již únik nebyl a není, třebas je placeným zaměstnancem komorního města a pod penzí.
Z nicotné drobnosti tak počal příběh o všedních věcech člověka města našeho, jednoho z mnoha, který z mála živ, počal přihrnovati pro své živobytí i skromný jiný peníz, a to z podělku. Nejprve to budilo jízlivou závist. Potom však i řemeslu škodilo tak, že na ševcovinu zanevřel, aby ji nakonec opustil zcela a stal se oním funebrákem.
O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem