Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Inter arma non silent musae

obrázek k článku Pod vlivem vlastní zkušenosti jsem se pokusil opravit starou antickou moudrost o múzách, které jsou umlčovány zbraněmi. Zároveň se však ukazuje, že lidé deptaní válkou si múz více váží, je vyhledávají a jimi se utěšují.
Ve svých vzpomínkách se vracím do doby válečné, kdy se mnozí z nás mladých nadchli pro múzu Euterpé a jí dle svých možností sloužili. Proč právě jí? Odpověď je jednoduchá: naši němečtí „ochránci“ nám zakazovali téměř vše, ale hudbu alespoň tolerovali. Mohli jsme se tedy scházet, muzicírovat a těšit se na očekávanou svobodu. Pro takové snahy byl příznivý zejména rok 1944, a to ze dvou důvodů. Náš národ si připomínal dvojí výročí Bedřicha Smetany (1824 – 1884) a německá armáda ustupovala do „předem připravených pozic“. Bedřicha Smetanu jsme směli slavit veřejně a Němci patrně nechápali, že takto projevujeme i radost z jejich porážky.
Pokusím se krátce vzpomenout na hudební život tehdejších válečných Pardubic. Pěvecké sbory Pernštýn a Ludmila spolu s Pardubickou filharmonií se zaměřily na operu, a to na Smetanovu Hubičku, na jejíž přípravě se podíleli tři dirigenti: Antonín Vendl, Jan Douša a Jaroslav Lautner. Na provedení „Mé vlasti“ si amatéři netroufali, ale tohoto úkolu se ujal symfonický orchestr tzv. vládního vojska z Vys. Mýta s dirigentem Antonínem Dražilem. Zde si nemohu odpustit výčitku adresovanou těm kulturním činovníkům, kteří o dvacet let později hlásali, že východní Čechy nikdy neměly profesionální symf. orchestr a že je tedy třeba takové těleso (tj. dnešní Komorní filharmonii) založit.

Na výborně hrající válečné „vladaře“ se neprávem zapomnělo. Amatérská Pardubická filharmonie vedená Jar. Lautnerem se chystala oslavit blízký konec války nastudováním a provedením Dvořákových Slovanských tanců. To byly v jistém ohledu provokace, ale Němci měli tehdy svých starostí nad hlavu. Pan starosta Stumpf, kterého jsme občas vídali na koncertech, už asi ve „své“ vile na Spořilově balil kufry.
V oblasti hudby komorní nutno připomenout činnost houslisty Josefa Martina. Předválečné kvarteto Macák-Martinovo se po uvěznění violisty K. Macáka odmlčelo a tak jsme slýchali aspoň Pardubické klavírní trio (L. Kostelecká, J. Martin, J. Vlkanova).
Za velmi obtížných podmínek přijížděli do Pardubic přední umělci pražští. Z celé řady koncertů, které jsem navštívil, se mi do paměti vryly dva. Jeden takový se konal v zimní době v nevytopeném divadle. Pěvci nastoupili na podium v zimnících a početné publikum rovněž neodložilo kabáty. Nadšení však nikterak s teplotou neklesalo, fyzicky asi nejvíce trpěl doprovázející klavírista. Ledové klávesy, zmrzlé prsty, tisíce not – umíte si to představit? Tím druhým, pro mne mimořádně památným, byl koncert mladého violoncellisty Františka Smetany v r. 1942. Své dojmy a nadšení z jeho skvělé hry zde nechci pitvat, a proto jen stručně: doma jsem oznámil rodičům, že se chci naučit hrát na violoncello, a ať mi je tedy co nejdříve opatří. Rodiče ochotně vyhověli a díky tomu jsem se mohl aktivně podílet na válečném muzicírování pardubického hudebního dorostu. Jeho elitou byli žáci městské hudební školy, kde působila řada znamenitých učitelů, z nichž uvedu aspoň tyto tři: paní ředitelku Karlu Netušilovou (klavír), Emanuela Jiráska (housle) a externího učitele Františka Ondrůška. To byl kapelník Východočeské operety a při hudební škole založil oddělení dirigentské, k jehož výsledkům se ještě vrátíme. Škola přirozeně nemohla do svých tříd pojmout všechny, kdož po hudbě prahli. V Pardubicích působilo též několik učitelů soukromých s vysokou úrovní. Uvedu aspoň Jaroslava Lautnera, který navázal na dlouholetou činnost svého otce Vojtěcha Lautnera, a mladého houslistu Marcela Macháčka. Zájemci o hudbu dechovou nalézali praktické rady u dalších odborníků. Stojí za zmínku, že Čs. republika nezdědila po C.K. armádě jen rezavé pušky, ale též dlouhou řadu výborných vojenských muzikantů. Ti odcházeli do penze poměrně mladí a měli tedy dost času a energie pro výchovu další generace. Řekl jsem, že Němci hudbu tolerovali, ale určitou organizaci vyžadovali. Na českou mládež mělo dozírat tzv. „Kuratorium pro výchovu mládeže“, kteréžto slovo nám znělo učeně, a tak jsme zásadně říkali „krematorium“. Politické, tj. fašistické pozadí této instituce do našich řad příliš nepronikalo, nepamatuji se, že by nám někdo vnucoval přihlášky a členské legitimace. Také by nám z toho neplynuly žádné výhody. Bude-li Hitler chtít, abychom šli k lopatě, stejně nám legitimace „Krematoria“ nepomůže.
Za necelých 10 let jsme poznali komunistický Svaz čsl. mládeže, který si osvojil mravy značně ostřejší. Razítko Kuratoria potřeboval každý pořadatel, který to s mládeží myslel dobře. Takovým byla pro nás pardubické tzv. Učňovská besídka, jejímž iniciálám UB jsme jízlivě připisovali smysl zcela jiný, a pod jejíž střechu se vešly téměř všechny naše „umělecké“ ambice. Byla zde dechovka, taneční orchestr, smyčcový orchestr, sborová recitace – pokud se pamatuji.
Bylo by nespravedlivé, kdybych nevzpomněl na klášter Salesiánů, kteří měli práci s mládeží přímo v programu, a kde také znělo mnoho hudby. Muzicírovalo se pilně i v rodinách, neboť zatemněné město svým občanům mnoho zábavy nenabízelo. Projdu-li dnes Pardubicemi, mohu se několikrát zastavit a vzpomenout, jakou komorní hudbu jsem v tom či onom domě hrál. O violoncellisty byla nouze a tak byl o mne zájem, i když jsem toho moc neuměl. Mezi mými vrstevníky se objevil nejeden talent a budoucí profesionál.
Vzpomínám např. na Miroslava Homolku, tehdy studenta Obchodní akademie. Oba jsme byli žáky Jaroslava Lautnera a pilně jsme spolu pěstovali komorní hudbu. Naše studentské kvarteto se nebálo ani těch nejslavnějších jmen (Mozart, Beethoven, Schubert, Dvořák) a spíše připouštím, že tito klasikové by asi byli vyděšeni z naší hry. Mirek Homolka se přihlásil do zmíněného dirigentského oddělení a dovednosti zde získané se snažil ihned uplatňovat. Tak se stalo, že s partou svých kamarádů nastudoval a veřejně provedl operu, kterou bychom dnes marně hledali na repertoirech operních scén. Jmenovala se „Laciná koza“ a složil ji choceňský učitel V. Konárek. Děj tohoto dramatu se zde pokusím čtenářům objasnit. Po krátkém smutečním pochodu se otevře opona a chalupník Chvála zpívá vstupní árii o tom, že mu chcípla koza slovy: „moje drahá přítelkyně krásná jako z růže květ odešla mi v té hodině špacírem na onen svět..“. Na scénu přichází řezník, kterému vůbec nevadí posmrtný stav kozy, holedbá se: „rozsekám ji do salámu, hlavu, plece ba i tlamu“ a nabízí za kozu pět zlatých. Ve svižném valčíkovém duetu se odehrává smlouvání „pětku dám – no to je málo – co se vám zdá, kmotře Chválo-“ atd. Třetím aktérem je soused Ferina, který odposlouchal smlouvání, a nabízí řezníkovi za pětku kozu mladou. Oba si plácnou, Ferina odběhne domů a vrátí se s kozou na řezání dřeva. Za nadšeného potlesku plného hlediště (nelžu) opera končí, pěvci i dirigent se uklánějí atd. Miroslav Homolka se časem stal naším předním dirigentem ve světě lehké múzy a posléze šéfem Velké operety v Karlíně. Nedávno zemřel, ale v rozhlase mají dlouhou řadu jeho nahrávek.
Již v úvodu jsem zdůraznil, jaký význam pro nás mělo výročí B. Smetany v r. 1944. Městská hudební škola připravila v květnu dva koncerty z jeho děl a pokládal jsem si za velkou čest, že jsem byl přizván k účinkování, a to hned ve dvou skladbách. První věta z klavírního tria mi dala mnoho práce a dodnes obdivuji trpělivost svých mnohem vyspělejších partnerů. Líbily se mi zkoušky školního orchestru, kde jsme pod dozorem Fr. Ondrůška a za řízení jeho žáka Jaromíra Vomáčky nastudovali málo známou, ale krásnou Ouverturu A dur, kterou Smetana složil jako 19letý pro klavír na čtyři ruce. Tiskem byla vydána až ve 20. století v podobě původní i v instrumentaci pro orchestr. Jaromír Vomáčka byl všestranný muzikant s nevyčerpatelným smyslem pro recesi. Zpávy KPP se jeho osobností již před časem zabývaly.
Tuto svou vzpomínku končím hlasitým výkřikem: „ŽALUJI !“ Ptáte se proč? Žaluji všechna orchestrální tělesa a především Český rozhlas, neboť již déle než 60 let toužím slyšet tuto skladbu v dokonalém provedení – leč marně. Bombarduji Český rozhlas svými dopisy, volám do jeho telefonoték, ale narážím na absolutní nezájem. Ptám se mnohých profesionálních hudebníků, zda to dílo vůbec znají, ale jejich odpovědi jsou záporné. Zajímám se o činnost orchestrů amatérských, mám informace o jejich programech a plánech, ale Smetana není k nalezení. Tím více roste můj respekt k paní ředitelce Karle Netušilové a panu dirigentu Františkovi¨ Ondrůškovi, kteří za obtížných podmínek umožnili mladým žákům školy zahrát si společně půvabnou hudbu mladého Smetany.
Není vyloučeno, že se jednou najde zahraniční orchestr a dirigent, kteří přijedou do Prahy a budou chtít nás něčím překvapit. K tomu by zmíněná Ouvertura výborně posloužila a čeští posluchači by neskrblili potleskem, chválou a obdivem. To, co jsem právě řekl, není fantazie. Přesně totéž se totiž nedávno přihodilo s jinou Smetanovou skladbou (byl to Macbeth) na pražském koncertě Moskevské filharmonie s dirigentem Jurijem Simonovem.
O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem